Album „klasicizujících“ úprav kompozic Tori Amos bylo na spadnutí už od října 2010, kdy americkou, na Cornwallu usazenou písničkářku pozval ke koncertnímu hostování holandský hybridní (kombinace symfonického orchestru a jazzového big bandu) Metropole Orkest. Mezitím stihla aktivní Tori vydat umělecky zajímavější, komornější, evropskou koncertní (chcete-li vážnou) hudbou také poznamenaný písňový cyklus Night Of Hunters (2011). Nicméně nezapadla ani myšlenka na společnou desku s Metropolity, zaznamenávající nová mohutná aranžmá starších skladeb. A světe div se, ačkoliv podobné projekty v drtivé většině končí jako pořádný průšvih, Toriin „symfonický pop“ za uši netahá. Jistě, nejde ani o žádný zásadní počin světové hudby, o to ovšem nikdo neusiloval, ani nic podobného netvrdil.
Možná zní album tak přirozeně proto, že některé písně už vznikly s myšlenkou na „velká“ aranžmá. Třeba Winter (1992) nebo Yes, Anastasia (1994), doprovázená na původní nahrávce aspoň redukovanou smyčcovou sekcí. Nebo proto, že se určitá košatost, romantizující bouřlivost až bombastičnost (což nemyslím hanlivě) ke správně vybraným písním i exaltovanému projevu zpěvačky a klasicky vzdělané klavíristky prostě hodí. Což je další věc k pořádnému divení, tedy aspoň pro autora recenze: i když osobně je mu ženský projev na hranici patosu a kontrolované hysterie většinou nepříjemný, v případě několika výjimek včetně Tori Amos ochotně polyká návnadu i s pastičkou.‘
Spoustu bodíků je navíc třeba přičíst autorovi partitur a dlouholetému spolupracovníkovi písničkářky (epizodně se podílel už na jejím prvním albu) Johnovi Philipovi Shenalemu. O lecčems svědčí už fakt, že v minulosti jeho služeb využili třeba Buddy Guy, Robert Cray, Tracy Chapman, John Hiatt nebo Bobby Womack. Stačí si poslechnout promyšlené koloratury a zvukomalebné plochy hned úvodní Flavor, skutečně podporující příchuť písně, a pochopíme proč.
„Před dvaceti lety, když vyšlo album Little Earthquakes, jsem koncertovala sama s klavírem. Pamatuji si tehdejší posedlost hrát tyhle písně jednoho dne s orchestrem. A ptala jsem se sama sebe, jestli bych měla stejně intimní pocit s více než padesáti lidmi na pódiu,“ rozjímá Tori Amos v bookletu CD. Nyní může poctivě sama sobě odpovědět. Ano.
Deutsche Grammophon/Universal, 2012, 61:17