Pražský nomádský festival přikočoval při 27. ročníku na jednu z předchozích nejžírnějších pastvin a nejpříjemnějších lokalit, na ostrov Štvanice. I když vlastně kdekoliv v minulosti karavana Respectu rozbila tábor, bylo dobře. Areál sice tentokrát postrádal kontakt s pobřežím, ale nevadilo, ostatně nevstoupíš dvakrát do téže řeky, že. A další velmi dobrá zpráva, dětí v publiku stále přibývá. I když statistiku si nedělám, jde jen o odhad na základě optického dojmu z hemžení, zdá se, že festival má postaráno o věrné návštěvníky i do dalších dekád. Zajímalo by mě, kolik dítek z prvních ročníků dnes, o generaci později, dorazilo s vlastními potomky.
Duchové s velmi zemitým drivem
Zdálo by se, že sobotní festivalové odpoledne začne meditativně nebo alespoň rozjímavě. Zahajoval Ustad Noor Bakhsh (Ustad není křestní jméno, ale titul – mistr hudebník) z pákistánského Balúčistánu, virtuos na „citero-niněru“ benju, ve zcela instrumentálním setu za doprovodu dvou hráčů na dombry (drnkací nástroje, perská obdoba u nás známějšího sazu), v čistě instrumentálním setu. Ale kdepak. Že půjde o řádně živelnou produkci mohl napovědět i fakt, že než se Noor Bakhsh nechal vytáhnout do světa a v kmetském věku začal objíždět festivaly world music, hrál celý život na venkovských veselicích.
Kvůli zkreslení elektrifikovaného benju přebuzeným předzesilovačem malého kombíčka měl sound kvality (zdánlivě) bludně improvizující, psychedelické elektrické kytary, byť si zachovával i specifickou „nekytarovou“ barvu i vedení tónu. A onu bludnost vnímal jen Evropan nepřivyklý východním stupnicím. Ve skutečnosti vycházel Noor Bakhsh z pevně fixovaných melodií z různých částí Balúčistánu, které (s pomocí překladu jednoho z dombristů) uváděl. A obě dombry hrnuly slušně hybný beglajt. Ač hráli pánové v sedě, rozjařil se devětasedmdesátiletý maestro až k divokému tanečku horní části těla a euforickému rozhazování rukama. „Neumím mluvit jinak než balúčsky, ale díky benju mi rozumějí všude,“ užíval si aplaus.
Když původem irská zpěvačka Ríoghnach Connolly z dua The Breath promluví drsným, hlubokým hlasem na uvítanou, nepřipraví posluchače na příjemný šok. Jakmile začne zpívat, ozve se totiž křišťálově průzračný, čarokrásně vílí a přitom jistý hlas zvládající i sopránové rejstříky. Se stejnou povznášející čistotou hraje Ríoghnach i na flétnu. Zvuk dua s kytaristou Stuartem McCallumem (Cinematic Orchestra) přitom vyzněl překvapivě pestře a mnohovrstevnatě. McCallum totiž akustickou kytaru proháněl přes pedalboard hustě osázený efekty. Oktavérem zmnožoval doprovod o basovou linku, občas nechal „zmrznout“ průběžný tón, aby vytvořil zvukovou plochu atp. Uměl přitom krabičky i vypnout a nechat vyznít přirozený souzvuk hlasu a kytary.
Mongolská šestice Khusugtun slušně nabourala stereotypní představy o středoasijských kapelách věnujících se hrdelnímu zpěvu. Dovedla totiž žánr k příjemné sofistikovanosti a harmonické bohatosti. Celý sbor alikvotních vokálů se vzájemně zjemňoval, i když hudba místy gradovala do typicky hrubých poloh i drajvu pádícího stáda s pumpujícími dvoustrunnými „houslo-celly“ igil a perkusemi. Jako naprosté zjevení ovšem působila Amarbayasgalan Chovjoo, jediná dáma v souboru. Kontrastně křehkým zpěvem a kaskádami zvonivých vyhrávek na yatgu (dlouhou citeru, odvozenou stejně jako japonské koto z původního čínského ku-čengu neboli gužengu, jak razí příznivci transkripce do pinyinu) zbytek cválajícího ansámblu rovnala do nečekaně libozvučné formace. Aniž by vzniklo něco až příliš uhlazeného.
Jah Wobble And The Invaders Of The Heart valili set dle očekávání hlučně hypnotický, s výraznými groovy. Do improvizovaných pasáží špikovali vedle různých world inspirací i dost nečekané rockové odkazy. Třeba citaci závěrečné pasáže z The Chain od Fleetwood Mac. Jah Wobble přitom neváhal zabrousit také hluboko do osobní historie, k písni Public Image. Což byl, jak nejen punkeři vědí, první singl PiL z roku 1978. Oproti originálu pochopitelně zvolil uvolněnější, rytmem reggae nesenou verzi. Nejen když zpíval „you never listen what I say“, publikum stvrzovalo opak, vnímalo velmi dobře.
