„Byla jsem součástí mentoringového programu LEAF, v němž mě koučovala Ester Wiesnerová, absolventka Berklee College v Bostonu,“ líčí zpěvačka Ela Tolstova a pokračuje: „Na konci programu jsme měli každý prezentovat, co jsme se naučili, a výsledkem byla moje první skladba Right Choice. Všem se tak líbila, že vznikl nápad, že bych ji mohla přijít zahrát živě na galavečer LEAF Award. Narychlo jsem tedy složila kapelu z kamarádů ze školy, a tak vznikli Tolstoys.“ Skupina, jejímuž prvnímu vystoupení přihlížel i slovenský prezident Andrej Kiska, se stala za rok a půl existence senzací na slovenské scéně. Ještě před vydáním debutového alba dostala pozvání na festival Pohoda, hrála ve Vídni, v listopadu s úspěchem vystoupila na showcasovém festivalu v Budapešti a v lednu se chystá na ještě větší akci tohoto typu do nizozemského Groningenu.
Přitom Tolstoys nepřicházejí s ničím převratně novátorským, jejich hudba se neobrací k slovenským kořenům jako například písně jejich „soulabelkyně“ Kataríny Málikové, neoslní zběsilými rytmy nebo formálně vybroušenými texty. Klidná síla jejich písní je skrytá v kombinaci uhrančivého zpěvu a zasněných melodií, které pod povrchem skrývají kypící energii. Skupina proplouvá mezi akustickými pasážemi a zasněnými klávesovými plochami, střídá kontrabas s baskytarou, nejdůležitějším nástrojem je vedle zpěvu klavír a napětí písním dodávají housle Frederiky Camastry, která spolu se zpěvačkou Elou tvoří výrazné ženské duo mezi třemi muži.
Při prvním poslechu alba si člověk vybaví další výrazné vokalistky od Tori Amos přes rychlejší písně Enyi až po Emu Brabcovou (nejlépe s kapelou Luno). Ela Tolstova žádnou z nich nekopíruje, neopisuje ani od legend triphopu z 90. let, ale emoce, které z jejích písní vystupují, jsou zajímavým mostem mezi zdánlivě nesouvisejícími žánry. V angličtině se vyjadřuje naprosto přirozeně, několik slovensky zpívaných písní je příjemným zpestřením. Mimochodem témata textů stojí za minimálně pozorný poslech, ne-li prostudování. Kdo by například od křehké mladé ženy čekal píseň o brutalitě diktátora, který si liboval v zabíjení žen (v písni Cannibal se sice zpívá o „dávné minulosti“, ale prezidenty-hrůzovládce spojené s kanibalismem známe i z Afriky 20. století).
Třebaže byla na počátku existence skupiny jedna píseň a jedno mimořádné vystoupení, kapela se velmi rychle propracovala k ne příliš dlouhému, ale přesto plnohodnotnému albu. K albu, jehož obal s grafikou Daniely Olejníkové je zajímavou volbou barev a stylovými fotografiemi členů kapetéměř tak důležitý jako hudba samotná. I z těchto detailů je zřejmé, že Tolstoys dávno nejsou jen narychlo poskládanou partou kamarádů, ale plnohodnotnou kapelou s jasným názorem. Závěrečný remix písně Agape pak naznačuje, že ze zasněného stylu, na němž vystavěli své album, jsou členové kapely ochotni zajímavým způsobem odbočit.
Slnko Records, 2017, 37:07