Spojení Doroty Barové s muzikanty ze slovenských rockových kapel Korben Dallas a Chiki Liki Tu-a do jedné skupiny by ještě před pár měsíci nikdo nečekal. Ostatně jak vysvětluje v rozhovoru v tomto vydání UNI magazínu, nečekala by ho ani samotná Dorka. A i kdyby někdo tuhle nepravděpodobnou spolupráci věštil z kávové sedliny nebo letu husí na stranu východní, asi bychom mu nevěřili, že se různé živly smísí harmonicky a umělecky přínosně. Ne, že by Dorka neměla také alternativně-rockerskou minulost. Navíc její skladatelský vklad (napsala většinu hudby) se melodikou, citlivostí a náladou vlastně tolik neliší od jejích ostatních (spolu)autorských projektů. O nezaměnitelném hlasu nemluvě, byť se logicky odlišuje styl interpretace a aranžmá. A pochopitelně nejde o žádný těžkotonážní bigbít, ale spíše o decentní „křehký rock“. Ovšem i tak, neznat výsledek, představil bych si spíše srážku příslovečné tiché vody, podemílající břeh s požárem.
Asi nejpříjemnější překvapení představuje, jak výborně se Dorce trefil do uvěřitelného názoru autor většiny textů Lukáš Fila: „Zní to tak krásně, když na to vzpomínáš… Všechno je fajn, šeptáš mi dokola/a já pořád nevím, že jsem tam byla…“ (Všechno je fajn) „Jaro. Světlo. Vůně. Koho? Mlčím. Už ti svítá. Bloudíš. Hádáš. Zas a zas. Najednou tě to děsí. Takhle jsem si to vůbec nepředstavovala…“ (Sama) „Kdypak se postará někdo i o mě… Obalenou v kožešinách, ať táhne mě pár koní/tak jako já všechno táhnu, když mě každý honí/přinuť mě říct ti, co všechno si přeji…“ (Ptej se). Nemluvě o nahořklé ironii písně V kuchyni. Kde se v chlapovi vezme tak důvěryhodně vstřebaný pocit ženských krizí středního věku? Dokonalá empatie? Odposlechnuto od života? Samostatnou kapitolu tvoří texty ve slovenštině jako Kríza či Už päť rokov (Arktida v mrazáku/púšť vo vlnených svetroch/celý svet pod zámkom/na pár štvorcových metroch), které Dorce sednou stejně dobře jako napůl rodná polština.
Vzhledem ke krátké době vzniku repertoáru alba překvapuje i aranžmá. Textury působí promyšleně a „vyhraně“, jako kdyby kapela dlouze optimalizovala ve zkušebně a ověřovala postupným koncertním vybrušováním, kde filigránsky zdobit, kdy přímočaře přitlačit a kdy naopak vynechat nabízející se nástrojovou linku, vytvořit prostor odmlkou. Jak vůbec spojit cello s kytarovým triem. Nestává se často, aby tak „promyšlená“ struktura, v naprosté většině prostá nabízejících se aranžérských klišé, vznikla impulsivně, na první dobrou. A pokud Tugriki nabídnou jednoduchý, přímočarý, zpěvný refrén (Sama), tak k dobru věci.
Přiznám se, že samotní Korben Dallas mě nikdy nechytli, ani z nahrávek, ani naživo třeba v rámci Colours (byť nic proti). Z alba Tugriki je ovšem jasně znát, že jde o vnímavé a tvůrčí hudebníky i spoluautory. Jestli v dnešní době něco dokládá „věčné bratrství Čechů a Slováků“, nebo minimálně muzikantské sesterství jedné mimořádně talentované bytosti ze Slezska a slovenských rockerů, pak je to táto federálna platňa.
Supraphon, 2018, 39:34