Kdyby vznikla hypotetická anketa, jaké bylo nejkontroverznější tuzemské album roku 2014, které vyvolalo nejvíce diskuzí, jistě by deska, na které se sešli Bonus alias Martin Tvrdý a Václav Havelka, patřila k favoritům. Letos tvůrci hodně nezvyklé pocty hudbě převážně osmdesátých let dostali pozvání na celou řadu festivalů a kupříkladu na Colours of Ostrava odehrají zcela výjimečné vystoupení, připravené jenom pro tuto příležitost.
Projekt U nás v garáži měl být původně jednorázový, ale nakonec se natáhl kvůli zájmu pořadatelů až na skoro tři čtvrtě roku. Z které strany vás nabídka k hraní překvapila nejvíce?
Martin: Já jsem měl velkou radost, když mi vydavatel Pepa Jindrák říkal, že by nás chtěli na festivalu Krákor, ale neklapne to, protože nechtějí v žádném případě řešit nic s OSA. Což je asi v případě, kdy hraješ jenom covery a devadesát procent těch autorů je zastupovaných, a někteří jsou ještě navíc v tomto ohledu dost aktivní, logicky nereálné. Ale všechna místa, která mají živé vazby na alternativní tradici, ze které to vychází, jsou fajn. Boskovice, Litoměřický kořen… A byl jsem moc rád, že nás Romek Hanzlík chtěl do Archy na Topolovy narozeniny.
Václav: Taky máme velkou radost z prostoru, který jsme dostali na Colours Of Ostrava, kde vystoupíme na scéně Gong v bývalém plynojemu Vítkovických železáren. Plánujeme tam další audiovizuální vystoupení, podobné, ale zase o trochu jiné, než byla ta, jaká jsme měli na Nové scéně Národního divadla a v Divadle Archa v Praze.
Koncertujete ve dvou podobách. Je pro vás velký rozdíl, když hrajete jen sami dva, nebo s celou kapelou?
Martin: Je to hodně jiné – ve dvou je to jemnější, oproti tomu kapela má odlišnou energii, je hlasitější, dravější. Duo stojí na samplech a smyčkách z desky a víc se albu blíží i zvukově, zatímco v kapelové verzi je těch samplů docela málo. Já hraju hodně věcí na klávesy, kytara, na kterou hraje Míra Zřídkaveselý ze Zkoušky sirén, basa Míry Syrného z Please The Trees, a často celé beaty – na bicí hraje Tomáš Lenkendörfer z Ravelin 7, jsou živě. Doplňujeme často jenom klíčové smyčky.
Václav: Musím říct, že je mi bližší vystupování v duu. Myslím, že by bylo zajímavé desku točit teď, kdy věci máme zažité. Nicméně z kapely mám radost, z lidí, kteří se v ní sešli.
Proměňovala se v průběhu doby podoba těch vašich verzí?
Martin: Hodně se to mění, kapelová i duo verze mají manévrovací prostor pro improvizaci, která se rozvíjí. Určitě to teď hrajeme jinak, než jsme hráli na začátku. Myslím, že je to zajímavé hlavně v té malé verzi, baví mě, když je ta elektronika ohebná a může reagovat.
Část posluchačů vaše pojetí rezolutně odmítla. Změnilo se s časem něco na jejich vnímání? Stalo se vám třeba, že někdo později přiznal, že změnil názor?
Martin: Stává se to dost často. Lidi přijdou po koncertě, že na živo to na ně zapůsobilo nebo je to přesvědčilo. Myslím, že na těch koncertech je vidět, že jsme to nechtěli tunelovat, ale myslíme to hodně vážně.
I proto jste na dobu tohoto projektu víceméně stopli své další aktivity? Vím, že třeba Please The Trees odložili vydání dalšího alba…
Václav: Ano. Vydání další desky jsme posunuli na září, ačkoli ji máme natočenou přes půl roku. Ale nedávno jsme s Martinem ještě dělali scénickou hudbu pro divadelní představení Kámen v režii Michala Dočekala ve Stavovském divadle.
Část původních autorů i dnes dává svoji nevoli, ale zmiňovaný Romek Hanzlík se otevřeně vyjádřil, že je mu líto, že nedošlo na žádnou ze skladeb Už jsme doma, a pokud vím, tak pozitivně reagovali i Pavla Jonssonová, Petr Stanko nebo Jan Maxa. Řekli vám konkrétně, co se jim na tom líbilo?
Václav: Do koncertního programu jsme dodatečně ještě přidali Skončíš jako já od Mámy Bubo a pro narozeniny Filipa Topola jsme udělali Prší 3 od Psích vojáků.
Martin: Já myslím, že každý, kdo má odstup, na tom oceňuje ten jiný pohled na věc. Nejvíc jsme o tom mluvili s Pavlou, v zásadě se dá říct, že byla mile překvapená.
Častou výtkou těch druhých bylo, že se chcete na jejich slávě přiživit. Máte povědomost, jak se album prodává?
Václav: Myslím, že LP je téměř vyprodané.
Martin: Samozřejmě vzhledem k výše zmiňovaným vztahům autorů a OSA, je to spíš benefit.
Jak na vás vůbec působil fakt, že spousta těch někdejších „androšů“, kteří byli zhnuseni vašimi verzemi, se v reakci najednou velmi intenzivně oháněla nutností zainteresovanosti OSA, tedy organizace, pro kterou jinak mnozí nemají dobré slovo?
Václav: Tahle celá věc je tak trochu mimo naše chápání. Co k tomu říct? Je to směšný.
Dozvěděli jste se o těch skladbách něco víc – díky tomu, že je hrajete nebo z reakcí pamětníků?
Václav: Koncertováním osobně ty věci víc prožívám, pokládám se do nich. Pokaždé v tom objevuju pro sebe další úrovně.
Martin: Je zajímavé ponořit se do těch věcí a té doby. Pro mě je tenhle projekt hodně o překonávání předsudků v mnoha ohledech, ale ty nejdůležitější a největší jsem byl nucený překonat v sobě.
Už je jasné, kdy to celé skončí, resp. kdy ten program odehrajete naposledy?
Václav: Nemáme dané přesné datum. Zatím poslední koncert máme naplánovaný v rámci dalšího ročníku Festivalu pro zachování divočiny na Šumavě 19. září. Další koncerty nyní neplánujeme, ale zřejmě ještě příležitostně vystupovat budeme.