„Dříve než Banshee začne sténat, objeví se mrtvola na koni, vedle něhož běží šílený pes – a pak někdo další zemře…“ (Z irské mytologie)
Siouxsie and The Banshees jsme neměli možnost vidět ani před patnácti lety na počátku jejich kultovně elitní kariéry, kdy hráli nervydrásající, ostrou hudbu, jež připomínala jakýsi deprimovaný, schizofrenní výkřik duševně i fyzicky zničeného člověka, ani na vrcholu jejich tvorby, který lze vymezit alby JuJu, A Kiss In The Dreamhouse a živým záznamem ze dvou goticky skvostných večerů v londýnské Royal Albert Hall (dvojalbum Nocturne). Od těchto koncertů uplynulo přesně osm let a jeden měsíc – a Siouxsie se svými Banshees stanula ve čtvrtek 31. října na pódiu pražské Lucerny…
Za tu dobu stačila skupina vydat pět poklidnějších, melodičtějších a přístupnějších desek, které v podstatě vždy obsahují tři, čtyři vynikající skladby, jež jsou doplněny solidními, ale v kontextu tvorby The Banshees už jen průměrnými písničkami. To platí i o posledním (a nejkomerčnějším) albu Superstition, jehož písničky tvořily jádro koncertního programu Siouxsie-bandu v Praze.
Žádné mrtvoly na koni, ani zuřiví psi kolem beznadějně vyprodané Lucerny nepobíhali. Pouze obrovité kamióny zaparkované ve Štěpánské ulici naznačovaly, co se dnes večer chystá. Ještě než velká rocková podívaná začala, upoutala na pódiu jednak ohromná třpytící se aparatura bicích nástrojů a perkusí, jednak dekorace v pozadí jeviště. Byla to jakási jednoduchá mayská kresba muže a ženy znázorňující – co asi? – stylizovanou soulož, která během koncertu měnila barvy a dokonce se i pohybovala (decentně, ale zároveň velmi realisticky). Po dlouhém čekání se konečně na pódiu objevují siluety pěti Banshees a během tiché předehry smutné milostné písně The Last Beat Of My Heart plíživými kroky přichází i ONA – Siouxsie Sioux – v plné kráse exotické kněžky. Zároveň však vypadá i jako dáma velkého světa. Dlouhá tmavá róba s boa, přiléhavé kalhoty s jakýmsi postříbřeným pásem cudnosti, černé špičaté boty. Její bíle nalíčený obličej ostře kontrastuje s černým vyčesaným (ale ne rozčepýřeným) chomáčem vlasů, tmavými rámy kolem očí a rubínovými rty. Vzadu nahoře svítí rozevlátá blonďatá hlava aristokratického Budgieho, který je za soupravou bicích téměř ukryt. Po jeho pravici s orientální přesností ovládá snědý indický perkusionista Talvin Singh svá „tabla, tavil a taal“. Ti, kdož si pamatují Severina z videoalba Nocturne, kde sošně hrál na baskytaru s bledou tváří jako mrtvola, která právě vstala z hrobu, jsou asi značně překvapeni. Příšerně vyhastrošený kytarista Jon Klein, v němž se slučuje vosková nepřirozenost figuríny z panoptika a výraz smutného šaška Bolka Polívky, vytváří na pódiu značný rozruch. Občas se tím nechá strhnout i kamenná Severinova tvář. I když se Klein s červeným cylindrem na hlavě tváří okázale nezúčastněně, jako by ho hudba vůbec nezajímala, přes ledabylý projev – stejně jako všichni – podává skvělý výkon. Černě a bíle oděný multiinstrumentalista Martin McCarrick (můžete jej slyšet i na všech třech deskách This Mortal Coil) stačí střídat klávesy, cello, housle i akordeon, a přitom ještě rozverně pochodovat společně se Siouxsie v rytmu hravé, „vsávající“ melodie aplaudovaného hitu Peek-a-boo, který nás přivádí do světa červených luceren a kukátkové podívané. Nejvétší pozornost zhypnotizované Lucerny na sebe však pochopitelně strhává Suzane Janet Dallion alias Siouxsie – „ledová královna nového věku mrazivé hudby“. Nedokážu z ní prakticky spustit oči. Jen tak periferně občas stačím vnímat fantastickou hru Budgieho. Bubnuje vynalézavě, nápaditě, přesně, citlivě a s radostí. Hutný zvuk je téměř stejně dokonalý a přehledný jako na studiových deskách, i když se některé drobnější detaily trochu utápějí. Snad jen v Dazzle hudba zpěvaččin hlas výrazně převálcuje. Zvuková stěna, která se v Lucerně vytváří, vyvolává doslova fyzické zážitky – hudba The Banshees se musí prostě vnímat všemi smysly. Siouxsie při prvních písních postupně k přebytečné části svého kostýmku, až zůstává jen ve fialových kalhotách a originálně střiženém trikotu z punčochově průsvitné látky. Jen od ramen dolů k pasu se táhnou dva uzounké neprůhledné pruhy z černé látky, zakrývající to nejnutnější. Vypadá báječně a dráždivě. Ale i nepřístupné. Oproti Nocturne se změnil jak repertoár The Banshees, tak i pódiová prezentace písní. N“ezměnila se však neopakovatelná a výrazná, kategorická gesta Siouxsie, ani její antitaneční rituální kreace, sestávající ze všemožných krůčků, poskoků, vykopávání nohou, hrou se šňůrou i stojanem mikrofonu i z nevyzpytatelných pohybů paží, těla, hlavy i vlající hřívy vlasů, jež se jí lepí na zpocený obličej. Tančí jako zvrhlá mažoretka. Její charismatický, magický, znepokojivý a tajemný hlas je výrazově nesmírně bohatý – hrdý i bezbranný, vznešený i ukřičený. Je až s podivem, že „ledová královna“ dokáže utáhnout bezmála dvě hodiny trvající koncert, který se žene splašeně jako koně fanatických arabských „rytířů“, o nichž vypráví v jedné písničce. Několik desítek poměrně jednoduchých bodových světel rozmístěných kolem jeviště maximálně účelně a dokonale doplňuje magickou hudbu.
