„A jsou tu WWW se svym novym stylem, ne o prachy, ale o kulturu jde těmhle lidem…“
Tak nějak to vyprávěli jaloví esomladíčci Chaozz na svém debutu. Od té doby uplynulo bratru i sestře deset let a věci se změnily. Deph, který tehdy se zrakem zakaleným nostalgickou mázdrou takto vzpomínal na Manžele, WWW, PSH a ostatní kmotry cz rapu, se změnil v Kata, jehož Pragounion si lze nejen vážit, ale i je obdivovat. A hlavně, věci od WWW si už člověk nemusí přehrávat z ošumělých kazet, ale má Neurobeat. Desku, kterou nikdo nečekal a o to radši se jí dočkal. Sifon klouže po kavárně v NoDu, okolo visí na zdech noisové sonické membrány, lidé proudí a čistí si tady zuby, okolo prošla žena, která zabila boha. Všechno do sebe nějak zapadá.
Hiphoperům rád říkáš, že jsi natočil alternativní desku, alternativcům zase, že je to hip hop. Chápu, že tě baví si s tím takhle hrát. Jak to ale máš vyřešené sám pro sebe? Jaká ta deska tedy je?
Zrovna včera jsem o tom přemýšlel. Je pro mě důležité, aby to do hip hopu zapadalo. Protože to byl a je v Čechách strašně fackovaný směr. Pořád s hrůzou zjišťuji, že v oficiálnějších médiích může dojít k tomu, že někdo položí otázku „a můžete vlastně vysvětlit, co to ten hip hop je?“ To je taková facka, že to člověka vrátí o deset let zpátky a to se stalo třeba v Noci s Andělem. Takže já jsem se rozhodl, že to, co dělám, je hip hop, i když s rozdílným rytmem a typem zvuku.
Co na ten odklon od tradičních zvuků, rytmů a temp říkají lidé okolo rapu? Máš vůbec nějaké reakce od Oriona nebo Vece? Od lidí, kteří kdysi začínali s tebou?
Mám reakce hlavně od lidí z Prahy, což je ta stabilní skupina, která dělá něco víc. Wich, Supercroo, PSH. Považují to za něco objevitelského a mají z toho radost. S Orionem jsem se neviděl hrozně dlouho, takže od něj jsem ještě nic neslyšel, ale když se to tak vezme, tak label Big Boss, na kterym deska vyšla, jsou částečně PSH, takže by asi bylo něco špatně, kdyby se jim to nelíbilo.
Mimochodem na webu Big Bossu se o tobě člověk moc věcí nedozví, ale když jsem zabrousil na tvůj myspace, tam už jsou zajímavější věci. Například tam čile probíhá komunikace mezi tebou a Karaoke Tundrou. Chystáte teď něco společně?
Chystáme a vzniklo to právě přes myspace. I když poprvé mě na Karaoke Tundru upozornil Ondřej Ježek, kytarista a zpěvák z OTK a zvukař naší desky. Ten jednou ve studiu vytáhl desku a říkal „Hele, mám tady něco, co je skoro stejně dobrý jako to co děláme, ale lepší.“ A pustil mi Karaoke Tundru s Peťo Tázokem a mě to strašně nadchlo. Když jsem si potom založil vlastní myspace, což byla v podstatě z nouze ctnost, protože udělat dobře fungující vlastní web trvá strašně dlouho, zatímco myspace si člověk vyrobí za hodinu, tak jsem tam na ně narazil, napsali jsme si a domluvili se, že bysme spolu někdy mohli něco udělat, tak jak se to většinou říká. Jenže najednou mi přistála ve schránce mp3jka s ruchama od Karaokeho, na kterou jsem musel zareagovat. A tak si teď pinkáme mp3jky a něco reaktivně vzniká.
Karaoke Tundra by se dal pořád ještě počítat mezi mladší muzikanty. Je tady ještě někdo z nastupující generace, ať už hiphoper, nebo experimentální elektronik, kdo tě baví?
