Rok podle Zorna

Hyperaktivní „zasloužilý avantgardista“ John Zorn vždy dokázal svoje příz­nivce řádně zaměstnat. Muž, který se podle nástřelu uznávaného hudebního publicisty Roberta Cummingse podílel jako skladatel nebo instrumentalis­ta na více než čtyřech stovkách titulů a pod vlastním jménem vydal pade­sátku alb, přihodí každý rok na hromadu svých opusů pěkný štůsek muziky. Krom řady dalších, třeba filmových nebo textových výstupů. Ovšem zdá se, že letos Zorn podlehl zvlášť silnému záchvatu pilnosti. Zatímco loni publi­koval „jen“ pět řadových desek, Léta Páně 2012 jsme na čísle osm. Zatím.
Letošní Zornovu sérii zahájila hned v lednu kompozice Mount Analo­gue, ovlivněná, jak z názvu vyplý­vá, nedokončeným dílem francouz­ského surrealisty Reného Daumala Hora analogie. A také dávným Zor­novým oblíbencem, původem kavkaz­ským, řecko-arménským esoterikem, psychologem a duchovním učitelem Georgiem Ivanovičem Gurdžijevem. Zorn psal skladbu „v konvenční no­taci popořadě od začátku do konce“, ale aspoň občas se prý během proce­su tvorby neudržel a využil svůj ob­líbený prvek náhody. Tedy řazení ně­kterých tónů pomocí tahání z paklíku karet. V době nahrávání však už šlo o psanou, pečlivě navršenou „horu analogie“ a sled nálad působí logic­ky. Od nervního úvodu, přes blízko­východní názvuky, meditativní pasá­že i „minimalisticky jazzová“ kolečka až ke zklidněnému klavírnímu závěru, na chvíli rozčísnutému (aby to neby­lo tak jednoduché) trochou asijských šamanských spádů.
Samotný Zorn na albu nehraje, on se vůbec stále častěji stylizuje do role skladatele a producenta. Interpretaci svěřil kvartetu Banquet Of The Spirits, přičemž využil Shanira Ezru Blumen­kranze nejen jako basistu, ale i hráče na arabskou loutnu oud a západoafric­kou loutnu gimbri neboli sintir. Kvar­tet navíc doplňuje osvědčený Zornův spolupracovník, vibrafonista a perku­sista Kenny Wollesen (též Tom Waits, Norah Jones či John Scofield).
Nad filozofií gnostiků
Březnové CD Gnostic Preludes vlastně tvoří čtvrtou část série „mys­tických“ nahrávek, navazuje na tituly In Search Of The Miraculous (2010), The Goddess: Music For The Ancient Of Days (2010) a At The Gates Of Pa­radise (2011). Předlohu k Předehrám poskytly texty gnostických svitků na­lezených v egyptském Nag Hamma­di a v instrumentálních variacích na dané téma není místo pro atonality, divoké improvizace, natož dishar­monie, nepravidelnosti, experimen­ty. Vše musí být čiré, povznášející, sošně krásné, plné uchu lahodících melodií. Zorn rozhodně nereaguje na převládající temnější gnostickou filo­sofii (Demiurg je zlomyslný prevít, svět místem utrpení, tělesné lidství bolavou přítěží), ale po vzoru Písně o perle či optimisty přelomu 2. a 3. století, smiřovatele víry a filozofie Klé­mense Alexandrijského, hledá v sobě, a tedy i ve své hudbě, skryté perličky božského Logu. A ty přece musí vy­zařovat harmonii.
Nosnou roli v Gnostických přede­hrách hraje harfenistka Carol Ema­nuel, jejímiž členitými podklady se zlehka proplétá nezkreslená, prů­zračná kytara Billa Frisella a zvon­kohra či vibrafon Kennyho Wollese­na. Psal tuto uklidňující hudbu vůbec stejný člověk, který sázíval na napro­stou volnost a letos si neváhal zahos­tovat třeba na albu Napalm Death? Další důkaz Zornovy fascinující autor-ské rozmáchlosti (nebo schizofre­nie?) a zároveň nahrávka bez výhrad nádherná.
Upírské intermezzo
Zlý jazyk by mohl utrousit, že kdy­koliv má Zorn čas přečíst knížku, vznikne pásmo skladeb. Loni vstře­bal třeba Williama Burroughse a vy­padlo CD Nova Express. Nebrání se ovšem ani „pokleslé“ literatuře a kdo čekal po komorních, jemných, mystic­kých Gnostic Preludes nějaký vzruch, dočkal se hned v dubnu.
Soundtrack Nosferatu vyšel ke stému výročí úmrtí Brama Stokera a téma bylo Zornovi vlastně dohoze­no divadelníky. Z elektronických rezo­nancí a mučených nástrojů v Desola­te Landscape vám opravdu vstanou chlupy na těle. Zorn neváhá využívat ani metalových prvků a vztekle vřís­kat na altsaxofon (The Battle Of Good And Evil) tak, že by i Drákulovi ztuhla krev v žilách, ale možná ještě drastič­těji působí zdánlivě jemné, znervózňu­jící minimalistické kolovrátky. Zároveň nechybí ani vynalézavé jazzové hra­ní, třeba nad brilantní baskytarou Bil­la Laswella ve Fatal Sunrise.
