Poslední říjnový den vystoupil v pražské Lucerně legendární americký tenorsaxofonista Sonny Rollins. Zahrál tam přesně po třiceti letech, vystoupení však rozhodně nepůsobilo jako nějaký odlesk byvší slávy. Věk jako by na něj ani nepůsobil, hrál precizně a s citem. Den před koncertem poskytl rozhovor.
Je vám 82. Neumím si představit, jaké to je, být v tom věku pořád na scéně.
Je to skvělé, protože jsem v životě našel něco, co rád dělám. A mohu to dělat po zbytek svého života. Aspoň v to doufám. Pořád zkouším zlepšit své schopnosti.
V šedesátých letech jste ale na čas přestal vystupovat, protože jste nebyl spokojen se svým výkonem.
V té době jsem měl angažmá u svého kamaráda Elvina Jonese, což byl velký bubeník, a lidé ode mě hodně čekali, protože jsem si vybudoval dobrou pověst. Jenže jsem nehrál tak dobře, jak bych chtěl, a posluchači byli zklamaní, což mě bolelo. Uvědomil jsem si, že jim nejsem schopen dát, co očekávají. To byla chvíle, kdy jsem na čas skončil. Začal jsem studovat hudbu do větší hloubky, tvrději zkoušet.
Před pár lety jste vystupoval s Ornettem Colemanem…
Ano, to bylo výborné.
Ten býval mnohem radikálnější než vy.
Lidi to o něm říkávali, ale teď už lépe přijímají, co dělá. Bylo to jen v tom, že ve svém výrazu trochu předběhl dobu. Byl o kus dál, než co čekali běžní posluchači. Já k němu chovám velkou úctu, je to jeden z největších muzikantů. Těším se, že bych s ním ještě někdy něco udělal. Bavili jsme se o tom, že bychom něco spolu vytvořili.
Jsou tu kromě Ornettea Colemana i další muzikanti, se kterými byste si rád ještě zahrál?
Jsem si jist, že tu někdo takový je, ale neznám všechny hudebníky, co dnes hrají, protože už je nechodím po klubech poslouchat, jak bych to měl dělat. Takže nemůžu říct, že tu nikdo takový není. Naopak, určitě je někdo, s kým by se mi líbilo hrát, jen ho neznám. Jsem si tím jist.
Hrál jste s mnoha jazzovými velikány. Jaký jste z toho měl dojem?
Je zajímavé, že jsem nikdy neměl strach s nimi hrát. Když jsem hrál s Charliem Parkerem, nikdy jsem si neříkal – Ježíši! Nebyl jsem nervózní. Cítil jsem, že svým hraním k němu patřím, stejně jako k dalším lidem, se kterými jsem tehdy hrál, jako byl Miles Davis. Ale to neznamenalo, že bych si jich nevážil. Stále si uvědomuju, že to byli bozi. Nesrovnával jsem se s nimi, ale cítil jsem, že bych s nimi měl hrát. Od dob, kdy jsem byl ještě malý kluk, jsem si uvědomoval, že je mi předurčeno stát se hudebníkem. Známým muzikantem, prominentním hudebníkem.
Zahrál jste si i s Rolling Stones. Co vás na téhle odlišné oblasti rhythm and blues lákalo?
Chtěl jsem si zaexperimentovat, zjistit, jestli se moje pojetí hry k tomu jejich hodí. To byl jeden z důvodů, proč jsem to udělal. A potvrdil jsem si, že hudba je jen jedna, že můžete hrát cokoli s kýmkoli, pokud je na určité úrovni. A to je pro mě velmi důležité. Nemám rád lidi, kteří říkají – tohle je kovbojská hudba, tu byste neměl hrát, tohle je polka, tu byste taky neměl hrát. Jsem rád, když si muzikanti něco berou ze všech dalších žánrů, jako to dělám já. Poslouchám různé druhy hudby, polku, kovbojskou hudbu i Dvořáka a jeho Novosvětskou a baví mě to.
Máte v kapele mnohem mladší muzikanty, než jste sám. Proč jste jim dal přednost?
Mám rád kluky s energií. Když dosáhnete určitého věku, naneštěstí začnete myslet na svou rodinu, chcete si být jistý, že dostanete důchod a jste zajištěn pro případ, že byste ztratil práci, že máte střechu nad hlavou, domov. V určitém věku vám to začne probíhat hlavou. Mám na mysli „běžné lidi“. Ale mladí muzikanti se o to nestarají, neříkají si „mám rodinu“. Myslí jen na hudbu. To je důvod, proč mám rád mladé muzikanty, kteří mají energii. Hraji s nimi právě proto, že jsou mladí.
Připravujete nějaké nové nahrávky?
Ano, připravuji novou hudbu, skládám ji. Jakmile se dostanu do bodu, že bych ji mohl nahrát, tak to udělám. Proto je taky dobré vystupovat. Pro mě je vystoupení příležitost slyšet, jak doopravdy zní to, co dělám. Nemohu jen zkoušet doma, potřebuju jít na pódium. Teprve tam se mohu poučit a získat odezvu.
Foto Petra Hajská