Britského básníka W. H. Audena očarovala andersenovská pohádka o Sněhové královně natolik, že o jejím vlivu na lyrikovu tvorbu dodnes vznikají odborné eseje. A pomyslným střepem ze zrcadla Audenovy introspektivní tvorby byl zase pro změnu nedávno omámen minimalistický norský klavírista Tord Gustavsen, který kvůli Audenovi složil repertoár na desku RESTORED, RETURNED (ECM, 2009, 49:30) a vlastní kapelu rozbil jako zrcadlo; jeden střep se zachytil v bytostně lyrickém srdci garbarekovského saxofonisty Toreho Brunborga a druhý patrně uvízl nikoliv v oku, nýbrž hlasivkách rusovlasé norské zpěvačky Kristiny Asbjornsenové.
Společně přišli za klavíristou a s jeho rytmickou sekcí na albu hledají intimní polohy pro precizní, šeptavý hudební výraz s filmovým přesahem a pohřební náladou. Když na titulní skladbě desky začnou instrumentalisté lkát společně, vznikne z toho nicméně jakási melancholická verze někdejšího Jarrettova evropského kvarteta. Patrně proto přišel ze sněhového království producenta Eichera rozkaz k tomu, aby kvintet jako zamrzlé jezero rozlámali na několik kusů.Ve výsledku jsou právě ona miniaturní dua a tria nejpestřejší náplní alba: písnička The Swirl se nese v tanečních formách norského lidového tance slatt, klavír s bicími vzápětí přispěchá s improvizovanou mezihrou Way In a komorní ukolébavka Left Over Lullaby je rozbita na tři části, ponořena hluboko do ledové vody a po oktávách pak postupně vynášena na hladinu, dokud její harmonickou kostru nekřísí všichni společně. Gustavsen oproti svým předchozím albům umenšil počet sólových vstupů a ubral tónů v rubatovém klavírním doprovodu, což otevírá prostor pro recitaci Asbjornsenové. Její zpěv je možná hypnoticky uspávavý, melodramaticky naříkavý, ve středu spektra téměř gospelově zbarvený a na okrajích zase do bluesova zatočený, nicméně v každém případě ke svému skandinávskému výrazu vyzrál skrze interpretace americké černošské hudby a velkou míru vokální flexibility. Pokud s ním zpěvačka dovede podobně úspěšně pracovat i v jiném hudebním kontextu, mohl by to koneckonců být i objev srovnatelný s tím, když Gustavsen před lety postavil kapelu dnešní skandinávské popové hvězdě Silje Nergaardové.
Hledat v tom všem průsečíky s Audenovou tvorbou je nicméně práce tak náročná, jako když musel malý zmodralý chlapec vytahovat ledové kry z jezera sněhové královny. Kdykoliv se mu to podařilo, vždycky prý led obracel ze všech stran a zkoušel z něho skládat celá slova. Zhruba podobný přístup nakonec zvolila i Gustavsenova sestava, které literární dílo slouží nanejvýš coby prvotní inspirace a když už, tak hledá barvu ne v jeho vyznění, nýbrž jednotlivých metaforách a souslovích. Ostatně jinak to se střepem v oku snad ani nejde. Gustavsen je do Audena zkrátka tak zamilovaný, jako by se sám básník byl přestrojil za sněhovou královnu. A to je pro hudbu jenom dobře. Posluchači lze totiž vřele doporučit, aby k nim usedl do saní a nechal se znovu a znovu vozit po zamrzlých skandinávských krajinkách.
