Existuje názor, že mainstream napadl vir mystických rituálů. Zmutoval v něm ale do podoby povrchních hrátek. Respect, nejstarší domácí festival world music, nabízí jejich původní verzi: pohanský šamanismus ze Sámilandu, vzývání duchů tajného loveckého bratrstva z Mali, obřadní tanec Sedmého měsíce z Konga nebo hudbu z kraje knížete Draculy. Alespoň tak lze také vnímat letošní ročník.
Návštěvníci Respectu už třináct let vědí, že následovat dramaturga Borka Holečka se vyplácí v případě, že v hudbě hledáte něco zajímavého, a kdyby to šlo, i nepředvídatelného. Nebo možná vůbec netušíte, co hledáte, a v tom případě festival – bez přehánění – představuje sázku na jistotu. Existuje také možnost, že si tady vyjasníte spoustu věcí: například že world music není žádným exotickým ghettem, do něhož ještě nedávno běžný posluchač vstupoval s obavami, aby ho tu náhodou povykující kanibalové nesežrali; územím kam nevedou asfaltky a kde údajně ještě žijí strašidla.
ODPUŠTĚNÍ SEDMÉHO MĚSÍCE
Na albu Volta si Björk položila otázku, proč je na světě rytmus, a do studia pozvala skupinu Konono No.1 z Konga. Zajímat se o organizovaný chaos, musela by se obrátit na jejich krajany Kasai All Stars, „zkroucené zombies, přicházející vás pozabíjet“. Měli na Respect dorazit už vloni, vízová byrokracie ale pražskému koncertu a předpokládanému světovému vítěznému tažení Kasai All Stars zatrhla tehdy tipec. O to větší čas jsme získali na poslech debutového alba s názvem, jaký musí těšit i Captaina Beefhearta: In the 7th Moon, The Chief Turned Into a Swimming Fish and Ate the Head of His Enemy By Magic.
Souvisí s rituálním tanečním obřadem probíhajícím během uvádění nového náčelníka do vlády. „Náčelnický tanec zosobňuje sílu vesmíru a všech zvířat, která se v červenci přenáší na druhé. Pomáhá rozloučit se s mrtvými a zbavit se nemocí. Když někoho naštvete nebo urazíte, vyplatí se počkat do sedmého měsíce, pak vám odpustí,“ vysvětluje zpěvák Mputu Ebondo Miamor podstatu dění na pódiu, kde se všechno točí kolem náčelníka usazeného s hrozivým výrazem na trůnu.
Pětadvacetičlenný ansámbl se skládá z hudebníků, zpěváků a tanečníků pěti etnických skupin konžského pralesního regionu Kasai s odlišnými jazyky a kulturními tradicemi. Umělá fúze vznikla na popud belgického producenta Vincenta Kenise a je výsledkem kompromisu, to když národy Luba, Sonye, Lulua, Tetela a Luntu mezi sebou v minulosti příliš nekomunikovaly, lépe řečeno dost často si v Kasai, středu „první africké světové války“, jak ozbrojené běsnění nazvala Madeleine Albrightová, šly po krku. „Potkat se na ulici, řekneme si navzájem ahoj. Na politickém shromáždění už by nastal problém. Ruku bychom si určitě nepodali a s napětím se pozorovali jako kočka se psem. Strach, že by se naše kůže dotkly a my z toho měli opletačky se zlými duchy, za to nestál. Představa, že by se tak mohlo stát a navíc jeden kmen ovládal druhý, byla největší překážka vzniku Kasai,“ říká Miamor.
S vidinou dobře placené práce šly ale kmenové rituály a zbraně k ledu. „Finančně jsem si nemohl dovolit přivézt do Evropy tři nebo čtyři skupiny z Kasai. Věděl jsem o řevnivosti mezi nimi, ale nakonec je přesvědčil, aby každá z nich vyslala své nejlepší hudebníky a zkusili to společně pod hlavičkou All Stars. Nejprve to mezi nimi vzbudilo značný odpor. Vymlouvali se například na rozdílné ladění, ovšem Evropa je lákala, takže se dohodli. Po návratu do Konga jsem tuhle kapitolu považoval za uzavřenou, nikdo si nedokázal představit, že by hudebníci z Východu vystupovali v Západních klubech a naopak. Proto mě překvapilo, že se nerozdělili a pokračují dál. Někdo by v tom hledal možná politiku, protože touha po sjednocení Kasai je pořád na stole, ale já si myslím, že vyhrála především hudba. Jak členové Kasai All Stars, tak jejich publikum jí přišli na chuť,“ popisuje Vincent Kenis začátky skupiny objevující se vedle Konono No. 1 a dalších zjevení z Kinshasy v roce 2005 na kompilaci Congotronics 2.
