V záplavě nejrůznějších koncertů, které se v naší stověžaté matičce pořádají, přestává už hrát mezinárodní jazzový festival významnou roli. Je to možná trochu škoda, protože právě v tomto stylu by mohl leckterý posluchač najít to, co mu (alespoň podvědomě) nedává komerční rocková scéna. Ale snad se situace někdy v budoucnosti změní. Konec konců, největší hvězdou letošního předjubilejního ročníku byl zrovna Wynton Marsalis, jemuž pochopitelně nelze upírat profesionalitu, ale je to přece jen americká bublina, hrající na efekt líbivosti. Tudíž otevřeně přiznávám, že se mně tato star líbila ze všech nejméně. Festival probíhal v milé a poklidné atmosféře a vlastně ani nevadilo, že chyběly nové výboje a výstřelky, i když si možná někteří umělci mysleli, že hrají avantgardu. Jinak měla naprostá většina hráčů nálepku made in US, ačkoliv se mnozí z nich narodili v Československu. Místo nedávno zesnulého Milese Davise se tudíž v Praze objevil Laco Déczi se svou newyorskou Cellulou. prosáklý Amerikou a bezpochyby do značné míry i božským Milesem až na půdu. Je to v podstatě prima muzika, ale trochu se v ní ztrácí jeho osobitost a slovanské kořeny. Kapela výborné šlape i díky mladému Vajcovi Deczimu. Otec mu svěřil bicí, na něž hrál Vajco zdatné již ve velmi mladém věku i v Praze. Ovšem něco tomu chybí – hlavně jsem v té hudbě postrádal jeho velký smysl pro humor, který prokázal i ve svých amatérských filmech (nejznámější z nich je patrně Zrod komunismu, kde hraje Vajco hlavní roli spolu s rudou vlajkou). Naopak za naprostý vrchol festivalu považuji trio Jiřího Mráze, nejdéle na české scéně absentujícího jazzmana. Vrátil se do vlasti po pětadvaceti letech a hned mu někam zašantročili kontrabas, takže nemohl zkoušet. Vůbec to nevadilo, protože i tak hrál skvěle. Znám jeho desky a vždy se mně zdálo, že jeho produkce má poněkud konzervativní ráz. Takto naživo jsem ale pochopil, že je to neuvěřitelná pohoda. Ke špičkám patřila i dvojice česko-amerických bratří Vitoušů, kde vévodil pochopitelně americký Miroslav. Pravděpodobně zcela cíleně si jako zástupce české opozice vybral tuzemský jazzman číslo jedna Jiří Stivín za podklad své produkce písně Adama Michny z Otradovic, aby tak demonstroval vztah k národní tradici. Řada lidí kroutila nad jeho aranžemi hlavou, ale mé naopak mile překvapily. Není to pochopitelně nějaké zvláštní novum, ale různé stylové roviny, které tu byly spíše řazeny za sebe než promíchány, působily docela přirozené. Největší pohodu asi vnesl americký kytarista Joe Pass, který neustále zapomínal, co to vlastně hrál jako předchozí skladbu a drtil tam nějaké Ellingtony a podobné balzámy na duši. Na závěr si mohli na své přijít i milovníci bigbítu, neboť se zde představil Luther Allison se svým bluesbandem, aby i v tomto žánru připravil «posluchačům milý zážitek.
Jsem zvěda, jestli za dva roky při dvacítce zažijeme pro změnu nějakou ohromující bombu. Jazzu zdar!
Foto: Tomáš Turek