Pokud by měřítkem kvality měl být počet lekavých spadnutí pod stůl, s tímhle albem se jich nedopočítáte. Nejde o to, co si velebená zpěvačka s elektroproducentem Bronquiem s flamenkem dovolili provést, a použití auto-tune je jejich nejmenší problém, ale k čemu společně dospěli. Podle odborného verdiktu rovnou k převratu a zlomovému momentu předznamenávajícímu budoucnost flamenka. V době, kdy je téma flamenco versus elektronika po nástupu Rosalíe nebo Maríe José Llergo málem k odzívání? Ano.
Rocío hlasem, řevem, šepotem a sténáním sice trhá nebe a peklo na kusy a Bronquio – „chlap, který dokáže rozplakat stroje“ – vrství pomalé beaty, zběsilé techno, halucinační psychedelii, ambientní šumy a zvukově rozmáchlé melodické katedrály, pořád, opravdu pořád ovšem posloucháme flamenko. Nikoliv druh experimentu, z něhož by vyzařovalo jako atraktivní složka, nýbrž i laikům srozumitelné a smysly pohlcující konceptuální dílo vycházející z napínavého dialogu dvou vzájemně si neodporujících Andalusanů, rotujících okolo poezie věhlasných a lidových autorů; a samozřejmě básní Garcii Lorky.
Naposlouchat předchozí alba držitelky nejvýznamnějšího ocenění ve světě flamenka Lámpara Minera, zvlášť ta v produkci Raüla Refreeho, není ke škodě věci, k Terce cielo (Třetí nebe) vás to nicméně nezavede. Ani náhodou. S otevřením nových komnat, a tím i násobením možností, jak jinak naložit s duší flamenka, hodně zariskovala, jak ale sama tvrdí, zároveň „porodila samu sebe“. Bronquio se dokázal sladit s přizvanými muzikanty, a když tleskání rukou nahrazuje analagovými syntezátory a hlas Rocíe prohání filtry, ani sebou neškubnete. Skladby Un Ala Rota nebo De Mí (s hostující raperkou 41V1L) by měly povinně znít ze všech rádií a o osmiminutové El corte más limpio – nepopsatelném střetu rytmické bulerie, techna, industriálu a kvílení Rocíe – pak měl někdo napsat studii. A po doznění Prefiero La Muerte s nasamplovaným hlasem legendárního Manola Caracola už jen s díky rozpřáhnete ruce a jdete dát na modlení. Nebo tak nějak.