Členové Kasai se do konžské metropole stáhli z válečné zóny za výdělkem. V hlučném městském prostředí už ale nemohli spoléhat na akustický zvuk dřevěných nástrojů, to by si nevydělali ani na slanou vodu, takže přišly na řadu obskurní aparatury. Obří megafony s nařezanými membránami a drnkací skříňky likembé doplnily zkreslené elektrické kytary. Ze strany Kasai All Stars se tedy nejedná o žádné revoluční rebelství vědomě rozbíjející pravidla, nýbrž o prvotní řešení, z čehož pak pramení zdeformovaný zvuk, přivádějící evropské avantgardisty k šílenství jak na koncertech, tak na zmíněném albu. Ne všechno pramení pouze z likembe, balafonů a kytar, rytmické napětí, všechen postindustriální trans hraný způsobem, jako by nemělo být zítřka, pomáhá do výšin vybudit také početná bubenická eskadra z níž vyčnívá hráč na obří kožený vak alias basový buben lokole, řekněme dávný předchůdce mobilních telefonů, protože pomocí lokole se mezi sebou kdysi dorozumívaly sousední vesnice.
NA MEJDANU S CLASH, DUCHY GNAWŮ, AFRICKÝMI DŽINY A BO DIDDLEYEM
Bylo by nespravedlivé, s ohledem na to, co anglický kytarista Justin Adams s gambijským griotem Juldehem Camarou už dokázali, vyzdvihovat zeppelinovského Roberta Planta, ale tihle tři se od sebe poslední dobou skoro neodlepí a i když se Plant svým parťákům do natáčení desek nemotá, upřímné nadšení neskrývá: „Hoďte ostatní fúze do šrotu, tohle je ta správná cesta.“
Ne nadarmo je dnes Adams Plantovým dvorním kytaristou. Rozumějí si: rock’n’roll se podle nich zrodil u Mississippi a už tehdy měl západoafrickou příchuť. Oba upřednostňují drsnější tvář blues a blízké je jim území vykolíkované Muddym Watersem, Charleym Pattonem, Bo Diddleym, a když chtěli nahlédnout hlouběji do historie, nerozpakovali se v roce 2003 sami ve dvou vydat do Mali na Festival v poušti zahrát si s Alim Farkou Tourem. Ostatně na vzniku unikátní akce má Justin Adams lví podíl.
Pochází z rodiny diplomata a mládí strávil na cestách po Jordánsku, Libanonu a Egyptě. Vyrůstal na poslechu The Clash, afrobeatu Fely Kutiho a sukovitého amerického blues, hlavně Mississippi Johna Hurta a Blind Willieho Johnsona.
Odjakživa v hudbě ale hledal ,svěží pastviny‘. Dlouhá léta nejprve poctivě sloužil jiným: natáčel s Natachou Atlas, Sinéad O’Connor, Billym Braggem, Brianem Eno, Indigo Girl nebo Peterem Gabrielem. Odvahu myslet také na sebe dostal ve skupině Invaders Of The Heart, založené stylově neposedným experimentátorem Jahem Wobblem, známým od Public Image Ltd. „Jah je fantastický chlapík. Trochu divoch, na mé dosavadní zkušenosti krapet nebezpečný. Liboval si v šokování a překvapeních. Ale měl jsem v jeho hudbě spoustu volného prostoru,“ říká Adams.
V Mali, během produkce desek Tinariwen a Lo’Jo, objevil loutnu ngoni, jejíž suchý, pouštní zvuk se natrvalo usadil v jeho kytaře souběžně s jazzovými kudrlinkami a řízným clashovským punkem.
S nedoceněným debutovým albem Desert Road Adamsovi v roce 2000 pomohl respektovaný perkusista Salah Dawson Miller, původem Ir, který vypadá jako Tuareg, žijící střídavě v Africe, Karibiku, a v ,zaměstnání‘ u 3 Mustapha 3, Philipa Glasse či Dr. Johna. „Vysvětlil mi spřízněnost africké hudby ze severu se západní. Poskytl mi klíč k rytmům a já zničehonic zaslechl v africké hudbě Johna Lee Hookera a reggae,“ vzpomíná Adams na začátky společné kapely Wayward Sheiks.