Nejvíce jsou zastoupeny „růžové písně z růžového alba“ Supestition – úspěch sklízí hutné Cry i vibrující Fear. Nejpopovější klávesový motiv zazní v Got To Get Up, která zase tak „pitomá“, jak se o ní vyjádřil zlomyslně New Musical Express, není (NME doporučuje při poslechu této písně zůstat v posteli, přehodit si přes hlavu polštář a zastřelit se). Z nejanarchističtějších počátků The Banshees zaznívá řezavý Metal Postcard a neskutečně skřípající Paradise Place o nebezpečných kosmetických operacích v Beverly Hills. Siouxsie při skladbě prvně a zároveň i naposledy bere do rukou modrou, mandolíně podobnou kytaru. A prostor dostávají další tři perly z repertoáru Banshees: poklidné, sebemrskačské Obsession 0 paralyzující posedlosti jedné dívky, která se nepříčetně zamilovala do svého souseda, a zvukové i světelně nejbarevnější Painted Bird, v níž se Siouxsie třepetavými pohyby paží a podivnými poskoky stává bláznivým pomalovaným ptákem poletujícím nad hithcockovskými zdechlinami. Největší úspěch však sklízí tanečně dráždivé Kiss Them For Me, inspirované tragickou smrtí hollywoodské sexbomby Jane Mansfield, která se stala obětí satanské kletby. Při této písni dostává Siouxsie plyšového medvídka (jako před dvěma lety Sandra v Paláci kultury…).
Strhující koncert se dostává do finále, které triumfálně obstarává brilantní Dylanova skladba This Wheelʼs On Fire. V životě jsem neslyšel tak fantasticky vygradovanou písničku. Celkem šest přídavků zahajuje druhá vzpomínka na album The Scream – písnička Stwich, při níž se Siouxsie kolébá jako poeovské kyvadlo smrti. Koncert dál vrcholí: je to, jako bychom se ocitli na horské dráze, která – přes děsivé tempo – v samotném závěru šílené jízdy ještě graduje. Ke slovu přicházejí konečně 1 skladby z alba JuJu (okouzlující Spellbound) i jeden z nejcennějších hudebních drahokamů na čelence mayské princezny Siouxsie – báječný, hypnotický Izrael. Vše zakončuje kytarově tklivé Silly Thing. Omámená Lucerna zůstává uhranuta temným pohledem a pronikavým zpěvem Siouxsie i neopakovatelným hudebním zážitkem. Napadá mě, kolik kapel na světě by si dovolilo při koncertě, který je průřezem jejich tvorby, nezahrát takové skvosty a hity jako HongKong Garden, Cascade, Melt, Night Shift, Pull To Bits, Happy House…? Moc asi ne. Na druhé straně je však pravda, že The Banshees nechtějí jen oprašovat minulost a že jejich chladná, gotická image patří dnes už historii. Ledová růže rozkvetla. Na koncertě zaznělo celkem 22 písní: The Last Beat Of My Heart, Dazzle, Cry, Got To Get Up, The Killing Jar, Paradise Place, Metal Postcard, Drifter, Softly, Obsession, Kiss Them For Me, Pek-a-boo, Cities In Dust, Painted Bird, Fear, This Wheelʼs On Fire, Stwich, Dear Prudence, Izrael, Spellbound, Arabian Knights a Silly Thing.
Čarovné rozkvétání ledové růže