Od roku 1998, kdy se na Africa Festivalu smělo naposled divoce kempovat uvnitř areálu v blízké pospolitosti s muzikanty a trhovci, zkrátka od časů, kdy pár metrů od vašeho spacáku macaté černošky v obrovských hrncích vařily nepopsatelně a lákavě vonící jídla a zvaly vás na ochutnávku, proteklo nedalekým Mohanem spousta vody. Zájem o původně hodně nadšeneckou akci prezentující uprostřed Evropy africkou hudbu totiž stoupal. Přibývalo návštěvníků (za víkend až sto tisíc) a celé akci bylo nutné dát běžný festivalový řád, jinak by hrozil zmatek. A k tomu mají, jak známo, Němci odpor. Na pláži Talavera proto vznikl kemp, obří cirkusový stan se přesunul na druhou stranu a venkovní rozhrkané pódium se přeměnilo v řádnou zakrytou stage. V nabídce bazaru, pýchy Africa Festivalu a lákadlu pro obyvatele Würzburgu, se objevily obvyklé turistické cetky, do jídelníčku exotických jídel, připravovaných kdysi doslova na koleně, se vklínily pseudodlabance s buřty. Zanedlouho zanikla také místní rarita: volné vstupné do areálu a tím i možnost shlédnout zdarma odpolední program na venkovní scéně. Dnešní 4 EUR sice nejsou nic moc, i tak se tím Africa Festival už posunul do jiných kategorií. I po stránce programu. Přestože se tu rok co rok setkáte s výjimečnými, naprosto neznámými, k výšinám už ovšem směřujícími muzikanty, večerní koncerty ve stanu se postupně z větší části přeorientovaly na přehlídku zavedených mainstreamových hvězd, střídajících se tu bohužel takřka ob rok. Mama Africa – Miriam Makeba z Jižní Afriky – tu má například páteční vystoupení snad předplacené. Nic proti ní, ale chvíle, kdy vstoupila do stanu a publikum z úcty k ní vstalo a dlouze tleskalo, jako když je přijel pozdravit Nelson Mandela, se už nikdy nevrátí. Možná proto si čtyřiasedmdesátiletá zpěvačka s sebou stále častěji bere na výpomoc své krajany nebo rodinné příslušníky. Tentokrát vnučku, zpěvačku Zenzi Lee.
„Sjezdil jsem po festivalech skoro celý svět, ale doma jsem tady. Hraje se mi tu nejlépe,“ rozhodně nekecal písničkář Lokue Kanza z Konga. I on už patří do inventáře Africa Festivalu. Publikum ty jeho nasládlé, křehoučké popové songy ale fakt miluje. Se strhujícím show se vrátila i mega star Angelique Kidjo z Beninu. Se vším všudy dračice. Úžasný, znělý hlas, vynikající smíšená kapela a rafinovaná směs afričanství, popu, salsy, brazilské samby, rock’n’rollu, blues a soulu. Jinak naladění posluchači si od ní sice udržují jistý odstup, přece jenom jde o regulérní popový koncert, umění zvládnout během vteřiny dav jí však upřít nemohou. Navíc je i po těch letech stále sympaticky naladěná, žádná primadona. Nebo alespoň ve Würzburgu ne. To Salif Keita z Mali by sem mohl jezdit každý rok a stejně by se ho jeden nenabažil. V Čechách ho s nastávajícím koncertem na Colours of Ostrava novináři začali bůhví proč titulovat Králem africké hudby, jímž tedy není a ani být nemůže, přesto tu nabídl další ze svých koncertů snů. Nachází se v životní formě. Rozdává do posledních sil, nechává explodovat svůj velkolepý hlas schopný trhat skály, umožňuje, aby jím cloumaly všechny běsy strastiplného života. Zatímco v minulosti otevíral koncerty pouze sám s akustickou kytarou pomalými skladbami Iniagige a Ana Na Ming, nyní na to jde opačně: vletí na pódium v bílé čepičce a modrých džínách, okamžitě se přidá k dávno rozjeté kapele a při třetí skladbě už z výšky dopadá na kolena. Po jeho boku ječí dvě sboristky, slavný bubeník Mino Cinelu s hráčem na calabase (vysušená tykev s úžasným zvukem, sloužící coby perkuse) a baskytaristou vytvářejí neutancovatelnou afrofunkovou rytmiku, do níž vkládají melodie dva kytaristé (samozřejmě nechybí Kante Manfilla) a fascinující hráč na sedmistrunnou harfu kamalengoni. Salif Keita přitom neustále létá a tančí po pódiu, usměvavý a evidentně zbavený všech chmur, které dříve dával najevo teatrální vážností.
