Když člověk není Jáchym Topol, snadno se mu pletou přečetné indiánské kmeny. Zvlášť když se podobně jmenují a před staletími sídlily v blízkých teritoriích kolem Velkých jezer na pomezí dnešní Kanady a USA. Takže jsme mnozí mysleli, že byl Robbie Robertson, duše neobyčejného hudebního uskupení The Band, poloviční Mohykán.
To ctitelům slavného románu Jamese Fenimora Coopera znělo obzvlášť romanticky. Ale maminka pocházela z Mohawků, širší rodiny Irokézů. Kteří se údajně s Mohykány čili Algonkiny, neměli zrovna v lásce a vedli kdysi kruté války. Nicméně máti Rosemarie Dolly, za svobodna Chryslerová, vyrůstala v rezervaci Six Nations of the Grand River jihozápadně od Toronta. To má pořád celkem romantický odér. A mimochodem synovi teprve v dospělosti prozradila, že je jeho biologickým otcem už nežijící Kanaďan židovského původu. Těžko říct, jestli byla takováhle krevní směs určující pro Robertsonovo následné zapuštění snad veškerých zásadních prvků americké muziky do tvorby The Band. Podle dnešních zaoceánských kritiků předjímající vznik pojmu Americana. Jak zní od roku 2010 název jedné z kategorií cen Grammy, kterou jako prvý, což je signifikantní i trochu paradoxní zároveň, získal někdejší zpívající bubeník The Band Levon Helm za titul Electric Dirt.
A ještě k Robertsonovým kořenům: když chtěl roku 1987 s režisérem Martinem Scorsesem natáčet klipy k písním Showdown at Big Sky a Fallen Angel ze svého sólového eponymního debutu v magickém prostředí rezervace v Novém Mexiku, při žádosti o svolení pustil nahrávky tamním náčelníkům. Ti z nich vycítili spodní proud indiánských rytmů a ,bratr‛ Robbie mohl filmovat. Týden mezi indiány pak byl pro něho „slovy nepopsatelným náboženským zážitkem“.
Cvak, cvak, cvak – cink
Hudbou hluboce zasažený Robertson se ještě v teenagerovském věku (ze střední školy prchnul) ocitl nejprve jako basista v kapele sice kanadského, ale v americkém Arkansasu sídlícího rockabillyového zpěváka Ronnieho Hawkinse. Kde po čase přešel ke svému původnímu instrumentu, tedy kytaře, a poznal vrstevnického razantního bubeníka Levona Helma. Když do sestavy postupně přicházeli basista Rick Danko, pianista Richard Manuel a varhaník, akordeonista a hráč na saxofony Garth Hudson, byl už budoucí The Band pohromadě. Jen zatím pár roků pod jménem The Hawks dál doprovázel Hawkinse a prolezl s ním nejrůznější lokální sálečky a polozaplivané špeluňky. Zase romantika! A ze severu pocházející Robertson byl neuvěřitelným americkým Jihem s jeho přírodou, lidmi a historií úplně fascinovaný. Od frontmana se sice skupina nakonec roku 1963 odpoutala, ale jméno si ponechala a vznikaly prvé vlastní písně, které od počátku nosil cílevědomý a pracovitý Robertson, přičemž je mnohdy šil na tělo hlavním vokalistům The Hawks, Helmovi s Dankem, eventuálně Manuelovi. Sám se pak u mikrofonu zapojoval převážně jen do vícehlasů. Úspěch ovšem nepřicházel, neobvyklý styl vycházející ze široké škály americké hudby, rock’n’rollu, blues, country, gospelu, bluegrassu, ale i různých odstínů lidovky anebo staršího jazzu zatím nezabíral. Stejně jako Robertsonova snaha vytvářet něco, co mohlo vzniknout stejně včera jako poměrně dávno, respektive být tu jaksi od nepaměti, a přesto znít aktuálně. Ale jako vyzrálý, starými mistry poučený, a přitom nepředvádivý kytarista začínal mít jméno. A když se o něm doslechl Bob Dylan a angažoval jej na album Blonde On Blonde a i na americké a britské turné, zažil Robertson památné večery, kdy na folkového poloboha obklopeného hlučnou elektrickou kapelou znechucené puristické publikum bučelo na obou březích Atlantiku. Vzrušeně sledoval Dylanovu pódiovou energii a přesvědčivost, i jak budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu po hotelech a v zákulisí chrlí další a další převratné texty do psacího stroje: „Pořád bylo slyšet: cvak, cvak, cvak – cink, cvak, cvak, cvak, cvak – cink“. S Dylanem se úzce spřátelivší Robbie také na část koncertů prosadil do sestavy Helma. Otevírala se zvolna cesta k dnes už legendárnímu propojení.