Obvyklá bouřka letos na Respect neudeřila, ovšem promiňte frázi, na tu hudební došlo. Kvarteto Lifting Spirits s původem marockým zpěvákem a hráčem na gimbri (sintir) Mohamedem Errebbaa je jistě nejdravější a nejrazantnější sestavou (s výjimkou víc-než-doprovodu Roberta Planta), s jakou u nás kytarista Justin Adams vystoupil. A ne, že by koncerty s JuJu, Les Triaboliques nebo Maurem Durantem byly nějak usedlé. „Když jsem byl poprvé asi před pětadvaceti lety v Maroku, začal jsem snít o tom, že bych si zahrál s vynikajícími gnawskými muzikanty. A pak jsem jednou během covidu zjistil, že jeden takový bydlí asi patnáct mil ode mě,“ vyprávěl Justin z pódia a dokazoval, jak mu spolupráce s Mohamedem sedí. Z gnawské rituální hudby vytvořili Lifting Spirits jakýsi maghrebský blues rock, rvaný dopředu cirkulárními rytmy. A i když Adams převedl do hard-gnawa soundu a totálně přerytmizoval svůj oblíbený spirituál Wayfaring Stranger, tajil se dech.
Adams se svěřil, jak rád se „vrací na Respect, úžasný festival s na muziku naprosto napojeným publikem“. Tentokrát ovšem nešlo o běžné fráze divákům lichotících hudebníků. Z muziky i řeči těla šla ona radost poznat. Dokonalý závěr sobotního večera.
Lovci a sběrači a tanečníci
Ali Doğan Gönültaş otevřel nedělní odpoledne jako bezprostřední kurdský folklorista-protestsinger. Byť obsah textů se dal jen domýšlet, vše dohnala interpretační přesvědčivost. Jak v kultivovaných, přemýšlivých momentech, tak ve vypjatých pasážích, kde se Ali z plných plic opíral do hlasivek. Instrumentace přímočaře sloužila písničkáři, bez přehnaných okras. Perkuse prostě podporovaly razanci, klarinet atmosféru. Ali samotný střídal baglamu neboli tembur, jednu z variant sazu, s akustickou kytarou. Ale nejdůležitější tu zůstal pěvecký výraz.
Estonské dívčí Duo Ruut navázalo na folklorně písničkářskou atmosféru. Ale kvůli anglickému výkladu k písním přidalo i lehký dojem výchovného koncertu. Což nijak nevadilo a publikum osvětu uvítalo. „Máme ohromné bohatství lidových písní, ale naprostá většina z nich je smutných. O hladu, drsném klimatu… Asi je to dáno nepříliš veselou historií Estonska. Ve světě si asi musí myslet, že jsme v Estonsku samí smutní lidé,“ povzdechla si jedna z blondýnek (pardon, fakt nevím, zda mluvila Katariina Kivi nebo Ann-Lisett Rebane) před další z podmanivě chmurných dvojhlasých balad.
Dívky zpívají postavené proti sobě u jediné citery kannel (odtud prý název Duo čtverec), která si taktéž zasloužila podrobný ponurý výklad: „Kannel je nejtradičnější estonský nástroj, ale není moc cool. No my se na něj snažíme hrát cool. Jinak, po svém, paličkami či smyčcem.“ Postesk lze pochopit nedůvěrou „mládeže k vousatému folklóru“, ale slečny hrály vážně cool, možná kannel pořádně zpopularizují. Vedle klasické harmonické role drnkacího nástroje z citery tahaly smyčcem působivě vibrující průběžné tóny (tichost těm sugestivním plochám nebrala na síle), poklepy a údery zase beaty. Skutečně maximální účinek dosažený minimalistickými prostředky. Celé to bylo trochu mystické, velmi emotivní, filigránské. A samozřejmě smutné. Krásně smutné. Pokud by si někdo, kdo to nezažil, myslel, že podobná muzika musí na open air festivalovém vystoupení zapadnout, tak v případě Respectu se naštěstí plete. Duo Ruut mělo plnou pozornost i zasloužené ovace.
