Praha, DOX+, 10. 2. 2022
Stejné zadání dvěma členům Pražské šestky. Od třetího ze šestice, Tomáše Sýkory, který se stal dramaturgem koncertní řady Nové horizonty, zaměřené na crossover jazzu s klasicizujícími postupy a orchestrací: Pod hlavičkou Jazz Poetry zhudebnit básnickou tvorbu a opatřit ji aranžmá pro symfonický orchestr. Konkrétně SOČR, s nadžánrovým pochopením dirigovaný Markem Ivanovićem. Dle očekávání, oslovení přistoupili k „symfonickým poetickým písním“ zcela odlišně. Oba zajímavě.
Skladatel a pianista Martin Brunner se v cyklu zhudebněných básní Věry Koubové Svou chvíli rozhodl nevyužít jazzovou rytmiku, na kterou je zvyklý, a pracovat hlavně se symfonickými barvami. Což pro něj bylo, jak řekl před koncertem, mimořádně obtížné. Nezpochybňuji. Na druhé straně tak odpadla práce na skloubení jazzového comba s orchestrem, tady na momentu pro výsledek podobných fúzí mnohdy devastujícím. Jediným méně obvyklým prvkem v symfonickém zvukovém prostředí se stalo elektrické piano, na které přizval autor Víta Křišťana. Ale ne, že by chyběly jazzové elementy, které se dařilo Brunnerovi s orchestrací hladce sepnout. Třeba částečně improvizační pasáže autorova klavíru a Křišťanova „fendera“. Vít přitom citlivě vystihl romantizující, uhlazenou atmosféru cyklu. Ani v sólovém vstupu se nepustil do ničeho „divokého“, ale proložil symfonické písně mihotavou, snivou pasáží.
Potřebu pevného rytmického rámce písní Brunner naplnil tak, že intenzivně využíval sekci bicích nástrojů. Myslím, že v obvyklém repertoáru SOČRu si pánové s paličkami takhle nezahrají. Místo „tu tam tympánu či činelu v gradacích“ jim Brunner bohatě zapsal do partitury také tepající marimby, vibrafon, tamburínu i virbl. Škálu výrazových prostředků orchestru využíval barevně, zároveň aranžmá se smyslem pro volný prostor nepřeplácával. Nastudování možností velké klasické instrumentace evidentně věnoval hodně energie. Ostatně psaní notiček pro symfonický orchestr předcházel dlouholetý trénink s klasickým obsazením komorním, třeba díky spolupráci se smyčcovým Epoque Quartetem. Nevím, zda by znalci možností klasické orchestrace slyšeli aranžérské rezervy a neobratnosti, ale za moje klasicky neškolené ucho OK: Žádné pouhé zvukové mlhy, žádná pustá zmnožená kila, i když půdorys písní zněl vlastně přehledně a zdánlivě jednoduše. Už jsem to psal v souvislosti s Brunnerovými triovými nahrávkami i kusy pro big band, ale musím se opakovat. Autorovým největším darem je melodická invence spolu s nezamindrákovanou odvahou použít motivy chytlavé, přímočaré, zpěvné. Což platilo i pro písně Jazz Poetry, byť tu skladatele vedla k větší členitosti a melodické košatosti už jen povinnost držet se metra veršů vybraných básní. Pokud nazveme Brunnerovu suitu „orchestrálním popem“, nejde v žádném případě o odsudek. Jako zpěvačku si Brunner vybral Markétu Foukalovou. Zvládla nejen neutopit se ve zvuku orchestru a zároveň ho dynamicky „nepřeřvávat“, ale vedle pregnantního přednesu dodala i patřičný prožitek a cit ve výrazu.
Skladatelka a trumpetistka Štěpánka Balcarová sice nenapsala zcela novou suitu, zvolila si orchestrální úpravu svého staršího, z alba i koncertů známého cyklu zhudebněných básní Life And Happiness Of Julian Tuwim. Což však neznamená, že by připravila publikum o moment překvapení. Naopak. Ve svojí první práci pro symfonické těleso se nebála slušně experimentovat. Nejen, že skloubila původní „tuwimovské“ septeto, vesele synkopické a hrající často patřičně razantně, s klasickou instrumentací, což od orchestru vyžadovalo hodně přizpůsobení a velkou expresivitu. SOČR s Ivanovićem to vše zvládl se ctí a autorka také, protože v aranžmá se stále něco zajímavého dělo. Navíc nabídla Štěpánka prostor k experimentování i sólistům. Hádám, že se Małgorzata Hutek zvláště zpočátku zapotila v neobvyklých tónových intervalech, a hlavně v pasážích, které Štěpánka našponovala ke hranici jejího rozsahu. Využívala netradiční pěvecké techniky, procítěně si zaimprovizovala s Jaromírem Honzákem a v průběhu koncertu zněl zpěv vůbec čím dál přesvědčivěji a sugestivněji. Další z polských členů septeta Nikola Kołodziejczyk se také neomezil na běžný zvuk klavíru a „preparoval“ nástroj zatlumováním strun rukou. Nikdy přitom nešlo o samoúčel, ale o funkční prvek písní. Bavila ovšem už jen rytmická a dynamická provázanost těles, kdy by se v mizivých „nesetkáních“ šťoural jen hnidopich. A také propojení zvukových barev do nejmenších detailů. Třeba když si předávaly měňavé odstíny bicí Grzegorze Masłovskiho a hang jednoho z hráčů na bicí nástroje SOČRu.
Vyváženě působil i podíl jazzových sól vzhledem k celému cyklu. Zvláště famózně se vydařila extravagance páně Marcela Bárty se sopránovým saxofonem. A moment, kdy Robert Fischmann sáhl po pikole. Ne, že by jeho flétny nezabíraly správně, ale efektní, pronikavý sólový vstup prostě zrovna výstižně zapadl do atmosféry. Autorka se blýskla v promyšleně vystavěných, kultivovaných sólech na trubku. Pěkný si na sebe Štěpánka ušila bič. Po povedené symfonické prvotině by to chtělo jít ještě dál a vytvořit zcela původní kus, od počátku zamýšlený pro orchestr a combo, no ne?
Právem došlo na ovace vestoje. Ale co je na podobných akcích, do kterých se krom energie a času spousty lidí věnuje i kus „srdce“ tvůrců (psychiky, nervů, talentu, nadšení, říkejte tomu, jak chcete), nejsmutnější? Premiéra bývá často zároveň derniérou, nebo lze reprízy spočítat na prstech ruky. I když nepochybuji, že písně z obou cyklů mohou nadále šťastně žít i v komorní podobě. Štěpánčiny koncerty s „tuwimovským septetem“, ač také ojedinělé, neboť limitované možností přizvat polské členy, pamatuji jako výtečné. A teď by bylo zajímavé slyšet také komorní podobu cyklu Svou chvíli. Jedna z vábniček, Světlo za mřížemi, už v provedení zpěv a klavír oficiálně visí na webu. Nicméně orchestrální aranžmá obou pásem by zasloužila ocitnout se ve stálejším repertoáru… jenže jak to zařídit.
Jazz Poetry by naštěstí měla mít radostnější osud díky záznamu. Koncertní snímek podle tiskové zprávy letos vyjde na albu u Animal Music (Brunnerova suita Svou chvíli už v květnu) a jsem docela zvědavý, jak ze zvukové konzervy vyzní. Křest alba představuje další šanci na orchestrální provedení a přilákání publika. Pokud ke koncertnímu křtu alba v plné síle opravdu dojde, zmeškali jste premiéru a nejste proti troše orchestrální pompy (míněno v dobrém), doporučuji neprošvihnout.