Určitě jsou, ale ještě jsem na nikoho nenarazil. Ale já jsem byl dva roky, co jsem tu desku točil, docela odříznutý od světa. Takže teď právě pátrám na myspaceu a orientuju se. Ale to, co jsem tam zatím našel, je spíš nárůst klasicikých pokusů o nápodobu něčeho nebo je tam sposta lidí svázaných crunkem. Což je sice hrozně objevná rytmická tendence v hip hopu, ale už se rozšířila jako virus a je úplně všude. Je pravda, že to zasáhlo i mě a musel jsem si pro sebe složit aspoň dvě pravověrně crunkově znějící věci, i když jsem je potom odklonil jinam. Ale teď jsem se odklonil i od toho tématu. Jo, pár zajímavejch věcí jsem objevil třeba na labelu Muteme. Tam jsou jména, o kterých jsem už někdy slyšel a jsou zajímavá. Třeba Ježíš Táhne na Berlín nebo Mateřídouška.
(Kolem našeho stolu zrovna prochází Petra Lustigová, představitelka hlavní a jediné role z divadelního představení Žena, která zabila Boha, které se v NoDu kdysi hrálo.)
K jejich představení jsi dělal scénickou hudbu, že je to tak? Co jsi vlastně kromě toho a hostování u Ecstasy Of Saint Theresa ještě těch čtrnáct let dělal?
Točil jsem krátký filmy, potom jsem zmizel do Laterny magiky, což mě úplně odklonilo, vyřadilo a unavilo na strašně dlouho. Takže to trvalo, než jsem se vrátil zpátky k hudbě. Potom mi přišlo lano od kapely Hm…, pak nastala ta Ekstáze, mezitím jsem založil ještě dvě kapely a pak jsem zapadl do Divadla Continuo, kde vznikla myšlenka obnovit WWW. Diskusí s Lubomírem Typltem, většinovým textařem WWW. Ten už byl asi celkem zoufalý z toho, že vždycky, když to vypadalo, že se vévéčka znovu nastartují, tak to dopadlo vždycky ,jenom‘ jako výpomoc druhému subjektu. To zní, jako že se jemu po WWW stýskalo mnohem víc než tobě. Ne, mně se po tom stýskalo strašně moc, ale nenapadlo mě, že by to mohlo vůbec znovu být. Nenapadlo mě, že by WWW mohli znovu být já a Luboš Typlt. Ta fixace na minulé WWW byla hrozně silná a jejich stín hrozně dlouhý, všichni jsme si v sobě nesli tu traumatizující vzpomínku na rozpad hrozně dobře fungujících WWW.
Mluvil jsi ještě o dvou dalších kapelách, který jsi založil v tom mezidobí. Co to bylo?
To byl třeba Mota Market, což byl společnej projekt s dokumentaristou Martinem Marečkem, vzniklo pár nahrávek, proběhlo pár koncertů a on dodnes spolupracuje na vévéčkách. Ať už hudebně nebo jako textař. Další pokus bylo s Wladimirem 518 z PSH dávat dohromady nějaké skladby a pak ještě probíhaly nějaký drobnější spolupráce třeba s beatboxerem, hercem a tanečníkem Jesusem. Ale Mota Market byl asi největší pokus o regulérní kapelu, kde bych mohl fungovat jako frontman a cítit se tam dobře. Bohužel jsem zjistil, že už nedokážu fungovat jako součást demokraticky fungující kapely, kam všichni přispívají rovným dílem, na čemž většina těchhle pokusů nakonec zkrachovala. Ale právě ve chvíli, kdy jsem si tohle uvědomil, otevřel se prostor pro návrat WWW.
A vyšla deska. A ty se ji teď chystáš vydat ještě v anglický verzi.
