Muzikální odkaz amerického trumpetisty Rona Milese je dnes už uzavřenou kapitolou. Zemřel v necelých šedesáti letech (1963–2022) na vzácnou formu rakoviny krve. Nahrávka alba vznikla půl roku před jeho úmrtím, vychází teprve letos. Pro Rona Milese je to jeho třinácté kapelnické album od jeho debutu v roce 1987 a je také pokračováním jeho letité spolupráce s kytaristou Billem Frisellem. Ron Miles je velmi citlivý a intuitivní spoluhráč při hře s dechaři, což předváděl už ve Frisellově kvartetu s trombonistou a tubistou v 90. letech, nebo nověji s Joshua Redmanem (Still Dreaming). Je zakotven v jazzové historii, slyšíme ozvěny New Orleansu, swingu, je snadné si jej představit, jak sedí někde na bedně od banánů na ulici s podobně založeným kytaristou, jímž je zde geniální Bill Frisell a zpívá na trubku své melodické písně. Oba protagonisty doprovází vnímavý bubeník Brian Blade. To vše prožijete už v úvodu při skladbě Mr. Kevin. Následující blues s dlouhým existenciálním názvem There Ain´t No Sweet Man That´s Worth The Salt Of My Tears zdobí úvodní čtyřminutová sólová jemná bicistická „výšivka“ Briana Bladea, následuje posmutnělá trubka Milesova a sólo kytary. Člověku v této náladě běhá mráz po zádech. Všech sedm titulů alba je z pera Milese. Jedná o koncertní záznam z kaple státní univerzity v Boulder, Colorodo, 21. 9. 2011: proto s jedinou výjimkou mají všechny stopáž přes deset minut. Rozverně staromilskou náladu má melodie Guest Of Honor, plná melancholie je Queen B věnovaná dcerce, s dalším krásným sólem Frisellovy kytary. Rozšafnou odvázaností zní Rudy-Go-Round. I Will Be Free zní přímo osudově, Milesův stav se horšil a osvobozením mohl myslet jak naději, tak definitivní úlevu; v pozadí je také jeho strach o duši Ameriky. Také v závěrečném New Medium jsou k zaslechnutí ozvěny určujících stylů jazzové historie, plné melodicko-harmonických nápadů. Díky své hudbě se s námi Ron Miles neloučí, zůstává s námi.