Egypťané El Tanbura se prezentují jako „chlapi z práce“, kteří se po šichtě ve svých řemeslnických dílnách, u rybářských sítí či na stavbách sejdou v místní čajovně u šíši. A jen tak pro radost si muzicírují. Skutečně tak působili i na pódiu. Civilně, autenticky, bez kostýmové show a choreografie. Ovšem s tím, že tihle muzikanti „z lidu“ jsou dávno sehraní na profesionální úrovni. Kapela vznikla v 80. letech, vydává desky, hraje na mezinárodních turné. Jen kašle na image. Nebo spíš udělala image z oné civilnosti?
El Tambura se věnují synkretickému žánru suhbagiyya, zrozenému na březích suezského průplavu. Ten bývá definován třeba jako směska súfijských mystických zpěvů se šlágry zlatého věku egyptské kinematografie. O egyptské kinematografii nevím nic, duchovní rozměr textům podle zaslechnutých klíčových slov určitě nechyběl, stejně jako ten milostný. Celkové vyznění koncertu bylo ovšem velmi živočišně světské. Inu, chlapi z práce. Čímž vůbec nechci muziku shazovat. Už jen zvuk lyry simsimiyya, která má snad dle zobrazení na freskách kořeny až ve starověkém Egyptě, stál za poslech.
Egypťané si také na podporu nešťastníků, decimovaných kvůli vině teroristické menšiny, lehce zamávali z pódia palestinskou vlajkou. Než ovšem nastoupili na scénu izraelští Voices Of Yemen, vlaječka zmizla, vždyť muzikanti porozumění najdou. Pokud bychom hledali letošní objev Respectu, budou to asi právě Voices Of Yemen. Ti byli v kontrastu s El Tambura naopak skutečnou kostýmovou show, přiznaně na efekt vystavěnou, s mazanou choreografií. Ovšem show naprosto strhující a muzikantsky nevšední.
Co přijde se dalo tušit už kvůli spřízněnému projektu Yemen Blues (v roce 2022 vystoupil i v Praze). Pod obě sestavy se totiž jako tvůrce koncepce podepsal jurodivý basista, brooklynský rodák Shanir Ezra Blumenkrantz. Mimo jiné v nultých letech jeden z dvorních hudebníků Johna Zorna. V popředí sedí, vyskakuje, tančí atd. čtveřice zdobných vousiskatých pěvců-perkusistů v bílých hábitech, ještě jurodivějších než pan kapelník. Permanentně vysmátých, ovšem brilantně zpívajících v pro nás velmi neobvyklých harmoniích. Jak a capella, tak s instrumentálním doprovodem. A v pozadí virtuózně řádí de facto rocková kapela, zahrnující navíc zdobného perkusistu. S kytaristou využívajícím kvůli na míru postavenému a novátorsky pojatému nástroji nejen silné zkreslení, ale také rezonanční struny a „orientální“ bending často do čtvrttónových intervalů. Aby vše působilo ještě zábavněji, stáhne šéf Blumenkrantz občas bundu a ovívá pěvce, aby se nepřehřáli. Nebo koluje láhev vína k rituálnímu přípitku publiku, s česky naučenými větami: „Na zdroovi… eh, co to je?“
Šaškárnami a hecováním generovaným drajvem ale muzikanti neválcovali výtečnou muziku. Můžeme věřit, že hudba Voices Of Yemen vychází z dávných tradic židovské diaspory v Jemenu. Ona diaspora je do dnešních dob v Jemenu ctěna (viděno na vlastní oči, doprovázeno nadšeným pěním chvály z úst arabského průvodce) kvůli řemeslům, dochovaným dávným kamenickým, řezbářským a architektonickým pracím. Je logické, že si jemenská diaspora vystavěla také specifické, jemensko-židovské hudební postupy. Dobrý nápad, udělat z nich současnou rock world music, zvláště když Blumenkrantz není žádný hochštapler, ale mistr aranžér.
Malijské Bamba Wassoulou Groove, převádějící do ostrého afro-big-beatu „tradiční lovecké transovní“ rituály, jsme mohli vidět v roce 2016 v pražském Paláci Akropolis. Hráli tenkrát sestavě o jednoho „lovce“ početnější, se třemi kytarami. Protože nyní chyběla akustická kytara a zůstaly dvě elektrické, zněla hudba trochu syrověji. Což vůbec nevadilo a jinak šlo v podstatě o stejnou smršť. S tím, že pod širé nebe a do vlahé ostrovní noci zapadla muzika ještě působivěji. Lovci a šamani vyburcovali diváky, aby se stali sběrači. Tedy aby posbírali poslední síly po dvou dnech prožívání muziky, protože najednou freneticky tančil téměř celý areál.
Zdálo by se, že kouzlo globální hudební euforie je vyčerpáno „na tři sta let dopředu“, jak se praví ve známé pohádkové komedii. Naštěstí, s velikou pravděpodobností, stačí vydržet jen rok do dalšího Respectu.