Templáři a hermetické nauky
Ze soumračného a zuřivého modu nevypadl Zorn ani na květnovém CD Templars: In Sacred Blood, šestém pásmu písní pro projekt Moonchild. Původní trio Moonchild, tedy Joey Baron, Trevor Dunn a Mike Patton, tentokrát doplnil John Medeski a vý­sledek je jako obvykle nepopsatelný. Pro ztvárnění drastické historie Řádu chudých rytířů Šalamounova templu kombinuje skladatel experimentální metal, gregoriánský chorál i jazzové prvky. Pozornost nejvíc přitahují ryky, chropoty, šepoty a hlasové ekvilibris­tiky páně Pattona, který si jako utrže­ný ze řetězu dopřává vše, co ve Faith No More nemohl. Medeski se naopak (většinou) stará o kultivovanější bar­vy, byť také on využívá možnost po­řádně si pohrát se zvukem.
Muzak? Pisatel měl opravdu ten­denci tuhle nahrávku po prvním po­slechu zlehčovat, jenže to by nesmělo jít o Zorna. Poslepované střípky nevy­tvářejí náhodnou koláž, ale ve výsledu skutečně dramatický děj. Autor i inter­preti navíc paradoxně vnesli do po­nurného dílka také odzbrojující smysl pro hudební humor.
Červnové album The Hermetic Or­gan vlastně lehce souvisí s Templáři: také rytířům Šalamounova chrámu byly podsouvány údajné hermetické znalosti, také zde občas Zorn sáhl po prvcích liturgické hudby. Nahrávku pořídil Zorn osobně a když sedal za klaviaturu varhan newyorského kos­tela Svatého Pavla, jako by mu ně­které motivy z Templars dosud hrály v hlavě. Ze všech letošních desek daly Zornovi Hermetické varhany zřejmě nejméně „práce“, tedy oné soustav­né, v tradičním smyslu slova sklada­telské. Některé motivy měl zajisté při­pravené, často ovšem sází na dróny a improvizované plochy, nechává se unést zvukem nástroje.
Básníci prokletí i romantičtí
V srpnu se Zorn kolekcí Rimbaud vrátil k literárním ohlasům. Rimbau­dovy básně ho inspirovaly ke čtyřem naprosto odlišným, ale pokaždé sugestivním kusům. V úvodní kompozici Bateau Ivre, provedené ve spolupráci s rozšířeným Talea Ensemble (mimochodem, tohle výtečné těleso zahraje 6. listopadu v Praze), se nejvíce přiblížil soudobé („vážné“) hudbě. Zato prostřednictvím A Season In Hell skáče ve spolupráci s japonskou experimentátorkou Ikue Mori, která tentokrát místo perkusivních nástrojů zapojila laptop, rovnýma nohama do elektronické hlukařské avantgardy. Illuminations bychom mohli označit za soudobý experimentální jazz. A Conneries, kde Rimbaudovy verše recituje herec Mathieu Almaric, toť Zornova svérázná představa o syrovém undergroundovém melodramu. V září se Zorn zase vyšplhal po sinusoidě ze sfér běsů k hudbě křehčí, melodičtější a také konformnější (není myšleno hanlivě). A Vision In Blakelight vychází, nikoliv poprvé, z duchovní poezie Williama Blakea. Opět se rozezní harfa paní Carol Emanuel, doplněná Wollesenovým vibrafonem. Tentokrát nezahálí ani rytmika, bubeník Joey Baron, basista Trevor Dunn a John Medeski za akustickým klavírem ovšem nebouří, leč jemně přizvukují.
Nadprodukce?
Tím letošní výčet Zornových disků nekončí. Skladatel a multiinstrumentalista posedlý tvorbou má vlastní label Tzadik, nikdo mu do ničeho nekecá a tak naplánoval další CD Mu-sic And Its Double, které by mělo shrnovat koncert pro cello, dueto pro housle a bicí a jednoaktovou operu inspirovanou Antoninem Artaudem (ano, titul celé desky je parafrází názvu jeho sbírky esejů Le Théâtre et son double), kterou interpretuje finská sopranistka Anu Komsi. A možná bychom měli počítat i letošní alba ze série „muzikantských charakteristik andělů“ Pruflas: Book Of Angels Volume 18 a Abraxas: The Book Of Angels Volume 19, přestože v těchto případech Zornovy skladby měli kompletně v režii, po svém zaranžovali, nastudovali a samostatně připravili k vydání David Krakauer resp. Shanir Ezra Blumenkranz. Napadlo vás něco o nadprodukci? Zda má smysl grafomansky či spíš „notomansky“ chrlit do světa tolik hudby? Má. Do definice nadprodukce spadá, když něco nenachází odbyt, je „vyráběno“ zbytečně. Na Zornovy skladby slovo nadprodukce nesedí. Protože i relativně slabší nahrávky Templars a možná místy The Hermetic Organ (což je navíc pouze subjektivní dojem autora článku, jiný posluchač to může vnímat přesně naopak) dávají smysl, nepostrádají invenci a najdou si svůj okruh posluchačů.