The Fall – Eden 16. 5. 1991

Chceme-li se zabývat hudbou skupiny The Fall, je pro nás nejdůležitější uvědomit si, že pochází z anglického města Manchester. Z města, kde žili i Joy Division, jež začínali svou pohnutou „kariéru“ v téže době, tedy kolem roku 1977. Skupinu založil (a do dneška vede) Mark Edward Smith (1955). První nahrávku realizovala skupina v podobě EP „Bingo Masterʼs Breakout“ v roce 1978 na vlastní značce Step Forward, na které vycházejí i první dvě LP: „Live At Witch Trials“ a „Dragnet“, obě z roku 1979. Poté přichází nabídka známé nezávislé splečnosti Rough Trade k natočení další LP. Byly nakonec dvě: „Totale Turn“ a „Grotesque“, obě z roku 1980. Spolupráce s touto firmou byla zakončena rok poté natočením mini LP „States“. V roce 1982 vychází na značce Kamera páté LP „Mex Education Hour“. Nejlepší materiál z tohoto období najdeme na kompilaci vydané v roce 1988 pod názvem „Hip Prest And Kamerads“. Jde o nahrávky z let 1981-83. A nemůže chybět ani největší hit skupiny z tohoto období – „The Classical“. Na konci této etapy se konsoliduje i jádro skupiny, které vydrželo až do dnešní doby: M.E.Smith – zpěv, kytarista Craig Scanlon a basista Stephen Hanley. V tomto období přichází sólová kytaristka a Smithova manželka Brix. Další, v pořadí už šesté LP, natočili The Fall u známé firmy Beggars Banquet v roce 1984 a jmenovalo se „The Wonderful And Frightening World Of… The Fall“. Na této desce již bubnuje bubeník Karl Burns, který natáčel i materiál pro sedmé LP „This Nationʼs Saving Grace“ z roku 1985 u téže firmy. První deska, která vzbudila celosvětovou pozornost a kde již hraje součastný bubeník Simon Wolstencroft, se jmenuje „Bend Sinister“(1986 B.B.). Je to nejen dokonale vytvořené LP, ale zároveň dílo skvěle produkované Johnem Leckinem, otevírající celou řadu výborných desek: „The Frenz Experiment“ (1988), „I Am Curious Oranj“ (1988) a „Seminal Live“ (1989). Polovinu materiálu ze třetí jmenované desky už hrají The Fall bez Brix, která se rozhodla odejít jak ze skupiny, tak i z Markova života. Na post sólového kytaristy přichází Martin Brammah. Ve skupině tedy zůstává opět pouze jediná žena, Marcia Schofield, která svým zpěvem a hrou na klávesové nástroje nenápadně pracuje už na LP „The Frenz Experiment“. Po natočení „Seminal Live“ nastává ve skupině situace, kterou lze označit přinejmenším za špatnou. Mark přesvědčen, že situaci zlepší, stěhuje se z Manchesteru do Edinburghu. O tomto stavu částečné beznaděje je další LP „Extricate“ (1990 Phonogram). Po jejím natočení se Mark Smith vrací zpět do Manchesteru. Zanedlouho nato skupinu opouštějí Martin Brammah a Morcia Schofield. Na její místo přichází Kenny Brady, který nejenom hraje na klávesy a housle, ale i zpívá. Letos vyšla zatím poslední LP – skvělá „Shift – Work“ (1991 Phonogram). Toto LP potvrzuje, že The Fall mají stále světu co říci. Proto jsem měl radost, když jsem měl tuto legendu „první manchesterské vlny“ (rozuměj: The Fall, Joy Division, A Certain Ratio, Buzzcocks, The Drones, Steel Pulse…) možnost vidět živě. Ale teď už popořadě: The Fall – Eden 16. 5. 1991
První, co mě mrzí, když přicházím k Edenu, je naprostá absence lidí. Zhruba kolem desáté hodiny se sál přeci jenom zaplní a koncert může začít. Po „předehře“ přichází Mark Smith a s ním jeho dlouholetý kamarád, kytarista Craig Scanlon, další věrný – baskytarista Stephen Hanley, více než pět let ve skupině působící bubeník Simon Wolstencroft a Kenny Brady. Klávesista hrající i na fidle (rozuměj housle). V tomto momentě si opět uvědomuji vzdálenou příbuznost s Joy Division, protože celá kapela je elegantně oblečena v černém. To vše jde ale teď stranou, protože nejdůležitější je hudba. Tempo, jakým se The Fall zhostí své práce, je takové, že člověk nemá čas sledovat nic jiného. Třináct písní bez větších pauz převážně z posledních dvou desek. Poznávám „Bill Is Dead“, „Iʼm Frank“… Hrají se ale i starší věci. Obdivuhodnou stránkou koncertu jsou světla: vtipně a účelně rozmístěná, tvořící celou paletu možností, jichž zručný chlapík za příslušným pultem dokonale využívá. Chvílemi se zdá, že není možné, aby celou tuto parádu ovládal jeden člověk. Zvláštním úkazem je pohyb. Pomineme-li přirozené pohyby bubeníka, nikdo z kapely se nehýbá, pokud nemusí. Nejméně však Smith; jeho zvláštní strategie pohybu po jevišti je naprosto podřízena celkovému efektu. Chová se celou dobu tak, jako by se ho to vůbec netýkalo. Jako kdyby on nebyl tím, kvůli němuž tam všichni jsou. Pobaví diváky tím, že postupně šňůrou od mikrofonu omotá stojan a s důslednou nevšímavostí jej tahá za sebou po celém jevišti. Po dohrání poslední písně skupina rychle mizí z pódia. Pískající publikum si ale brzy vyžádá přídavek v podobě „Hilary“, hitu posledního období. Po dozpívání písně už Smith pospíchá zase jakoby jinam. Na druhý přídavek se čeká už déle. Do rozsvíceného sálu přicházejí The Fall ještě jednou a dávají k lepšímu největší pecku z poslední doby: „Black Monk Theme“. A to je definitivní tečka. Mám velmi příjemný pocit, když odcházím nocí bývalou třídou Národní bezpečnosti. Jenom něco uvnitř mi říká: „Nebylo nám dáno, abychom viděli živý koncert Joy Division, ale mohli jsme vidět The Fall. Bude nám to trvat ještě hodně dlouho, než nám to dojde!“