Začali jsme u Janáčka a skončili u Martinů. Se skladatelkou, cimbalistkou, zpěvačkou a učitelkou hudby Zuzanou Lapčikovou jejíž aktuální Kvintet se v posledních letech stal ozdobou jazzových festivalů, jsem se sešel především nad aktuálním albem Rozchody návraty. To však nakonec posloužilo jako odrazový můstek k dalším tématům ze žhavé současnosti i ze zpěvaččiny muzikantské historie.
Vaše aktuální album Rozchody návraty obsahuje především autorské úpravy folklorního materiálu. Otevírá je však krátká Janáčkova skladbička Čekám tě a k Janáčkovi se pak na albu ještě jednou vracíte. Proč?
S oblibou říkám, že každý, kdo se zabývá moravskou lidovou písní, bude jednou konfrontován s Mistrem. Když jsem studovala muzikologii, dal nám jednou Miloš Štědroň Janáčkův rukopis této krátké kompozice a každý z nás napsal úplně jinou skladbu. Originální znění bylo velmi nečitelné a my jsme k tomu úkolu každý přistupovali prostřednictvím nějakého svého hudebního vnímání. Já jsem tam slyšela cimbál, ale moje verze se velice blížila zápisu Miloše Štědroně, který tu skladbu přepsal pro kytaru. A protože ji mám ráda a ráda s ní pracuji, zařadila jsem ji i na album. Pak je tam ještě Janáčkova Vzpomínka, která je napsaná pro klavír, ale velice zajímavě zní také v podání klavíru a cimbálu. Všechny Janáčkovy studie a přístupy jsou pro nás velmi silným inspiračním zdrojem.
Už od počátku 90. let spolupracujete s jazzovými hudebníky a váš aktuální Kvintet je regulérní jazzová skupina. Kde jste se k jazzu jako žánru dostala?
V rodině. Můj kmotr měl dlouhá léta taneční kapelu a doma jsme poslouchali hudbu různých žánrů. Na jednu stranu jsem samozřejmě vyrůstala v prostředí velmi silně ovlivněném lidovou muzikou, ale měla jsem možnost výběru. Kolem sebe jsem slyšela nejrůznější hudební žánry a jazz mezi nimi nechyběl.
S Emilem Viklickým a Jiřím Pavlicou jste vytvořila trio Ad Lib Moravia, s nímž jste v roce 1994 nahrála velmi silné album Prší déšť. Kdo byl iniciátorem tohoto projektu?
Začátkem 90. let jsem natáčela první autorskou desku a pak mě oslovil ke spolupráci Jiří Pavlica, můj tehdejší kolega v brněnském rozhlase. Navštěvoval tehdy seminář kompozice na JAMU, a protože v té době neexistovaly počítačové programy, které vám skladbu hned zahrají, potřeboval živé muzikanty, kteří by byli ochotní s ním jeho tvorbu realizovat. Nejprve jsme hráli v duu nebo v triu s klarinetistou a poté mě Jiří vzal s sebou do Rakouska. Předtím natáčel desku s Emilem Viklickým, na které zpívala tehdejší sólistka Hradišťanu paní Věra Domincová. Jiří Emilovi navrhl, že má pro koncertní verzi projektu muzikantku, která může hrát i zpívat. Emil souhlasil, my jsme jeli bez zkoušky na první koncert do Rakouska a od toho prvního koncertu nám to spolu fungovalo úplně úžasně.
Cimbál je nástroj běžný ve folkloru, na konzervatoři jste se setkala s klasickým přístupem. Ale je vůbec nějak historie tohoto nástroje propojena s jazzem?
Začátky psané hudby pro cimbál ve 20. století jsou spjaty právě s jazzem. Když Stravinskij slyšel v Lausanne hrát Aladára Rácze, zkomponoval Ragtime pro cimbál. Cimbál byl přirozeně využíván všude tam, kde se třeba i náhodně ocitl. Může hrát i dechovkou, hodí se k jakémukoli seskupení nástrojů. Jeho barva je totiž neskutečně podmanivá.
Já vnímám jeho sílu v tom, že může hrát melodii, dotvářet harmonii a současně promlouvat do rytmu…
Ano, kromě toho, že je cimbál nástrojem strunným, je hodně intenzivně také nástrojem bicím. A to je neodmyslitelná součást možností využití nástroje. Oproti klavíru nebo varhanám má handicap dvou paliček oproti deseti prstům, ale zase máme jiné možnosti a především bohatou barevnou škálu. Ráda říkám, že cimbál je vlastně akustický syntezátor, protože z něj lze dostat takové množství zvuků a barev.
Emila Viklického, který je o dvacet let starší než vy, vystřídal na vašich novějších albech mnohem mladší pianista Ondrej Krajňák. V čem je jeho přístup jiný?
