Album není poctou vodnímu symbolu bolševické revoluce, je hudebně vyjádřeným pocitem z jevu, který znají jen obyvatelé nejsevernějších krajů naší planety: aurora jako přírodní světelný úkaz vznikající působením slunce a zemského magnetismu. Konečně – latinsky toto slovo znamená jednoduše svítání. A protože trumpetista Verneri Pohjola (1977, Helsinky) a jeho spoluhráči jsou Finové, je zřejmé, co zvukem své hudby vyjadřují, co Pohjolu jako výhradního skladatele alba (s jedinou výjimkou) inspirovalo. Album otvírají údery na gong ve skladbě Akvavit, mezi nimiž rozehrává svoji melodii trubka. Píseň je to táhlá, lehce folklorně zabarvená, která se v poslední třetině skladby musí improvizačně vyrovnat v náhlé agresi bicích Joonase Rippa. Pro nahrávku je charakteristický zvuk často sordinované trubky, v témbru mezi Davisem a Molvarem, baladická imprese narušovaná výraznými bicími, osamělé zvuky drobných perkusí a pečlivě situované zahuštění smyčcovým kvartetem Meta4. Že album nebude jen do sebe zahleděnou hudbou naznačí hned následující skladba For Three, která je rytmicky taneční jak z Karibiku – kdyby rytmus zřetelně nedával najevo inspiraci severně folklorní. Celkový dojem z této skladby je ale docela černošsky hardbopový, až na „sibeliovsky“ romantizující sólo klavíru vynikajícího Aki Rissanena. Ostatně finský skladatel Jean Sibelius také nikdy necituje folklórní témata, jen se nechává jejich atmosférou inspirovat. Snad i na to myslel Pohjola při svém aranžování smyčcového úvodu skladby Askisto, do jehož hry až po dvou minutách něžně vstoupí zvonkohra. Významnou improvizační linku zde sehraje smyčec na kontrabasu. Vzhledem k tomu, že údaje uvádějí hned tři basisty, předpokládám, že tento hlas patří kapelníkovu otci, jehož jméno Pekka Pohjola zářilo na evropské scéně zvláště v sedmdesátých letech. Ačkoli zvuk kapely je akustický, občas se ozve také elektrický klavír, například v uklidňující skladbě Boxer Diesel s pozvolna se valícím pravidelným tepem a dalším krásným sólem Verneriho. Tato skladba však v půli vybuchne rytmicky, sólo trubky tančí ve výškách a to vše podtrhne změť dalších zvuků, včetně unisono žesťů (Juhani Aailtonen a Pepa Päivinen na plátkové nástroje, Limari Pohjola na trombon). Aailtonen další slavný Fin, se představí na fl étnu ve Spirit of S v doprovodu klavíru – ostatní do jejich dialogu vstoupí jen ve druhé třetině hry. Dravě zní, jak lze předpokládat už z názvu, Colossus, opět s výrazným sólem Rissenena na klavír. Jedinou výjimkou z autorství Pohjoly je další z četných přepisů ústřední melodie Rodrigova aranjuezského kytarového koncertu, který si v jazzu vedle kytaristů nejvíce oblíbili právě trumpetisté. Dobrá kapela, jako je tato, na tomto geniálním tématu nemůže nic zkazit: základní melodii trubky doprovází sólově kontrabas, jen z povzdálí se ozývá nepravidelný cinkot závěsných perkusí.
Concierto De Aranjuez Amour pak uzavře krátké sólo klavíru. Závěr alba All The And Of This zní jako nějaký sváteční nápěv hraný v doprovodu metronomu. Hlavní slovo má zvuk elektrického klavíru, posléze se přidá celá kapela v téměř quasi smutečním pochodu. Celé album je nabito emocemi a romantizující melodičností, posluchači je líto, když se „metronom“ v poslední skladbě zasekne.
ACT Music/2HP, 2011, 62:43