Invence a vkus tohohle chlápka nutí smeknout. Oslavil pětasedmdesáté narozeniny. Intenzivně koncertuje. Netrpí sice nadprodukcí, vydal dvě desítky řadových alb, pro které psal repertoár. K tomu pár zásadních trvalek, kterými přispěl do repertoáru své v 60. a na počátku 70. let domovské kapely Fairport Convention. Zdánlivě to není za život tak moc. Jenže on nemá žádné slabé desky. A stále je schopen vydávat nejen tak nějaké „slušné“ tituly, ale neuvěřitelně silné, nápadité kolekce písní. Taková Singapore Sadie („bacha, její láska je mystická věc… spojí se s mrtvými, jako kdyby stáli s tebou v místnosti“) se vyrovná těm nejlepším písním, co kdy napsal! Jenže to The Day That I Give In taky. Nebo The Old Pack Mule, Turstile Casanova, What’s Left To Loose a vůbec celá deska od začátku do konce. Nikde žádná vata. K tomu si přihoďte nezaměnitelně odpíchnutou valivou, strhující kytaru jistě nejvirtuóznějšího hráče mezi písničkáři, protože Thompson dostal víc talentů. A když do toho zavrže David Mansfield chlápek, co jel s Bobem Rolling Thunder Revie a hrál s kdekým od Johnnyho Cashe po Lucindu Williams) na skřipky, je to dokonalé.
Ze Ship To Shore stále těká podprahové napětí, neurotický, neukojitelný neklid, touha po dobrodružství, nezměrná dálka. A zároveň vyzařuje spousta krásy. I zdravé ironie. Kdo tohle umí? Snad ten Dylan, ale málokdo další. Neil Young promine. Jistě, nejsem objektivní, jestli jsem kdy trpěl špetkou fanouškovství, tak směrem k Thompsonovi. Jenže pro to mám sérii zatraceně dobrých důvodů. Každou jeho skladbu. Asi v tom nejsem sám, i Metacritic ukazuje, jak jsou ze sira Richarda kritikové paf. Přitom jde pořád o starý dobrý starosvětský britský folk rock s americkým otiskem.
V roce 2021 vydal Richard Thompson memoáry. Jako kdyby snad měl končit a shrnout, cože to na světě dokázal. No, vydal je předčasně, měl počkat. Zdá se, že jeho „plavba k pobřeží“ přinese ještě hodně objevů.