Nic není pouze černobílé
To přišlo na řadu až koncem dekády, kdy se Roberston a spol. uchýlili do domu ve městě Woodstock na severu státu New York, populární lokality umělců všeho druhu, přejmenovali se lakonicky a svým způsobem geniálně na The Band („pořád o nás všichni mluvili prostě jako o kapele“), a začali pracovat na prvém autorském albu. Tam se po motocyklové nehodě tak trochu skrýval před dotěrnou veřejností i Dylan a zvykl si skoro denně přicházet do muzikou prodchnutého baráku, jemuž The Band kvůli narůžovo natřeným interiérům říkal Big Pink. Někdy Bobeš jen tak očumoval, účastnil se popíjení, poslouchání desek a všelikého debatování nebo si něco maloval. A jednoho dne začal s mládenci ve sklepě natáčet své nové věci, původně určené coby demosnímky nabízené vydavatelstvím pro jejich interprety. Mnohem později, když na černém trhu dávno kolovaly pirátské kopie snímků, vyšly oficiálně jako dvojalbum The Basement Tapes (1975).
To už ovšem byla značka The Band pevně zavedeným pojmem. Stejně jako její spolupráce s Dylanem zahájená vystoupením na britském festivalu Isle of Wight (1970), pokračující studiovou deskou Planet Waves a vrcholící americkým turné. Plus z nahrávek z něho sestaveným dvojalbem Before The Flood (vše 1974), čemuž předcházel vzhledem k dosavadní marné snaze prorazit doslova raketový start The Band deskou Music From Big Pink (1968), která v časech dlouhých instrumentálních pasáží kapel virtuózních nebo psychedelicky bloumajících způsobila úplné pozdvižení kontrastem klidné, uměřené a promyšlené tvorby, slitiny všemožných žánrů a stylů do nového tvaru, jehož architektem i duší byl Robbie Robertson. A ten učinil obrovský dojem na největší esa jako Clapton a Beatles, armádu předních kritiků a zástup řadových posluchačů. A zatímco debut, na němž se autorsky podílel částečně i Dylan (hlavně hymnickou I Shall Be Released), obsahoval jeden dnes už standard The Weight (u nás zdomácnělé Břímě s textem Oskara Petra), pro následné eponymní album (1969) napsal Robertson hned několik nesmrtelných kusů: Rag Mama Rag, Up On Cripple Creek, a především The Night They Drow Old Dixie Down, tehdy překvapivý pohled na dávnou občanskou válku očima konfederačního vojáka. A pro leckoho možná problematický i v dnešních časech odstraňování soch jižanských generálů. Ale Kanaďan a poloviční indián Robertson pochopil z románů Williama Faulknera, že přece nic není jen černobílé.
