V průběhu letošního ročníku Jazz Goes To Town mě napadlo, že výraz jazz není jenom označení pro hudební žánr, ale vlastně obecněji pro jakýsi vzruch. A stejně jako jazz v hudebním slova smyslu má mnoho podob a propojuje se s mnoha jinými trendy, tak i vzruch či vzrušení mohou být různé a koketovat třeba s nostalgií nebo ho naopak navozují komické situace. A právě to je případ tohoto festivalu. Nejde o to představit plejádu hvězd nebo zase naopak co nejvíc subžánrů a přesahů za každou cenu, ale zkrátka přinášet především překvapivé momenty anebo prostě dělat radost.
Úterý
Skvělým navozením nálady pro celou akci bylo ve Studiu Beseda hned úvodní vystoupení kontrabasisty Tomáše Lišky a jeho Invisible World Q, které mělo přes silný náboj zvláštní duchovní rozměr a dokázalo tak patřičně rozehřát i zahřát. Protagonista sám je úžasně tmelícím komponentem s jemnou dynamikou. Srbský akordeonista Nikola Zarić v sobě snoubí balkánskou náruživost i zádumčivost a turecký houslista Efe Turumtay vnáší do celku spíše než orientální prvky až pontyovskou jazzrockovou poetiku, ovšem specifickým nenásilným způsobem. Zcela podstatným členem je ovšem i bubeník Kamil Slezák, kterému nechybí v nezvyklé soupravě ani plechový sud od piva a jenž nepotřebuje ke své hře vždy paličky a skvěle zahraje i dlaněmi. Invisible World Q zkrátka neprodukuje trendy world music, ale neviditelné, leč slyšitelné předivo nosných melodií s odpichem.
Následující Bansal Band vedený houslistkou indického původu Harpreet Bansal, která se ovšem narodila v Oslu, má vlastně přes rozmanité národnostní i nástrojové složení a repertoár založený na indických rágách skutečně spíše severský charakter. Přestože Harpreet má v indické hudbě obrovské zázemí, její tvorba prostě nezapře silný vliv evropské klasiky. Element severského jazzu sem vnáší zejména kontrabasista Adrian Myhr. Český pianista Vojtěch Procházka hrající zde také na indické harmonium sice „slouží“ daným skladbám dle pravidel, ale podprahově sem vnáší svůj naturel a nezapře ani svá studia a působení v Norsku. Trochu jinou kapitolou je íránský hráč na jakýsi cimbál nazývaný santur, který dodává celkovému zvuku specifický ráz, ale neovlivňuje ho zásadním způsobem. Takže jakoby „nejautentičtěji“ působí nová členka – nepálská perkusistka Sanskriti Shrestha. Celkově se ale nemohu ubránit pocitu určité konstrukce, nad kterou ovšem člověk zase na druhou stranu musí přemýšlet.
Středa
Kapela Limbo představila ve Studiu Divadla Drak převážně své zbrusu nové album Details, které bylo poprvé v její kariéře zcela zkomponované, což jednoznačně determinovalo i vystoupení. Saxofonista a klarinetista Pavel Hrubý, trumpetista František Kučera, kontrabasista Taras Vološčuk a bubeník Dušan Černák vycházeli dříve z improvizace, nyní tedy svou tvorbu „detailně zakonzervovali“, což ovšem neznamená, že by ztratila na hravosti a vzájemné komunikaci mezi jednotlivými hudebníky.
Slovenský saxofonista Miroslav Tóth je svébytný skladatel, který má na svém kontě mimo jiné tři opery a je i vzdělaný teoretik. To mu ovšem nebrání v tom, aby se věnoval i neidiomatické improvizaci. Tady se předvedl v české premiéře s formací Thisnis, v níž jsou mu skvělými parťáky maďarští hudebníci – akordeonista Ádám Móser, který si s chutí zahraje i na dudy, a bubeník Áron Porteleki, který zase s oblibou destruuje violu a pohrává si s různými objekty. Jejich produkce představuje jiskřivé dada, kde je vše nepředvídatelné a možné a hudební i vizuální humor tu jdou ruku v ruce. Tato bombastická produkce ovšem některé vzrušila natolik, že se raději zdekovali ze sálu. Škoda, mohli místo toho vidět, jak se hraje třeba právě na deku.
Čtvrtek
Ve velkém sále Bia Central se představilo nejdříve maďarské kvarteto Knutdut Men vedené saxofonistou Bélou Ágostonem, kterému sekundovali saxofonista Ákos Murányi, kontrabasista Csaba Pengő a bubeník Péter Hárságyi. To sice působilo napovrch poměrně klasicky a nepředvádělo žádné šílenosti, ale v jeho hudbě je tolik špílců a fines, co si jen (ne)dokážete představit. Muzikanti si nenápadně pohrávají s nejrůznějšími žánry a nápady „s mimikry chameleona a obratností makaka“ (toto přirovnání kradu z propagačního letáku, protože výstižnější asi neexistuje).
Největší smršť ovšem měla ještě přijít. Šéf kapely Kuhn Fu Christian Kühn ještě před vystoupením prohlásil, že vůbec nechápe, co pohledávají na jazzovém festivalu, protože oni přece hrají rokenrol. V přeneseném slova smyslu měl naprostou pravdu. Pokud bychom měli jejich styl charakterizovat přesněji, tak možná jako psychorockklezmerjaspiracy. Ne náhodou se jejich zatím nejnovější album jmenuje Kuhnspiracy. Hlavním showmanem je zde pochopitelně protagonista – německý kytarista s obrovským charismatem a drivem, jemuž ovšem směle konkuruje i izraelský basklarinetista Ziv Taubenfeld, který sem právě nezřídka vnáší prvky klezmeru. A to vše precizně tvrdí rytmická sekce, kterou tvoří turecký kontrabasista Esat Ekincioglu a srbský bubeník Lav Kovač. Bigbít hrají spíše v emocionální rovině a zdaleka ne nepřetržitý nářez, tvoří brilantními výkony ověnčené prokoumané skladby. O epochální závěr se pak postaralo několik místních spontánních spoře oděných tanečníků, druhdy ovšem spořádaných vážených občanů v pokročilejším věku.