Odpolední koncerty si zaplaťpánbůh zachovávají svůj hledačský charakter. Neznámá bubenická ekipa Foteban z Burkina Faso vedená Amadou Keinou, který sice bubnuje jako drak, ale zpívat neumí, hodně překvapila. Se dvěma sboristkami, kytaristou a hráčem na balafon (pletoucího si jej místy s bubnem) nadělali muziky až na půdu. Gospelové sborové vokály přecházely do pouštního naříkání a přestože se prezentovali jako bubeníci (těch tu bylo hned pět), tak jednoznačné to zas nebylo. Dětský válečník Emanuel Jal ze Súdánu se představil jako melodický revolucionář. Rapoval v arabštině, svahilštině a angličtině, tančil, bavil se s lidmi a s kytaristou, DJem Gillesem Petersonem a sestrou s hlasem jako břitva předvedl jeden z vrcholů festivalu, kdy si s ním lidé zazpívali nesmrtelné hity Taxi Driver a Revolution. Do varu všechny dostal také v Německu žijící nigerijský raper Ade Bantu s početnou kapelou Afrobeat Academy. Patří k německé hiphopové špičce, do které uvedl nigerijský dravý styl fuji, zažívající právě renesanci podobně jako afrobeat. Teenageři z Tunisu – Les Boukakes – mají budoucnost ještě před sebou. Sázejí na alžírský rai, funky a metal. Takže raimetal, to by tak na ně sedělo.
Afel Bocoum minulý měsíc koncertoval v pražském Lucerna Music Baru pro zhruba dvě stovky lidí. Doufejme, že se bude opakovat situace s Tinariwen, kdy napoprvé také Palác Akropolis nepraskal ve švech a napodruhé jste se do něho nevešli. Synovec Aliho Farky Toureho, kterého doprovázel třicet let, hraje podobnou pouštně bluesovou hudbu. O poznání však méně syrovější. Zpěvnější, rytmičtější, přestože dlouhé minimalistické kytarové pasáže nemohou pocházet odjinud, než od malijské řeky Niger. Basista vyhrává melodie a strhává ostatní do afrofunku rychlého jako leopard. Bývalý dlouholetý perkusista od Aliho Farky si z calabashe udělal doslova rytmický orchestr a když se kytaristé pustí do vyhrávek, zvoní jim struny jako Loreta. Afel přitom nemá Ali Farkovy prsty, svou kytarovou hru vnímá jako součást celku, sólování (jestliže o něčem takovém může být vůbec v tomto případě řeč) nechává na kolegovi. Umí však s nástrojem měnit nálady a gradovat bluesové vlnění. Na Africa Festivalu stejně jako v Praze oslnil. A jeho nové album Niger je bez nadsázky perla.
A když už jsme u nových nahrávek z Afriky: za shánění stojí také zpěvačka Julia Sarr. Bývalá sboristka Lokua Kanzy, Tonyho Allena a Youssou N’Doura pochází ze Senegalu, ale přes dvacet let žije v Paříži. Svou sólovou kariéru vzala docela hopem: s francouzským flamenkovým kytaristou Patricem Larosem zkoušeli teprve několik měsíců, když jim Youssou N’Dour nabídl vystoupení v newyorské Carnegie Hall. Julia sice zpívá v senegalském jazyce Wolof, ale zrovna typický africký hlas nemá – je v něm slyšet spousta evropských vlivů a gospelu. Nevšední je rovněž spojení flamenka s Afrikou, na což má Larose vysvětlení: „V západoafrické hudbě najdete spoustu s flamenkem spřízněných rytmů a sám Salif Keita mi řekl, že k jeho nejoblíbenějším zpěvákům vždycky patřil El Camarón.“
