Když se na počátku nového milénia objevila na scéně Ridina Ahmedová, působila jako zjevení. Technicky suverénní zpěvačka se zajímavým hlasem zvládala moderní technologie, dokázala šikovně využívat looperu a zajímavě na sebe vrstvit vokální smyčky. Za svůj projekt Hlasokraj, kde využívala i projekce, získala cenu divadelního festivalu Next Wave a příslibem bylo i debutové album Hlasem (Amplión, 2006), i když postupné vrstvení smyček, případně jejich ubírání v jazzových standardech upravených pro vokál působilo trochu schematicky a místy se zdálo, že spíše ukazuje možnosti využitého zařízení než zpěvaččinu invenci. Byť se objevila na koncertu Bobbyho McFerrina, dlouho se zdálo, že šlo spíše jen o kometu, která zazáří a zhasne.
Až deset let po vydání debutu přišla s druhou deskou HLASkontraBAS, která naplno ukázala její kvality. V kontrabasistovi Petru Tichém, který ukazuje, že česká basová škola dál žije, našla ideálního partnera. Oba mají společné kořeny v jazzu, ale pořád hledají nové formy vyjádření, oba taky využívají looperů. Tichý je mimořádně citlivý při doprovodu, současně však dokáže Ahmedovou usměrnit a udržet atmosféru skladby. Spojení proto přineslo jednu z nejpůsobivějších desek posledních let, které se klidně dá zařadit vedle tak mimořádných nahrávek, jako jsou rané desky Ivy Bittové, včetně jejího debutu s Pavlem Fajtem. I když jazz představuje základ, oba protagonisté se od něj dokáží odpoutat a zamířit do světa nadžánrových hledačů.
Ahmedová nekončí jen u příjemných houpavých najazzlých skladeb, nebojí se naplno dát najevo svou divokost, v čemž ji Tichý dokáže podpořit. Nejzřetelnější je to v naléhavé dramatické skladbě Černým lesem, kde drhne kontrabas brutálně smyčcem, až žíně lítají, zatímco Ahmedová ze zpěvu přechází v divoké dýchání jako by utíkala před neznámem. Po zklidnění připomínajícím prosvětlenou mýtinu, kde se všechny děsy a běsy vytratily a její hlas je naráz měkký stejně jako doprovod kontrabasu, se v expresivním závěru zahájeném horečnatým dýcháním všechny hrůzy temnoty opět přibližují.
Dramatičnost nechybí ani další společné skladbě Po bouři s osudovou linkou kontrabasu v úvodu, po které přijde lyrická pasáž intimního prozpěvování si s citlivým využitím looperu, jenž zpěvačce umožnil dále rozvíjet motiv na pozadí a kontrabasistovi doplnit vybrnkávaný motiv melodií hranou smyčcem, aby přešli v gradující hymnus.
Silný a působivý je také zvukomalebný Mustang stojící na dronu basy hrané smyčcem, nad ním znějí vyhrávky pizzicatem i klepání na korpus kontrabasu evokující dusot pádících koní.
Divoké skladby vyvažují lyrické kompozice, jako je Tichého jazzůvka Life Continues, kde Ahmedová dokazuje, jak se dokáže přizpůsobit partnerovi, a Tichý šikovně využije looper, aby nad svým doprovodem vytvořil sólovou linku. Poklidná je i Bílá, kde ostinato basy doplňují flažolety a tichý zpěv než zvukomalebná píseň vyvrcholí v jakémsi chorálu, či závěrečná postupně se rozvíjející Zvonová, která ukazuje, kam až se oba protagonisté dokáží dostat od původního motivu, který citlivě rozvíjejí.
HLASkontraBAS je skutečně výjimečné album dvou výjimečných interpretů. Mistrovské dílo, na kterém se jen těžko dá najít nějaký nedostatek nebo slabé místo. Tichý prokázal, že Miroslav Vitouš a George Mráz mají dalšího následovníka, a Ahmedová je jednou z nejlepších vokalistek na naší scéně, která je nejen hlasově suverénní, ale má i silné nápady.
Polí5, 2016, 41:18