Hudba ztracená v čase
Když v jednom poměrně nedávném interview Robbie vysvětloval podstatu hudby kapely, několikrát zmínil slovutný neworleánský pokrm gumbo (což mimochodem potěšilo autora tohoto textu), sestávající z až zarážející škály matérie a přísad. V duchu této velechutné, energetické hodiny v kotli se dusící smíchanice pokračoval i The Band na dalších, rychle za sebou jdoucích albech Stage Fright (1970), Cahoots (1971), Rock Of Ages (1972), Moondog Matinee (1973), Nothern Lights – Southern Cross (1975) a Islands (1977). Model mohutného čerpání z veškerých zdrojů americké umělé i lidové muziky se zdál nevyčerpatelný. Stejně jako Robertsonova skladatelská i textová vynalézavost, chuť jít pořád dál a psát muziku, „která by byla ztracená v čase.“ Ostatně tak The Band působil i z fotek obalů alb jakoby pořízených na přelomu 19. a 20 století. Což později napodobovala a ještě napodobuje řada kapel jižanského rocku. Ale když jste vinyl položili na kotouč gramofonu, neznělo žádné retro, nýbrž cosi, o čem řekl na konto The Band Bruce Springsteen: „Jako byste je nikdy předtím neslyšeli, a přitom tu byli odjakživa.“ A šlo ovšem o hudbu s množstvím současných prvků v zemitě funkující rytmice Danko – Helm, užíváním nejnovějších elektronických instrumentů pod rukama Gartha Hudsona, v řezavých Robertsonových vyhrávkách. A texty, byť zašifrovaně, reflektovaly i zcela konkrétní zážitky. Jako celé skupině hrozící vězení za drogy nalezené v dodávce na americko-kanadských hranicích (Ring Your Bell) nebo Robbieho mladickou ,brigádu‛ při mexické fiestě (Life Is A Carnival). A jak řečeno, Robertson myslel dopředu na hlavní vokalisty skupiny. Arkansasan Helm byl tudíž ideálním nositelem oné písně z války Severu proti Jihu (nebo Jihu proti Severu?), i jedinečně úporným zaklínačem návratu ztracené dívky v Ophelii; It Makes No Difference dává příležitost naplno rozeznít nevšednímu hlasu Ricka Danka; Richard Manuel možná nevěděl, ale možná ano, že jemu určená The Shape I’m In obsahuje předzvěst hrozící životní tragédie, jíž by se ještě dalo zabránit. Ve filmovém dokumentu Once We Were Brothers (2019) Robertson říká, že jako jeho oblíbený Ingmar Bergman pracoval ve filmech se stále týmiž herci v různých rolích, i on psal rozmanité příběhy pro tytéž kolegy.
Plně barevný zvuk kapely se dvěma hráči za klávesnicemi stojí také na podstatných kytarových riffech, k nimž se Robertson inspiroval u největších autorit ve střídmosti: Steva Croppera, který v kapele Booker T and MG’s doprovázel soulové hvězdy včetně Otise Reddinga, dále Popse Staplese, hlavy rodiny The Staple Singers, anebo u gospelem poznamenaného soulmana Curtise Mayfielda. A pokud jde o jeho blues nakažené mezihrávky, úžasně fungují třeba v Going, Going, Gone z Dylanova Planet Waves. Však ten druhdy charakterizoval Robertsona coby „matematicky přesného génia kytary“. Ať to myslel, jak chtěl.
Ne každým kýžený valčík
Zatímco vyšponované tempo kapely střídající turné s pobytem ve studiu zvládal nepoživačný, stále soustředěně pracující Robertson s indiánským stoicismem, ostatní sahali stále intenzivněji po podpůrných prostředcích. Když došlo na tvrdé drogy hlavně u Manuela a na Dankův už jasný alkoholismus, začalo to být pro na rockové poměry dost spořádaného kapelníka pomalu ale jistě nesnesitelné. Takže roku 1976 přišel s návrhem na pauzu, během níž se členové mohou věnovat sólovým projektům a pak se zase sejdou. Ale předtím uspořádají velkolepou koncertní rozlučku s množstvím spřízněných hostů a za přítomnosti filmových kamer pod vedením Martina Scorseseho, fanouška hudby vůbec a The Band i Dylana obzvlášť, který měl zrovna v kinech pátý snímek, znepokojivého Taxikáře s Robertem DeNirem. To se ale ostatním moc nezamlouvalo, nechtěli náhle zastavit skvěle rozjetý vlak přinášející podstatné výdělky. Helm v zapšklých partiích svých memoárů, pojmenovaných podle dylanovky, jíž s kapelou nazpíval, This wheel’s on fire: Levon Helm and the story of the Band (1993), tvrdí, že „přestávku“ si Robertson tvrdě vynutil a nebylo s ním k hnutí. Bubeník měl přitom tušení, že k obnově nedojde. Ale jelikož pokračovat bez Robbieho si ani on nedovedl představit, nezbylo mu než souhlasit a doufat v zázrak.
