Když jsem je viděl 1. 5. v Novém Horizontu, byl jsem u vytržení a nezůstal jsem sám. Přestože hrál Zikkurat první, lidé dle svých zvyklostí jeho zhruba padesátiminutový blok neodzívali, naopak. Aplaus byl veliký, atmosféra jak na nějaké zahraniční hvězdné akvizici a kapela dokonce přidávala (což se v Horizontu nestává zrovna každý den). Takový úspěch jsem nečekal, zejména když si vzpomenu na jejich podzimní vystoupení v Lucerně, kde po nich rozčílení (a netolerantní) příznivci undergroundu, čekající na své Garáže, Čerty, Půlnoce a P.V.O., pokřikovali nepěkná slova a doprovázeli je házením různých předmětů na pódium. Ne že by snad Zikkurat od té doby změnil svůj styl, pouze pochopil, že ve společnosti snobů, intelektuálů a především rádoby intelektuálů, obdivně milujících Filipa Topola a Tony Ducháčka, nemá co dělat, a že mu v prostředí Nového Horizontu bude nesporně příjemněji. Název Zikkurat asi mnohým z vás něco připomíná. Ano, jde o onu legendární punkovou kapelu, ve které řádili Jiří Křivka, Tomáš Havrda a Vilém Čok (nepočítaje časté hosty). Zhruba po devíti letech se tenhle tehdejší pojem mezi rockovými fanoušky, dal znovu dohromady. Z původní sestavy však zbyl akorát kytarový virtuóz – Jiří Křivka: „Čok neprojevil zájem, protože má tu svou Novou Růži a Havrda žije v Americe, kde prodává hamburgery a sní o vlastní soukromé restauraci.“
O znovuzrození Zikkuratu přemýšlel Jirka prý celých těch devět let. Po celou tu dobu hledal vhodné spoluhráče a mezitím účinkoval i v takových kapelách jako – Letadlo, OK Band či Toyen. Naposledy hrál více než rok s Půlnocí, podíval se s ní do Ameriky, ale teď už se chce věnovat výhradně Zikkuratu.
„Nemůžeme moc vystupovat, maximálně tak čtyřikrát do měsíce. O to víc se chceme věnovat studiové činnosti. Především máme v plánu konečně dokončit prvé elpíčko Na břehu Eufratu, a po něm uvidíme, kudy dál. Chceme zjistit, jestli si naše muzika najde publikum, no a potom bychom rádi udělali další desku, na kterou už máme materiál. Rozjíždíme se s většími přestávkami už téměř rok, měli jsme zatím sedm koncertů, ale právě ten sedmej v Novém Horizontu, považujeme za takovej premiérovej. Hudebně začínáme tam, kde Zikkurat přestal před devíti lety. Děláme teď melodické písničky a v tom vidíme naši cestu.“
Kdo od Zikkuratu čeká punkové pecky, bude určitě zklamán. Namísto naježené a zpupně přiostřené rebelie hrají melodický pop s nádechem novoromantických kapel, přitvrdí, když je třeba, zajazzují a zaimprovizují ve chvíli, kdy je to láká a nebojí se pustit i do tak citlivě procítěných věcí, jako je černošský soul. Za tím vším stojí především instrumentální zručnost celé kapely a výjimečný hlas zpěváka. Zikkurat 1991, hraje v tomto složení: Jiří Křivka (61) – kytara, Vláďa Kulhavý (63) – zpěv, David Ondříček (69) – klávesy, Martin Ryšan (71) – bass a Jan Chromovský (72) – bicí. Těch jedenáct let věkového rozdílu se v dobrém odráží i v jejich muzice. Ono spojení je obdobně vzájemně inspirující jako Stingova občasná spolupráce s černými jazzovými muzikanty. To „pologenerační tření“ je u Zikkuratu cítit takřka z každé jejich skladby a proto mám pro ně od této chvíle velkou slabost.
