Brno není jen (někdejší?) Mekkou alternativy, operuje v něm také jedna z našich nejlepších ortodoxně bluesových kapel Hoochie Coochie Band. V poslední době se zde ovšem taky zjevila parta se názvem Nuck Chorris Gang, kombinující tvrdé bluesrockové riffy s rapem dvou protagonistů někdejší hiphopové kapely Minuta ticha. Mužem dvou tváří, který je k vidění v obou souborech, je kytarista Jan Švihálek.
Znám tě léta jako bluesového kytaristu, ale vůbec nevím, jestli jsi někdy zkoušel hrát jinou hudbu. No jasně. Na gymnáziu jsme měli kapelu Anna Burešová – neslyšels o tom nikdy?
Anna Burešová je postava z knížky Pavla Řezníčka, taková dementní osoba. A to byla kapela, kde nikdo neuměl na nic hrát, takže to byl underground. Měli jsme písničky třeba o Ivetě Bartošové a Michalu Penkovi, o tom, jak beznohej sedí u ohně a přikládá vlastní protézy a tak… Anna Burešová pokračuje dodnes, ale už beze mě, protože mi začalo opravdové hraní trochu chybět.
A jak jsi v tomhle kontextu objevil blues?
Už v době Anny Burešové mě to bavilo – poslouchal jsem desky a s těmi jsem si zkoušel hrát. Poslouchal jsem sice ještě hlavně hard rock a metal, ale cítil jsem, že fundament je někde jinde. A když jsem ho objevil, byl to pro mě takový šok, že jsem na všechny hard rocky zapomněl.
Ty vlastně docela rychle během své muzikantské dráhy projíždíš hudební dějiny, které trvaly desítky let. Hoo chie Coochie Band byl zpočátku ovlivněn blues z Delty 30. let, postupem času jste se propracovali k Chicagu 50. let a teď s Nuck Chorris Gangem hraješ aktuální mix tvrdého blues s hiphopem. To je cílevědomý vývoj?
To ne. Zajímavé je, že repertoár HCB se změnil relativně málo, akorát jsme byli na začátku nevyhraní a možná to znělo rozhrkaně, jakoby ,dřevněji‘. Takže když jsme se víc naučili hrát, začalo to znít moderněji. Taky jsem v začátcích hodně kombinoval akustickou a elektrickou kytaru, což jsem z praktických důvodů časem odboural – když jsi společensky unaven a ještě si máš měnit kytary, je to na prd. Proto taky nepoužívám žádné krabičky, to je další starost navíc: zapojovat to, hlídat se, abys to včas sešlápl…
Co je v HCB prvořadé? Mejdan? Cesta ke kořenům? Něco jako ,poselství‘?
Kdybych řekl, že tím chci něco sdělovat, to bych lhal. Co tím chceš sdělovat?
Jsou třeba lidi, kteří hrají takzvanou ,starou hudbu‘ proto, že na její existenci a kvality chtějí upozornit.
Nevím, pro nás byl vždycky asi nejdůležitější ten ,mejdan‘. Ale je příjemné vidět, že na to reagují pozitivně i lidi, kteří tu hudbu vůbec neznají a neposlouchají. Když to fakt šlape, umějí vytvořit hustou energii.
Povedlo se vám – aspoň v Brně – vybudovat nějakou komunitu lidí, kteří se vaším prostřednictvím začali o blues zajímat?
Občas mi někdo něco takového řekne. Ale to pro mě není nic, co bych si nějak zvlášť cenil, připadá mi přirozené, že když se ti líbí nějaká kapela, začneš k podobné hudbě mít nějaký vztah. Ale zároveň na nás chodí spousta lidí, kteří z blues znají akorát HCB a jinak o tom nevědí vůbec nic.
Občas se vyskytují výtky, že HCB je ,jenom revival‘. Co na to říkáš?
Myslím, že konkrétně v blues hranice co je ještě revival a co už ne prostě neexistuje, protože jinak by všichni ti lidé, ke kterým se obracíme a vracíme byli navzájem svůj revival. Když to řeknu s nadsázkou: byl Jimi Hendrix ,jenom revival‘ Buddyho Guye? Ale jednu hranici přece jenom mám: rozhodně bych nehrál písničky někoho, kdo ještě jezdí po světě a koncertuje. To mi připadá zbytečné.
Začátek činnosti Nuck Chorris Gangu se do značné míry časově kryje s albem HCB, které jste nahrávali hodně retro způsobem na jeden stařičký mikrofon. Souviselo to nějak?
Já mám občas hroznou potřebu se vydovádět a možná mi to v HCB začalo chybět. Já sice můžu říct, že v NCG hraju to samé co v HCB, akorát pětkrát víc nahlas – a v principu to tak je, minimálně na koncertech. Ale určitě tam dávám víc ze sebe, protože nejsem nijak vázán originálem, jsme na zelené louce.
Když NCG vznikal, jak jste si popsali styl, který chcete dělat?
To, že existují rapové kapely, které mají živé spodky, jsem věděl dávno…
Nejslavnější ,míchač‘ blues a hip hopu je asi Chris Thomas King. Byl pro vás inspirací?
Já se přiznám, že od něj neznám jedinou desku. Slyšel jsem kdysi jen jednu jeho písničku… Ale poslouchal jsem hodně třeba G. Lovea, který to dělá podobně, a z ,opačného břehu‘ se mi líbí Beastie Boys, Cypress Hill, když hrajou na plnej kotel s kapelou, a v Bratislavě jsem byl na Snoop Doggovi – ten totálně všem vytřel zrak. Před ním hrály asi čtyři slovenské předkapely, těžce ortodoxní, které měly maximálně DJe, jinak samá elektronika, a on tam nastoupil s celou kapelou. V tomhle si myslím, že jsme u nás trošku papežště jší než papež: pokud nemáš tvrdě nasamplovaný základ, tak nehraješ hip hop. A nejen to, jsi prostě úplně mimo. To je trochu problém NCG: nesedíme rockerům, protože se tam rapuje, a raperům vadí, že se tam hraje na kytaru…
Myslíš, že obě kapely, ve kterých hraješ, mají nějakou část publika společnou?
To jo. Ono je to Brno malé, takže když se někomu líbí tvoje první kapela, přijde se podívat i na tu druhou. Kupodivu v tom nedělají žádný velký rozdíl. Co si budem vykládat, vždyť je to dělané proto, aby se skákalo, nejde o žádné přemítání.
Takže je v NCG taky prvotní ten ,mejdan‘?
U našich raperů o nějaké sdělení samozřejmě jde, snaží se něco říct, i když je to často s obrovskou nadsázkou. Dělat texty úplně bez sdělení můžeš tak akorát v tom čistém blues… A my ostatní se v tom vydovádíme. Adrenalin.
Na desce NCG je spousta hostů, je proaranžovanější – mělo to být koncepční dílo?
Jsou tam všechny písničky, které jsme měli do doby nahrávání hotové. Zkusili jsme si s tím trochu pohrát, to byla jedna možná koncepce, kterou jsme nakonec zvolili. Druhá možnost byla udělat ,totální punk‘, surovost, všechno ,na první dobrou‘. Třeba by to taky bylo dobré – možná to zkusíme na příští desce.
Ve které z těch dvou kapel vidíš větší budoucnost a která tě v současné době nejvíc baví?
Víc mě asi baví NCG. Je to pořád ještě něco nového a máme desku, ze které mám fakt radost. HCB je hodně založený na kamarádství a na všem, co s ním za těch třináct let souvisí.