Docházím k tomu, že je to jediná možnost. V Čechách je strop hrozně blízko. Asi to je můj návyk z období, kdy jsem točil filmy. Kdy pokaždé, když jsem něco dotočil, tak jsem jel někam ven na festival a tam se okamžitě rodily nějaké možné spolupráce. I když je situace tady doma čím dál tím lepší, tak jsem k ní pořád hodně skeptický. Třeba Óčko nám odmítlo pustit naše klipy a ke mně se doneslo, že to bylo proto, že jsou agresivní a vulgární. A vzhledem k tomu, že takové nejsou, tak z toho mám prostě pocit, že se jen bojí pustit něco takového mezi tu mainstreamovou produkci, která tvoří jádro jejich vysílání. Takže já jsem se teď dostal ke zdi České republiky. To není jenom náš problém, stejně tak tady v Čechách třeba neuvidíte klipy kapely Shinna. Nebo Rok PSH taky není k vidění. Tady už není další cesta. I když do těch klipů bylo strašně investováno a dopadly dobře, ale tady je nikdo neuvidí. Což je docela rána pro lidi, kteří na tom pracovali, třeba pro kameramana Jirku Málka. I v období kdy jsem dělal filmy, tak se tady na ně lidi dívali a ptali se, jestli má vůbec cenu něco takhle točit. A z toho člověk nemohl nedostat deprese. Musel mít pocit, že asi něco dělá blbě. Jenže pak stačilo vyjet za hranice na festival, dostat se mezi lidi, kteří jsou kulturně někde dál, a viděl, že to smysl má. Takže jediná možnost je udělat anglickou verzi a uniknout. Mě to na druhou stranu i hrozně láká, vyzkoušet si to v cizím jazyce.
Odsun na vedlejší kolej kvůli přílišné umělecké úrovni?
Netušil jsem, že je možné, aby vůbec existovala ještě tahle demagogická cenzura. Dovádí mě to k vzteku. Ty klipy jsou očividně hodně důležité. Spoustě lidí Neurobeat připadá jako uzavřený a vnitřně naprosto provázaný koncept.
Jak by deska zněla, kdyby nemohla vyjít jako duální disk a klipy? Obraz by na desce chyběl?
Zněla by stejně, měla by jen lehce jinou dramaturgii, jen by tam bylo trošku jiné pozadí a měla by o dvě skladby víc.
Anglická verze se bude lišit jen ve vokální lince, která bude najednou anglicky, nebo se změní ještě něco víc? Odoláte tomu do materiálu znova sáhnout a překopat ho do jiného tvaru?
Já myslím, že se vyředí texty. Ne že by v nich teď bylo něco nadbytečného, ale možná když ten text trochu zestárne, tak tam člověk objeví něco, co překládat nemusí. Asi tam budou místa, kde půjde totéž říct pomocí tří a ne šesti slov. Pravděpodobně se taky většiny mnou naprogramovaných basových linek zmocní Honza Zajíček, který se do nás zapojil až při křtu desky, ale objevil tam ještě spoustu harmonických možností, které bych tam chtěl mít. Víc se toho asi nestihne.
Myslíš, že by lidi na desku reagovali jinak, kdyby WWW nebyli už součástí hiphopového dějepisu?
Z osmdesáti procent by to nemuselo být jiné. Protože spousta zpětné vazby přichází od lidí, kteří si nemůžou nic pamatovat. Historie WWW možná pomáhá mediálně nebo propagačně.
Jak by zněla ta úplně nová deska, o které už byla taky řeč?
Deska Neurobeat má takovou zvláštně vzestupnou tendenci. Ona je nakonec poskládaná chronologicky, protože tak to fungovalo nejlíp. Od nejstarší po nejnovější věci. Takže s další deskou nepřijde nějaký zásadní chtěný zvrat, ale bude se asi jenom pokračovat. Chci rozšiřovat to pole působnosti, na které jsem přišel. A co se týče textů, všechny připravené nové věci jsou sarkastičtější a opticko-fyzikální, ve stylu Pramenu ústní vody a Tikajícího muže. I když možná jsou ty posuny tak mírné, že je cítíme jenom my, co to děláme. Navenek to možná bude působit jako udržování té samé metody při životě. Navíc se tam asi objeví pár věcí, které se na Neurobeat dramaturgicky nehodily, takže se možná jen rozroste ta první deska o množství věcí.
