Předsudky jsou kořenem všech průšvihů a nedorozumění a při dnešním stavu volně přístupných informací lze jen těžko zohlednit nevědomost. Festival Respect nás hudebních předsudků zbavuje už bezmála třicet let tím nejúčinnějším způsobem: přímým kontaktem s muzikanty, jejich příběhy a kulturami, kdy se každý může přesvědčit, že podceňovat umění ze vzdálených zemí není zrovna dobrý start k pochopení složitostí současného světa.
Nigerijský afrobeat se dnes hraje takřka po celém světě a směsí hypnotických rytmů, funky, výbušných dechařů a zacyklených kytaristů se zaklínají i v místech, kde byste to nečekali. Podle toho některé lokální verze vzbuzují spíš smích, nicméně módě neporučíš. Také sledujeme, že afrobeat většinou přestal být ostrou názorovou platformou, a muzikantům spíš slouží k dosažení rytmického orgasmu a taneční odvázanosti. Na tom není nic špatného, ne každý se narodil rebelem jako Fela Kuti. Platí to také pro nigerijského kytaristu a zpěváka Adédèjì Adetayoho, nahrazujícího politikaření daleko větší mírou energické nespoutanosti, což u navrátilců k afrobeatovému zvuku 80. let není zrovna běžné. S početnou kapelou a sboristkami ho ještě víc rozpalují jazz-funkem, svižné tempo ale občas brzdí přeskoky k soulu a gospelu. V textech posledního alba Yoruba Odyssey se Adédèjì obrací na yorubskou komunitu, a přestože jazyku nebo vyznění přísloví a hádanek nerozumíme, hlavu si z toho při vší té báječné zábavě nelámeme.
Swingující ethio-rock a nejerotičtější tanec západní Afriky
Pouštní blues je zrovna tak vágní termín jako world music. Lepší ale ještě nikdo pro hudbu ze Sahary nevymyslel, i z toho důvodu, že by se muselo jít do hloubky a třeba u malijské tuarežské skupiny Al Bilali Soudan vysvětlit, že vlastně hraje ceremoniální hudbu takamba. To ale nezní jako jednoduchá cesta k západnímu posluchači, který se nechá rád ušetřit detailů, takže když se na takambu Malijců vyloženě nezeptáte, pouštní blues vám odkývají a všichni jsou spokojení. Nejedná se o hudbu, kterou by vám předepsal lékař na uvolnění: neúprosně kvílivý noise elektrifikovaných louten má na první poslech daleko blíž k Velvet Underground než k bluesovému Alimu Farkovi Tourému. Těžko si poradíte i se složitými rytmy, odskakujícími co chvíli úplně jinam, než byste předpokládali. A představě hudby určené k navození pocitu klidu neodpovídají ani drsné vokály. I když úkolem zpěváka zůstává, aby se lidé cítili šťastní. A dost mimo na Respectu asi budou tanečníci. „Takamba je obřadní, slavnostní a svatební hudba. Tanec pak chvalozpěv těla na proud řeky, zdroj pouštního života. V jemném vlnění obsahuje vášeň, vzrušení a hluboké tajemství, podobné tomu skrytému pod hladinou. To je důvod, proč je mnohými považován za snad nejerotičtější tanec západní Afriky,“ napsal Andy Morgan, letitý manažer skupiny Tinariwen a znalec malijské hudby.
Pohled na sedící hráče na třístrunné loutny tehardent (ngoni) upadající občas do hypnotických rytmů napovídá, že mají blízko k Tuaregům, zatímco perkusisté bušící v nepravidelných rytmech do calabashe k Songhajům. A protože z historie víme, že se oba národy mezi sebou každou chvíli řežou, tím víc doceníme usmiřující význam takamby. Jediný druh hudby, ve které Songajci s Tuaregy usednou v míru vedle sebe.
Název skupiny i druhého alba Tombouctou vysílají poselství o společném životě v Timbuktu a sousedním Gao, důležitých centrech vědění a obchodních křižovatek, kde se od středověku prolínaly arabské, berberské a černošské kultury. Černý etiopský Bilal Ibn Rabah se na přání proroka Mohameda stal prvním muezzinem islámu a Soudan odkazuje na francouzské Mali.
Leader skupiny, loutnista Abellow Yattara, ještě pamatuje časy před tím, než s odhodláním jít s dobou zapnuli Tuaregové tehardent do zesilovačů a začali zkreslovat zvuk. Patří k veteránům a můžeme ho slyšet na raných nahrávkách Aliho Farky Tourého, pořízených v Radiu Mali; doprovázel ale i zpěvačku Khairu Arby, už nežijící Farkovu sestřenici, přezdívanou Slavík z Timbuktu. Zbytek skupiny s ním tvoří bratranci se strýci a k největší slávě přišli po vystoupení na Womexu v roce 2021. Tak syrové, zbustrované a robustně odzpívané pouštní blues tehdy v Portu mnoho lidí nepochybně slyšelo poprvé v životě, a nenechali si to pro sebe.