Postarší ázerbájdžánský chlap, co vypadá jako učitel hudebky s přezdívkou kytarista se zpívajícími prsty? Kolikrát jsme tohle za časů tábora míru jen slyšeli, takže ne, děkujeme pěkně. Jenomže kompilační album vydal label Bongo Joe a tihle Švýcaři nestřílí od boku; navíc k tomuhle učiteli by chtěl chodit asi každý kytarista.
Když západoafričtí grioti přenesli hráčské postupy z tradičních louten na struny kytar, vznikla nová a docela jiná hudba. Totéž se v 60. letech přihodilo v Ázerbájdžánu a konstruktér Josef Růžička nemohl tušit, že v bratrské socialistické zemi svou kytarou Jolana způsobí hudební revoluci a vznik unikátní kytarové subkultury, hledající vlastní styl za doprovodu syntezátorů, perkusistů nebo malých orchestrů.
Do té doby všichni hráli na loutnu tar, údajná krása Jolany a položení strun umožňující ohýbat je do požadovaných čtvrttónů odpovídajících tradičnímu stylu mugham však rozhodly, že fenoménem ázerbájdžánské moderní, jinde ve světě neslyšené hudby, se stal Růžičkův nástroj, obecně nazývaný gitar – guitar & tar. Zatímco jiní míchali Dicka Dalea s vazbícím psychedelickým rockem, Bollywoodem, anatolským rockem nebo popem Blízkého východu, Memmedli dodnes zůstává věrný radikální transformaci tradiční hudby z Kavkazu a speciálně tradičnímu stylu mugham. Umělecky vrcholnou formu ázerbájdžánské hudby přitom proměnil v kytarovou divočinu pouze zdánlivě. Naprosto neobyčejně se totiž naučil strunami napodobovat extatické hlasy zpěváků mughamů, což po něm zatím nikdo takhle nedokázal. Neměl ovšem na vybranou: prý mu to přikázal Bůh. Dobře, chápeme, méně už, jak hraje vlastně ledabyle, jako by se nechumelilo, a přitom to před sebou hrne způsobem, který vlastně moc nepobíráme. Ke všemu, jak je u mughamů zvykem, víceméně v režimu totální improvizace. Už v Evropě koncertoval a hodně lidí z experimentální scény odrovnal, a pokud se s někým z nich dá do holportu, což by se s ohledem na jeho stoupající slávu dalo čekat, pak se máme na co těšit.