Stíhalo ho jedno přirovnání za druhým: „anglický Ry Cooder“ nebo „směs Aliho Farky Toureho, J. J. Calea a Marka Knopfl era“. V zásadě nepřeháněla, když se ale k Adamsovi přidal zpěvák, skladatel a bývalý člen Infang Bondi Juldeh Camara z národa Fulani a poprvé na veřejnosti spustili za skřípotu jednostrunných houslí ritti Camarou zpívané Fulani Coochie Man, tedy Dixonovu klasiku Hoochie Cocchie Man, došla představivost i těm nejvynalézavějším novinářům. Přitom je to jednoduché: narodila se další dráždivě inovativní, duchovně srostlá, vzájemně se inspirující hudební dvojčata, symbolizovaná, proč ne, dvojicemi Jagger/Richards, Lennon/McCartney, případně, a to asi sedí nejvíc, Plant/Page.
Splynuli ve fascinujícím hudebním jazyce, v němž je obtížné rozpoznat, jestli je Adams větším Afričanem než Camara Zápaďákem.
Za album Soul Silence ještě s Millerem získali v roce 2008 cenu BBC Award For World Music a stali se častými hosty Plantových koncertů. „Hodně improvizujeme na dané bluesové téma. Začnu zpívat, fouknu do harmoniky, Juldeh zvedne oči, kývne hlavou a já vím, že nám to půjde,“ říká legendární Zeppeliňák.
Podobně, už bez něho, vznikla také letošní nová deska Tell No Lies, nazpívaná Camarou v jazyce Fulani a podpořená sboristkami. Housle ritti rvou nádherně uši, duchové marockého bratrstva Gnawů poskakují okolo západoafrických džinů, z oparu saharského mysticismu září úsměv Bo Diddleyho, Muddyho Waterse těší, jak ho propašovali do afro-kubánského hybridu skladby Banjul Girl, rtuťovitý Adams se kamkoliv vkrade se svou kytarou a Camara do Afriky vzkazuje: „Vykašlete se na evropská víza, lodě měnící se v rakve a zůstaňte doma.“
TECHNAŘEM Z NÁHODY
Budoucnost už není, co bývala, říkají si možná džinové z malijského kraje Wassoulou. Odpradávna s nimi tamní lovci komunikovali skrze posvátnou harfu donsongoni a jen tak tak si stačili zvyknout na její světskou podobu a poprask připomínající nástup rock’n’rollu – Allata Bruylaye Sidibé donsongoni v 50. 
letech zjednodušil do podoby kamalengnoni, harfy mladých, a ti s ní zanedlouho vyrazili tančit do klubů hlavního města Bamaka –, když přišel Issa Bagayogo a už takhle dost rytmicky neúprosnou hudbu propojil s elektrobeaty, dubem, rockem a funky. V tu chvíli už nebylo džinům opravdu co závidět: hudba tajného loveckého bratrstva z Wassoulou s Issou vstoupila do 21. století. Vládne anketám a natáčí skvělá alba. To loňské, Mali Koura, novináře Douglase Heselgraveho dokonce přivedlo na podivnou myšlenku: kdyby prý Miles Davis předělal Bitches Brew pro taneční scénu, neznělo by to jinak.
Nadšení nad Issou neskrýval ani legendární americký producent Sam Phillips, v jehož studiu Sun nahrál první skladby Elvis Presley: když mu Charlie Gillet z londýnského rádia BBC pustil Issovo první album Sya, vyhrknul: „This is fannnnnnntastic! It‘s crazy.“
Znamená to, že Issovu hypnotickou elektrofúzi berou hlavně Zápaďáci? Ne, na Sya okamžitě v roce 1999 zareagovalo také Mali: v osmatřiceti letech ho pasovalo na Objev roku. Ještě předtím se ale musel vyhrabat z drog a chlastu.
Issův životní příběh totiž nepostrádá prvky osudovosti. Narodil se v roce 1961 v malé vesnici Korin, kousek na jih od Bamaka, ve farmářské rodině patřící do kasty kovářů. Není tedy griot, což je dobré vědět. Otec měl čtyři manželky, Issa pak čtrnáct sourozenců. Makal od rána do večera na poli a učil se hrát na ngoni. Nakonec dal přednost kamalengoni a ve třiceti se vydal dobýt svět do Bamaka. Řídil městský autobus, v noci vystupoval po klubech a pro francouzského producenta Yvesa Wernerta natočil dvě kazety. Čekal, že se minimálně pohne země, ale kde nic, tu nic. Akustická muzika kluka z vesnice nikoho nezajímala. Proto ten chlast; a zhrzený návrat domů, kde od něho mezitím utekla manželka. Vrátil se ale, zašel znovu za Wernertem a nebe se nad ním smilovalo.
