Praha, Archa, 10. 6. 2022
Koncertní řada Prague Music Performance v této sezóně představila hned dva výrazné představitele černošské hudební avantgardy, jazzové saxofonisty Anthonyho Braxtona (1945) loni v říjnu a Roscoe Mitchella (1940) letos v červnu. Mimochodem – Braxtonovo vystoupení v Lucerně roku 1984 dokonce vyšlo na CD (Sound Aspects, 1990). Ukázka jeho kompozičního systému nazývaného Language Types zazněla na obou koncertech PMP. K tomu používá grafické pokyny obvyklé pro improvizaci, která ve výsledku formuje znění ansámblu. Tyto pokyny strukturují improvizační vstupy a jsou také signalizací pro dění v hudbě. Na obou koncertech se ujal vedení orchestrů švýcarský trombonista, skladatel a dirigent Roland Dahinden, dobře zavedený na soudobé artificiální i improvizační scéně. Na podzim řídil Ensemble Radost, v červnu PMP Ensemble. Orchestry jsou podobné, složené z předních muzikantů domácí scény a s řadou zahraničních hostů; základem byl projekt saxofonisty Radima Hanouska na Hudební fakultě JAMU v Brně. Pro červnový projekt byl orchestr ještě početně rozšířen. Mezi saxofonisty vedle Hanouska, zde byl M. Bárta, P. Hrubý, M. Wroblewski, P. Zlámal, trombonista J. Jirucha, houslista M. Jakeš, akordeonista V. Drnek, marimbista M. Opršál, kytarista Š. Szabó, pianista M. Konvička, trumpetista J. Přibil, cimbalista M. Grombiřík – nelze vyjmenovat všechny. Byly přítomné i tři vokalistky. Ze zahraničních posil v PMP Orchestra hráli například vibrafonista Elia Moretti, trumpetista Didrik Ingvaldsen, kontrabasisté Luan Goncalves či George Cremeschi, flétnistka Andrea LaRose. A všichni dohromady vedle sólistických drobností až po zvukový tajfun celku vytvářeli neuvěřitelný barevný souzvuk, Tento rozsáhlý soubor po Braxtonovi zahrál od Roscoe Mitchella skladbu Wha-Wha, v níž doprovodil sólistu Jona Irabagona, patřícího dnes k vlivným muzikantům newyorské jazzové scény. Pro něj jsou saxofony nástroji neuvěřitelných možností tvorby zvuků, od tichých vysokých kmitočtů, dechů a sykotů, až k využívání plnosti jejich tónů. Vše se děje účelně v záměrech Mitchellovy hudby, s hrou orchestru vytváří jak kontrasty, tak dokáže s jejich hudbou splynout. Roscoe Mitchell se představil osobně s kvintetem, v němž hráli cellistka Tomeka Reid, kontrabasistka Silvia Bolohnesi, bubeník Tani Tabbal a hráč na africké perkuse a etnické flétny, také vokalista, Dudu Kouate. Mitchell stál u zrodu proslulého Art Ensemble of Chicago a od počátku se pohybuje na poli avantgardního jazzu. Jeho hudba je amalgámem vlivů původní etnické africké hudby a jazzových idiomů – inspirují jej podoby nejrůznějších stylů jazzu. Free improvizace violoncellistky byly struhující, na tělo nástroje vyluzovala hlazením desky další zvuky, byl pro ni i perkusním předmětem; ovlivňovala zvuk prokládáním tyčinky mezi struny. Rovněž na basistce bylo vidět, jak ji tato hudba baví a odvazuje. Na Kouateovi chrastilo vše – kotníky, paže, měl své vlastní malé pódium obložené různými bubínky, chrastítky, flétnami a zvukově nebyl v klidu ani chvíli. Mitchell, pokud zrovna nehrál své sólo, seděl na židli a spokojeně naslouchal sólům a dialogům svých spoluhráčů. Vedle koncertu Uriho Cainea do třetice mimořádný hudební zážitek sezóny.