Koncert nazvaný The Last Waltz se konal na Den díkuvzdání 25. října v sanfranciském Winterland Ballroom a hosté byli víc než prominentní, v drtivé většině s kapelou nebo jejími členy nějakým způsobem související: Eric Clapton, Neil Young, Emmylou Harrisová, Dr. John, Joni Mitchellová, Van Morrison, Ringo Starr, Muddy Waters, Ronnie Wood, The Staple Singers nebo Paul Butterfield. Nezapomnělo se ani na veterána Ronnieho Hawkinse a na pódiu se objevili i recitující beatnici Michael McClure a Lawrence Ferlinghetti. V podobě zlatého hřebu uzavíral vystoupení samozřejmě Dylan. A ke kapele se tu a tam připojovala šestičlenná dechová sekce. Každý z pětitisícového publika dostal úvodem mnohahodinového hudebního maratonu posilňující porci svátečního krocana. V zákulisí se pak nacházela decentní místnost s mísou kokainu a podobných pochutin.
Událost to byla veliká, dost se na ní muselo se všemi pozvanými zkoušet, výsledek ale senzační. Scorsese ve finální podobě prostřídal hudební kusy uvolněným rozhovorem s lehce stříknutou nebo přihulenou kapelou, sypající z rukávů všelijaké historky. A film je právem dodneška považovaný za jeden z nejlepších hudebních dokumentů všech dob. Helm si ovšem v pamětech neodpustil rýpnutí, že Scorsese a producent Robbie snímek nastříhali tak, aby se ostatní zdáli jako parta Robertsonových pomocníků. A směšné mu připadaly četné záběry kytaristy připojujícího se mohutně ke kapelovému vícehlasu, když přitom většinou zpěv markýroval před vypnutým mikrofonem. Jak prý byla běžná kapelová praxe. A to ještě není to nejhorší, co Helm napsal a jak se později choval. Zvlášť poté, co v osmdesátém třetím Robertson odmítl jet se skupinou na reunionové turné. „Kdyby přišli, že chtějí točit novou desku, jsem všema deseti pro a hned se vrhnu do práce. Ale znova s nima trávit dny v autobusu? To ne, díky.“ Nicméně souhlasil, aby bývalí kolegové vyrazili pod starým jménem, ani ho nenapadlo kazit jim šanci na slušnější peníze. Těch se totiž zbývající čtveřici na rozdíl od něho spíš nedostávalo. A to Helma pomalu cyklilo do nezvládané zloby.
Debutující pětačtyřicátník
Robbie během práce na The Last Waltz nalezl ve Scorsesovi spřízněnou duši, dokonce pod jeho vlivem a radami zkusil na chvíli i profesi filmového herce a režiséra, ale především pod Martym, jak se mu v Holywoodu říká, napsal muziku ke snímku Barva peněz. A vedle toho pro Scorseseho řadu dalších filmů vybíral a pomáhal na správných místech ve střižně nasazovat nejrůznější optimální muziku. A šlo o brilantní tituly: Zuřící býk, Král komedie, Mafiáni, Casino, Gangy New Yorku, Vlk z Wall Street nebo Irčan až po letošní Zabijáky rozkvetlého měsíce. Shodou okolností se týkající indiánů.
