Tomáš Vtípil patří rozhodně k těm nejzajímavějším hudebníkům, kteří se na české hudební scéně v posledních letech objevili a takový je i jeho sólový debut – vinyl do not eat – throw away. Strhující one (angry) man show na pomezí analogové a digitální zvukotvorby, v níž se jaksi přirozeně setkávají nešmirglované sonority postdigitální éry s dekadentní obrazotvorností zašlých časů, přesvědčí o výjimečnosti jeho génia mnohem víc, nežli jeho častý výskyt coby invenčního a spolehlivého spoluhráče v projektech jiných, známějších muzikantů. Hned v první skladbě (do) vám dokáže svoji muzikantskou i poetickou kompetentnost, aby vás ve druhé (not) psychedelicky nabudil, pak v další eschatologicky znejistil (eat) a později atmosféricky ukolébal (–). I když se sám hlásí k plejádě „elegantních podvodníků“ (throw), je třeba brát jeho slova s rezervou, protože, na rozdíl od nich neumí lhát – alespoň co se zvuků a poetických obrazů týče. Má neobyčejný smysl nenápadně indukovat zvuky z čehokoliv, řetězit a nafukovat (away) je do extrémních parametrů a poloh, až dokud nesplasknou se žádoucím popraskem i dojemnou elegancí. Není to však elegance stylizovaná, stylizace jakéhokoliv druhu jsou mu vskutku cizí (je to znát zejména na jeho živých vystoupeních), přestože jeho expresivní projev „vyhovuje všem požadavkům“ aktuální hudební produkce v celosvětovém měřítku. Kromě autentičnosti je navíc z Vtípilovy hudby cítit znalost avantgardních tradic různého druhu i poučenost jejími výdobytky, což je u jeho generace, zejména v našich končinách, zřídkavé. Skvělé hudbě odpovídá úroveň výtvarného návrhu obalu (František Eliáš), k němuž je přiložen kód pro potenciální downloadování digitální verze vinylu z internetu. V žádném případě se ale neřiďte instrukcí v názvu a nic nevyhazujte! Nebudete litovat ani po opakovaném poslechu; naopak ta hudba vás zcela jistě dostane a věřím, že ji budete konzumovat s chutí a rozkoší.
dinn, 2010, 36:54