Pátek
Tenhle večer v Bio Central byl předem beznadějně vyprodán, protože představoval v rámci festivalu bezesporu obecně nejatraktivnější program, prostě žádnou „nezkousnutelnou avantgardu“. Pro příznivce „klasického“ moderního jazzu to byl Ondřej Štveráček Quartet featuring Gene Jackson. Profesionální záležitost se vším všudy, kde dominují vycizelované výkony protagonisty na postu saxofonu, kontrabasisty Tomáše Baroše, slovenského pianisty Klaudiuse Kováče i amerického bubeníka, který mimo jiné devět let působil v triu a kvartetu Herbieho Hancocka a má opravdu pádný úder. Ovšem pro milovníka „nezkousnutelné avantgardy“ spíše poněkud akademické připomenutí hardbopové a postbopové tradice, proti níž ovšem absolutně nic nemá a ani ji nepovažuje za vyčpělou.
Pro milovníky melanže afrobeatu, soulu, súfijské hudby atd. tu pak byla bezpochyby půvabná marocká zpěvačka Oum s nesmírně procítěným projevem a skvělou doprovodnou kapelou. V ní působí taktéž marocký hráč na arabskou loutnu oud Yacir Rami, francouzský trumpetista Camille Passeri a dva původem, nikoliv občanstvím Kubánci – perkusista Inor Sotolongo a kontrabasista Damian Nueva, kteří neotřelým způsobem doplnili její hedvábný hlas. Ovšem opět vzrušující pro příznivce současné módní vlny world music, což neznamená, že by Oum byla nějaký prefabrikát, ale je to vlastně jiná populární hudba s nepopiratelnými přesahy.
Sobota
Odpolední koncert v Evangelickém kostele v Nezvalově ulici patřil brněnskému saxofonistovi Pavlovi Zlámalovi a jeho skladbě Horizont sedmého, v níž zkoumá možnosti hry na svůj nástroj na práh fyzických možností. Ale to je jen jedna strana mince, tady nejde o nějakou ekvilibristiku a předvádění technických dovedností – tenhle projekt má hluboký emocionální rozměr a při vší abstraktnosti z něj čiší jakási esenciální výpověď. Přes nesmírnou náročnost přitahuje pozornost a nutí sledovat každý detail, každý vzdech či poryv a na konci přichází katarze.
Poté se dění přesunulo do Městské hudební síně, kde se prezentoval se sólovým programem nejprve slovenský bubeník a elektronik Dano Šoltis, který zde předvedl bohatou škálu svých „dovedností“, aniž by se opět jakkoliv předváděl a naopak navodil v potemnělém sále místy až meditativní atmosféru. Po něm následovalo vystoupení Paola Angeliho, který je v současnosti (a to je dobrozdání, které mi sám po vystoupení řekl) součástí trhu s world music a vystupuje na velkých festivalech tohoto typu, kde hraje „písničky“, ale mnohem raději se vrací ke svému avantgardnímu období, kde má větší prostor vyjádřit na svou neustále přebudovávanou osmnáctistrunnou sardinskou kytaru, kterou porůznu preparuje, své momentální pocity. A to se stalo tady a odehrál jednolitý improvizovaný set s mnoha zvraty a proměnami, který posluchači patřičně ocenili.
Finále se pak vrátilo zpět do Studia Beseda, které tentokrát praskalo ve švech. Švédská superskupina jinak působící pod názvem Angles 9 vystoupila v redukované sestavě coby Angles 7, což ji rozhodně na působivosti neubralo. Její šéf a autor veškerého repertoáru, saxofonista Martin Küchen je na svých sólových nahrávkách hledačem nejrůznějších pazvuků a preparací svého nástroje, v tomto projektu se ovšem naoko tváří umírněněji. To však patří k jeho smyslu pro humor, který mu jednak čiší z očí a dokládají ho i rádoby zmatené komentáře. Valivé těleso je opravdu složeno z nejvýraznějších osobností švédské nonkonformní scény, z nichž mnozí ovšem občas rádi koketují i s určitými šramloidními postupy. V dechové sekci to byli trumpetista Magnus Broo a trombonista Mats Äleklint, základní rytmickou sekci pak tvořily druhdy opory věhlasného tria Fire! basista Johan Berthling a bubeník Andreas Werliin, vibrafon obsluhoval Mattias Stahl a do klavíru bušil Alexander Zethson. V hutném soundu dostal svou příležitost každý jednotlivec a zároveň bylo skutečně vzrušující si vychutnat jejich společné nástupy i jistou pozitivní poťouchlost. Zkrátka až metalově našlápnuté pohřební pochody se spoustou třešinek na dortu.
A o úplný závěr se postaralo česko-rakouské hyper-power-trio Poisonous Frequencies tvořené trumpetistou a elektronikem Petrem Vrbou, kytaristou a elektronikem Federselem a bubeníkem Didim Kernem. Svobodná improvizace s rockovou kadencí a chuchvalci neslýchaných zvukových explozí. Jejich jedovaté frekvence se spojují v mohutné zvukové vlny, které pronikají až do morku kostí a ve finále mají až hojivý účinek.