Švýcarský kytarista Vinz Vonlanthen (*1959) vydal svoji první sólovou desku [Oeil] v roce 2005 (na Leo Records, po debutech na Unit a Altrisuoni) a k sólování se vrátil po dalších čtyřech elaborátech na tomto labelu až letos, a to s názvem, který se u nás už vžil v souvislosti s našimi špičkovými hudebníky: No Man’s Land. Jeho pomnožné kytarování, jež nezapře, že začínal jako perkusista, je vyhraněné, emotivní a iluzívní, a hovořit tudíž o návratu je poněkud ošidné: navíc je tu zřetelné poučení dosavadním vývojem i nomádové pronikání do oné kýžené země nikoho. Jedenáct výprav skutečně postupně poodkrývá neznámé oblasti, rozšátrává se do roztočivého vytržení a vybrnkávaného utrhování či vytryskávaného namátkování, plného protýkavého praskoletnění.
Užuž se zdá, že protřibované vytísňování by mohlo vést do slepé uličky, jenomže ta se vzápětí vyvodí do nového, až vlezle zběsilého vydražďování, vytísňovaného, pokřičně hatmatilkového, zavirovaně rozparáděného. Vonlanthen švidrá, prokličkovává se, zarputile nebo hned zase zasnívavě průdušní, zamotává své náměty (jako Lose nebo Tribulation) do zalykavé výzevnosti nebo zašmodrchaného rozechvění, odkrývá tvrdošíjně vykutálené zádlužnosti, procifrovává je, vyškeřuje, zahnízďuje nepolapitelné a je přitom vnímavý, zdánlivě i jakoby nevěřícný, nadějeplný i zároveň bezradný, baziliščí i zasmolovaný. Utrhuje se, prosvišťuje, minuciózňuje, vymýtá nebo spíše mýtiňuje, úpěnlivě žadoní nebo naopak pokličně vřavní, prostě všechno, o čem údajně před nahráváním v lausannském HEMU (6. a 7. září 2018) neměl ani potuchy, si proklestí do nečekaného exilu, samozřejmě vnitřního, průběžně zestabilňovaného. Na hony je tudíž vzdáleno sólo minulé, putování zemí nikoho (viz desátou skladbu) se dozávratňuje do důsažné zamanutosti a zaklesne se do nás, posluchačů, pokud jsme natolik vnímaví, že postřehneme všechny (natrhdílné) finesy alba.
Leo Records, 2019, 47:21