Jak snášejí lidi z hiphopové scény to, že nejsi autorem všech textů, že jsi někdy interpret toho, co napsal někdo jiný?
Překvapilo mě, že si toho až tak moc všímají. Nikdo mě nenapadá, jen se pořád někdo ptá, jaký to je být interpret, nebo se ptají proč. Je to o práci v týmu. Já a Luboš jsme autorská dvojice a on má čas jenom na texty, takže je v nich mnohem rychlejší. Pro mě je to oslavné odpočinutí si od práce na hudbě a trvá mi to mnohem déle, než něco napíšu. Já jdu víc po tom perkusivním sladění slabik s rytmem a to trvá. Zatímco Luboš jde intuitivně spíš po obsahu a obrazech a já v tom hledám rytmus až ex post. Luboš se taky postupem času neuvěřitelně urychlil a já už jeho tempo nemůžu stihnout. Zatímco ze začátku nám jeden text trval třeba dva měsíce, on v sobě teď rozpoutal něco, co mu umožňuje vytvořit třeba tři texty za týden. Myslím, že ta motivace a euforie z dodělání Neurobeatu.
Proč ani jeden z těch textů, nebo vůbec skladeb není vyloženě pozitivní? To se vám nestalo nic líbezného, nebo vás to prostě nebaví přetavovat do hudby?
Stala se spousta dobrých věcí, jinak bychom neměli vůbec sílu desku dodělat. Ale rozhodli jsme se hezké zážitky spíš schovat do paradoxů, tragikomických obratů. Zaznamenal jsem u nás spíš radost z dramatických věcí. Baví nás, když je něco lehce v nepořádku, když má v sobě příběh rozpor. Já se z věcí raduju spíš trpce a to se do toho nějak promítá.
Ještě na jedné věci se lidi shodli, že Neurobeat se nedá k ničemu, co doposud vyšlo, přirovnat. Napadá tebe něco, čemu se blížíte? Udáš na sebe nějaký inspirační zdroj?
Ale jo, ale jsou to inspirační zdroje spíš důvodem existence. Třeba Massive Attack, Tricky, NIN, Young Gods, Tom Waits třískající do beden nebo Beastie Boys. Klasičtí rappeři, kteří najednou vydali desky jako Check Your Head nebo Ill Communication a totálně odbočili způsobem střihu samplu a syrovostí. I když to dělají úplně nějak jinak, tak možná s nimi máme společné to, že vycházíme z nějakého základu a ten si ohneme podle svého. Je to nectění zásad. Tyhle věci mi prošly hlavou a nějak mě učily.
Fúze Toma Waitse a Nine Inch Nails?
Ty originální věci asi vznikají nějakou fúzí. Elektronický podklad, crunkový rytmus a pak to někam uhne, protože si to téma žádá. Důležité je se snažit při skládání zapomenout na to, co jsem kde slyšel. A tím, že jsem toho slyšel strašně moc, poznám, že se mi v hudbě objevil kousek něčeho, co už někde bylo.
Nastane pak autocenzura? Smažeš něco s čím jsi spokojený jenom proto, že nejsi první, kdo takhle zní?
Ano a je to někdy hrůza. Ale ten materiál se neztratí. Tyhle autocenzurované věci se pak použijí na nějakou zakázku, třeba na nějakou znělku, kde je ta žánrovost zase docela vyžadovaná. A když ta záklopka nefunguje u mě, tak přijede Luboš Typlt a ten mě na to nemilosrdně upozorní. Že tady ta basa je jako u Massive Attack a je přece zbytečné to takhle dělat, když už to tu jednou bylo.