Neil Tennant (roku 85): „Najlepší publikum, které můžeš mít, jsou ječící holky. Šel jsem tuhle na Kajagoogoo, jenom abych slyšel holky ječet.“
Čekám na svého kolegu Tomáše Seidla ve vestibulu stanice Vltavská, když tu kolem mně prohopsá pištící stádečko teenagerek, přesně takových, pro jaké zpívá Horňák či Penk. Jsou pomalované, vyparáděné, navoněné a monotónně se chichotají úplně všemu, třeba i tomu, že po schodech se dá skákat a po zábradlí klouzat… Dostávám depku, těžkou depku, která má své kořeny pevně spjaté s pražským koncertem Erasure, kde jsem málem umřel na kýč. Zachovávám však chladnou hlavu. Jsem si jist, že Pet Shop Boys tak sladcí a „přeteplení“ nebudou a že Neil Tennant se obleče méně křiklavě než Andy Bell, který běhal po pódiu polonahý v růžových fosforeskujících šortkách. Přesně na minutu (jak jinak) přichází kolega v tričku Siouxsie a když spatří mé tričko s Cure, lakonicky dodá: „Sjůzí a Kjůr jdou na petšáky, ale nejdřív půjdou do hospody posilnit se, aby se to lépe dalo snášet.“ Zaklopíme tři dvanáctky a odcházíme bez placení (jak je dobrým zvykem), čímž je depka odstraněna. Do Sportovní haly přicházíme právě včas a ještě než to všechno začne, vzpamatováváme se ze šoku, hala je poloprázdná!!! Na Pet Shop Boys, kteří dali světu pět nadprůměrných excelentních popových alb doslova napěchovaných vkusnými i méně vkusnými hity, na Pet Shop Boys, kteří poprvé vyjeli na světové turné; tak na tuhle hvězdnou akvizici se sešlo stěží 8 000 lidí… Pravda, lístek za dvě stovky není v dnešní Klausovské době málo, ale lidé, kteří mají rádi popovou a diskotékovou hudbu, zas na koncerty tak často nechodí. Ne, tohle není v reklamě ani v ceně lístků, to je v lidech…
Celá monstr show začíná filharmonickými verzemi jejich hitů a teprve asi po deseti minutách napjatého očekávání se otevře opona a na scénu vběhne dvanáct pěšáků ve smokingu, kraťasech a zelených bejsbolkách. Všichni jsou k nerozeznání, ale jen dva jsou ti praví. Když se konečně oddělí, kůzlečí dav pod pódiem šílí, zatímco tribuny obsazené usazenějšími a občas i věkově pokročilejšími lidmi, zůstávají (a zůstanou) chladnější. Při druhé skladbě se všechno v mžiku promění v nemocnici, všichni jsou pro změnu v bílém, a tak to půjde pořád, prostě Ein Kessel Buntes – hadr.Těch převleků vystřídají Neil Tennant, Chris Lowe a jejich taneční a sborový doprovod snad na tucet, možná i víc. Nákladnější výpravné scény, to nezbytně dokonalé pop divadlo, se obměňují méně často, ale za to se vší parádou. Jednou vládne bolševická atmosféra rudého října a mamutí srp s kladivem se odděleně od sebe navzájem tlučou, jindy se zas Neil Tennant otřásá na elektrickém křesle. To je však jen zlomek toho, co je k vidění. Ke každé písni – a bylo jich osmnáct – je pódiově vytvořen samostatný videoclip, převládají syté barvy, výrazné masky, zkrátka – pastva pro oči. Co se týče uší, tak ty zachytávají výborný zvuk, jenž jde samozřejmě v převážné míře z playbacků. V rohu pódia sice stojí doopravdy hrající klávesista a dokonce i kytarista (!), který si občas brnkne, ale jinak je všechno jasné a hlavně nepředstírané. Naštěstí zpěv je živý. Vedle intimně nevzrušivého hlasu Tennanta, dbajícího více na pečlivou dikci než na nějakou expresivitu, dostávají poměrně velký prostor i černí gospelově zabarvení sboristi. Repertoárově vaří Pet Shop Boys podle osvědčeného receptu – tedy střídají své starší kousky s novými z jejich poslední desky Behaviour, vydané v říjnu loňského roku. Z tohoto nečekaně poetického, kompaktně vyváženého a romanticky až netečně zasněného alba prezentují devět skladeb, z nichž nejznámější jsou So Hard a How Can You Expect To Be Taken Seriously? Nemůže chybět ani singlová novinka Where The Street1 s Have No Name, kapánek to spřízněná verze skladby irských U2. Ze své prvé LP Please z roku 1985, upřednostní svůj první hit West End Girls a dále skladby Suburbia a Opportunities, z „dvojky“ Actually (nepočítám-li LP remixů-disco) zaslechneme Iť s A Sin, What Have I Done To Deserve This? a Rent, z třetího, pro mne nejoblíbenějšího alba Introspective, dají do vínku ľ m Not Scared a Always On My Mind. Identifikace jednotlivých písní nebyla pro mne tak složitá, jak jsem se obával a v tom právě vidím přednost Pet Shop Boys. Natočili a vydali téměř padesát skladeb, které se od sebe dají tu snadno, tu s menšími obtížemi rozeznat a nemusíte být kvůli tomu jejich zapřisáhlý fanda, který si pamatuje každé slovo a pohyb svých miláčků. Pet Shop Boys v Praze nezklamali, naopak. Vyvrátili všechny moje obavy z přeslazeného kýče, a když celí v bílém s andělskými křídly uléhali do nebeských postýlek a nechali se odvést do zákulisí, přišlo mi až líto, že je konec. Byla to nádherná pohádka, tak poutavě nádherná a vydařená jako třeba Nekonečný příběh. Měl jsem sice vstup zdarma, ale za reprízu bych ty dvě stovky klidně obětoval. Byl jsem na Petšácích a sic nevím jak kolega, já se za to nestydím.
P.S. A já se za to taky nestydím. T.S.
P.P.S. A já se nestydím za své kolegy! KATE