Wernert spolu s Pillippem Berthierem na počátku 80. let založili v Bamako label Mali K7, k němuž náleží proslavené studio Bogolan, kde pravidelně natáčel třeba Ali Farka Toure. Oba patří k machrům přes západoafrickou hudbu, nicméně v erbu mají hlavně programování, samply a elektrofúze. Na Afriku 90. let docela novum, takže není divu, že se Issa zpočátku riskantního podniku – spojit kamalengoni s elektro rytmikou – obával, lépe řečeno, netušil, co si pod tím má představit. To, že má dnes na nástroji vycvokováno Techno Issa je proto dílem náhody. Osudu? Čarodějnictví? „Issa neuměl francouzsky, já neznal bambarštinu. Začal hrát a já mu povídám: přidám ti nějaké rytmické samply a basy. Kývnul hlavou, jako že rozumí, ale druhý den, když jsem mu de facto zremixovanou nahrávku pustil, si byl jistý, že jsem jeho hudbu začaroval,“ vzpomíná Wernert na okamžik, kdy se Issův život převrátil naruby. Mimochodem, malijští muzikanti Wernerta od počátku přezdívali le Sorcier, Čaroděj.
Album Sya se přes noc stalo obrovským malijským hitem a brzy ho pro sebe objevili Max Reinhardt a Rita Ray, residenti londýnského tanečního klubu Shrine dunícího africkou muzikou a o sto šest ho ve svém pořadu pouštěl také Charlie Gillett. Issovi tak dláždili cestu na veletrh WOMEX, kde svým koncertem v roce 2001 hodně nadchnul, podobně o rok později na WOMADu; a vlastně všude, kam od té doby dorazil. Postupně vydával jednu zdařilou desku za druhou. Loveckou hudbu s kamalengoni na nich vedle techno samplů doplnil dechy, hip hopem, reggae, hlasy úžasných malijských zpěvaček, přehršlí tradičních malijských louten, harf a perkusí; nepřeslechnutelným parťákem se pro něho také stal vynikající kytarista Mama Sissoko.
Daleko nejvrstevnatější Issovu desku Mali Koura – v evropském žebříčku world music vloni tou úplně nejlepší – nepřeslechnutelně dobarvil francouzský instrumentalista a aranžér Gael Le Billan s delikátně jazzovým pianem Rhodes, akordeonem a kytarou. Billanovo jazzové funky s afrobeatově vzrušivou dechovou sekcí střídají jemné, melodické vyhrávky fl étny, kontrastující s Issovým zvučným barytonem.
V Praze se Issa Bagayogo objevil na podzim v roce 2002. Moc plno tehdy v Baráčnické rychtě nebylo. Na Respectu je ta pravá chvíle na reparát. Nehledě na to, že se mezitím vžilo rčení: netančíte na Issu? Smůla, tak to jste mrtví.
Z INDIE NA SEVER EVROPY
Za předpokladu, že se hudba stane jedinou ochranou vaší existence, nastává pro muzikanty čas na přehodnocení: kdyby si norská zpěvačka Mari Boine nezadala s elektronikou a jazzmany, o jejím 
národě Sámijců by toho svět zřejmě moc netušil. Když Severská rada – meziparlamentní organizace severských zemí – udělovala v roce 2003 prestižní umělecké ceny, ta hudební připadla na Mari Boine. S odůvodněním: „Představuje jednu z nejvýjimečnějších umělkyň Skandinávie za poslední čtvrtstoletí. S hudbou Sámijců seznámila celý svět.“
Mari pak Severské radě poděkovala: „Má hudba vychází ze života v utlačované kultuře, které jsem kdysi sama nevěřila. V průběhu let ale pýcha na můj původ vzrostla a já se tak mohla osvobodit z pocitů druhořadého občana. Nyní mohu volně dýchat, už nepotřebuji žádné potvrzení, že kulturní dědictví Sámijců je vzácné a důležité. Mohu tvořit jako svobodná lidská bytost.“
Francouzského jazzového trumpetistu Erika Truffaze mají Češi naposlouchaného a moc dobře tuší, s kým mají tu čest. Na Respectu se ale mohou setkat s jeho aktuálním projektem Benares, poslední částí cestovatelské trilogie. Po Paříži a Mexico City navštívil indickou metropoli Benares (Váránasí), kde svou zasněnou trumpetu ponořil do dialogu s hráčem na tabla Apurbou Mukherjeem, jeho sestrou zpěvačkou Indrani a s klavíristou brazilského původu Malcolmem Brafem. O maďarské tradiční skupině Muzsikás, čerstvé držitelce ceny WOMEX, se můžete dočíst v Café Hottentot Petra Dorůžky.