O práci a zábavu nouzi neměl, jako autor desítek songů The Band dostával průběžně peníze nejen z prodeje desek, živé hraní mu evidentně nescházelo, užil si muzikantského rajzování až až. Ale přesto se před koncem osmé dekády přihlásil s v úvodu zmíněným sólovým albem. Tehdy fantastickým a pořád uhrančivým. A se značně jinou hudbou, než jakou dělal doposud.
Vyhlédl si k němu producenta Daniela Lanoise, krajana v USA usazeného a známého ze spolupráce s Brianem Enem, Peterem Gabrielem (So, 1986) a s U2 (The Unforgettable Fire,1984), jimž právě dokončoval přelomové album Joshua Tree. „V domácím studiu mi Robbie pustil řadu nových věcí, některé mě hned chytily, zvlášť American Roulette, jak se mělo album původně i jmenovat. A zdálo se mi, že má v sobě ještě další silný materiál, jen ho dostat ven. Tak jsem šlápl na plyn.“ Některé skladby pak vznikaly nenápadně, když Lanois tahal z Robertsona vyprávění o tom, jak přijel coby mladý kluk poprvé na jih USA a viděl všechno to fascinující kolem, nejrůznější typy, putyky u říčních přístavišť, herny, poslední žijící bluesmany z předválečné éry, lovení ryb dynamitem, holky, se kterými flirtoval za rozpálených nocí pod nebem narvaným hvězdami. „Bylo v tom mysterium a útržky zapamatovaných vět jako: Naposledy jsem ji viděl někde tam dole u Bláznivý řeky. Na stole ležel magneťák a permanentně nahrával ten jeho krásnej hlas.“ Pravda, ten Robbie nemá vybavený pro zpívání, ale hovoří jak hypnotizér. Pak mu dal Lanois do ruky „takovou hračku, Suzuki Omnichord, malou elektronickou autoharfu, která po stisknutí tlačítek dovedla zahrát zmenšené a zvětšené akordy, a on si na ní našel takovou pěknou sekvenci. Sestříhal jsem Robbieho mluvení, všechno smíchal a pustil jsem mu to. On jenom vydechl: „Ty jo!, a měli jsme základ pro Somewhere Down The Crazy River.“ Jeden z nejpodmanivějších snímků desky, v jehož klipu tančí a pak se s Robertsonem vášnivě líbá přitažlivá blondýna, zpěvačka Maria McKee z country-rockové skupiny Lone Justice. Fallen Angel je srdceryvná tryzna za Richarda Manuela, který se, dlouhodobě rozervaný drogami a psychickou labilitou k Robertsonově zasmušilému nepřekvapení roku 1986 oběsil. Čímž mimochodem skončil projekt reunionu The Band.
V moderních technologiích zdomácnělý a syntezátorů se neštítící Lanois byl také spojnicí pro účast Petera Gabriela a celé skupiny U2 na některých snímcích. Jen ho dodatečně mrzelo, že zapomněli, aby z Robbieho kytary někde vyšlehl prudší plamen. Ale Robertson zřejmě po takovém místě nezatoužil a šlo mu o vyvážený celek s důsledným využitím potenciálu a specifické atmosféry každé písně, při jejímž poslechu naskakují snové, téměř filmové výjevy. Na zcela tehdy současně znějícím, pořád nezestárnuvším, komerčně i v očích kritiků totálně úspěšném albu, doslova druhém Robertsonově hudebním dechu, hraje nová instrumentální elita (bubeníci Manu Katché a Terry Bozzio, basisté Tony Levin a Abraham Laboriel atd.), ale mihnou se také staří známí Danko a Hudson, který, jak říká Lanois, když se jednou objevil Robbie ve dveřích, se svým suchým humorem poznamenal: „Ďábel přichází.“ A prý, kdo ví, co to mělo být. No, možná Garth jen opakoval, co v posledních letech slýchal od Levona.
