Touristes: kombinace jmen Touré a Easterlin jako znamení volného průchodu nepředvídatelnosti dnešní hudební turistiky. Další z podivuhodných setkání čím dál víc globálně naladěného malijského kytaristy a zpěváka: tentokrát s neznámou americkou songwriterkou experimentující s elektropopem.
Narodil se jako Shongai, tedy v daleko jiné kultuře, než ve které byl ponejvíc hudebně vzdělán: otec, už nežijící legendární kytarista Ali Farka Touré, by totiž syna, s nímž skoro vůbec nežil, nejraději viděl ve vojenské uniformě a kariéru muzikanta mu vymlouval, takže se Vieuxovi dostalo školy od mandinského griota, hráče na koru Toumani Diabateho. „Otec hrával pouštní blues, kdežto já pouštní rock,“ brání se navíc Vieux podobnosti. Nikdy neskrýval ambice vyrazit do světa, toho, kterému se Ali Farka tak urputně vyhýbal a který ve stáří už nadobro ignoroval. Mimořádná touha se prosadit vedla Vieuxe na předešlých albech ke spolupráci s Johnem Scofieldem, Derekem Trucksem nebo Davem Matthewsem. Proč v newyorském studiu teď kývl na jamování s absolventkou Berklee College of Music Julií Easterlin se snad někdy dozvíme, třeba Tourého přepadlo déjà vu: když ho v roce 2008 na berlínském letišti oslovil izraelský hitmaker Idan Raichel, také o něm předtím nic nevěděl, nakonec z toho vzešla skupina The Touré-Raichel Collective a dvě výborná alba.
Touristes je ale přece jenom vyšší level: se zpěvačkou vyznávající s loopem hlasový vesmír Björk se Vieux ještě nikdy nezapletl. Ještě jinak: s ženou předtím nikdy nespolupracoval. Všem předpokladům byla až dosud rovněž vzdálená možnost, že by se někdy identifikoval s halucinogenním synthpopem, ačkoliv s elektronikou jisté zkušenosti má: album Remixed: UFOs Over Bamako, šest remixů skladeb z Vieuxova debutu od amerických dýdžejů, sice zpočátku považoval za „dílo ďáblů“, nakonec ho uznal za možný kontakt s mladou malijskou generací. Je otázka, jestli na ni myslel i teď: Touristes cílí především na západní posluchače.
Album podepírá dostředivá kombinace Tourého pouštní i rockové kytary, dechů, varhan a touhy Julie Easterlin naplno se projevit. Vstupuje snad do každé skladby: hlasem, elektro loopingem, jako sboristka nebo autorka textů, melodií a podle Tourého to občas vzala úplně jiným směrem, než mohl tušit. Touré tvoří s tradiční kapelou – loutna ngoni, harfa bolon, jednostrunné housle njarka – základ, podpořený americkou rockovou rytmikou, a vkládá do hry nezaměnitelný západoafrický zvuk; pěvecky táhne ale jen tři skladby.
Asi nejvíc se bude mluvit o třech coverech. V I’m Not Done dávají oba průchod sblížení Mali s funky exhibicí a elektrobeaty zprvu originálně nahrazují dřevěným calabashem. Nezní to urputně: vklad osobitě zpívající Julie a dechového kvarteta The Westerlies by mohla docenit i autorka Karin Dreijer Andersson aka Fever Ray (ženská polovina švédských The Knife). Temně pouštně bluesový „překlad“ dylanovky Masters of War dává větší smysl: válka v Tourého rodišti na severu země stále doznívá. Dobře se dvojice našla ve standardu In The Pine (Where Did You Sleep Last Night): prostoru pro Tourého skvělou akustickou kytaru, ngoni, calabash a do blues položenou Julii podkreslenou trubkou producenta Zubina Henslera. Touristes nezní jako skládanka od zkušeného solitéra a snaživé písničkářky, kterou hvězdnost teprve čeká. Až se to přes počáteční nedůvěru nechce přiznat, album zní přesvědčivě, semknutě a rozhodně se neproměnilo v test trpělivosti Tourého obdivovatelů.
Six Degrees Records, 2015, 36:40