S Emilem stále vystupuji, i když už ne tak intenzivně jako dříve. Ondrej a Emil jsou oba jako klavíristé úžasní, ale každý je úplně jiný a pokus o srovnání by nebyl úplně šťastný. Ondrej je naprosto spontánní, velmi živý, emotivní muzikant, vybavený obrovskou technikou. Musím u něj také zmínit jiný výchozí zdroj vnímání hudby. Pochází totiž ze slavné romské hudební rodiny.
Více než deset let také intenzivně spolupracujete s kontrabasistou Josefem Fečem. Když jste spolu kolem roku 2000 začali hrát, byl hodně mladý. Čím vás v té době okouzlil?
Musím se opět vrátit k Emilovi Viklickému, díky němuž jsem poznala obrovské množství vynikajících instrumentalistů… Jednoho dne Emil přivedl na pódium mladého Josefa Feča, který mi připadal, jako by spadl z nebe. Bylo neuvěřitelné, jak cítil muziku. Odehráli jsme koncert, povídali jsme si, a já jsem zjistila, že kromě toho, že je vystudovaný – a výborný – kontrabasista, hraje také skvěle na cimbál. Spojili jsme se do nerozlučného tandemu a naše spolupráce trvá už velmi dlouho.
V roce 2006 jste spolu natočili album Černobílá, na kterém Josef Fečo hraje na kontrabas, na cimbál, na violu a na kytaru…
…a na naší svatbě u nás doma hrál také výborně na klavír.
Album obsahuje tematické celky složené z moravských a romských písní. Jak práce na tomto konceptu probíhala?
Pojali jsme to album jako rozhovor dvou světů, moravského a romského. Pokoušeli jsme se spolu najít styčné hudební body. Hledala jsem například hudební zrcadlová témata nebo momenty, kdy moravská píseň končí jedním motivem a tímtéž motivem začíná romská píseň. Je to tedy naše sonda do toho, kde se ony dva světy hudebně stýkají. Já tam například zpívám píseň z Podluží, Josef přitom můj zpěv doprovází na cimbál tradičním romským způsobem a vychází to naprosto přirozeně. Je to deska pro vybrané publikum, která rozhodně nechce útočit na nějakou masu.
Dostali jsme se k cílové skupině vašich posluchačů. Komu jsou tedy podle vás určena dvě alba vašeho aktuálního Kvintetu: vánoční Marija Panna přečistá a Rozchody návraty?
Takto prvoplánově o tom nedokážu uvažovat. Možná je to ode mne i sobecké, protože bych asi měla s posluchačem dopředu počítat. Já ho vnímám velmi intenzivně na koncertech, ale když jsme ve studiu, snažím se ponořit do muziky a s přítomností posluchače cíleně nekalkuluju. Vánoční deska vznikla tak, že jsem dostala mimořádnou nabídku od Supraphonu. Původně to měla být mnohem komornější nahrávka, ale po intenzivní přípravě mi z ní začal vycházet bohatší tvar, který na Supraphonu přijali. To bylo neskutečné gesto, protože když vám dá vydavatel důvěru, je to úžasné. Dua, která jsem zamýšlela nahrát původně, zůstala nakonec asi na polovině desky. Druhou polovinu jsme natočili v plném obsazení kvintetu. Když jsem vánoční desku dramaturgicky stavěla, vyšla mi z toho profánní vánoční mše, což mi přišlo naprosto přirozené. Natáčeli jsme na začátku července na Podluží, bylo horko, a přesto se nám podařilo vytvořit úžasnou vánoční atmosféru.
V souvislosti s novým albem Rozchody návraty jsme zatím zmínili dvě krátké skladby Leoše Janáčka, ale jinak album obsahuje vaše autorské zpracování moravských lidových písní.
Ta deska obsahuje aktuální studiový záznam repertoáru, který teď hráváme na koncertech. Těší mě, že ji novináři i publikum přijímají vstřícně. Na Slovensku mi například jeden rozhlasový redaktor řekl, že zná spoustu podobných počinů, kdy se spojuje folklorní východisko s jazzem. Většina z nich mu připadá umělých, ale v tomto případě se prý jedná o naprosto přirozenou věc. To mě opravdu upřímně potěšilo.
Na tom má samozřejmě zásluhu nejen dobrá dramaturgie koncertů, ale především silná sestava vašeho Kvintetu…
Já si současný kvintet, který koncertuje pod mým jménem, nesmírně užívám. Říkám, že mám kapelu svých snů. Všichni mí spoluhráči jsou mladší než já, jsou plní energie, ale především jsou to výborní instrumentalisté a improvizátoři. Vedle Ondreje Krajňáka a Josefa Feča, o kterých jsme už mluvili, jsou to saxofonista Rosťa Fraš a bubeník Kamil Slezák. Dva z nich vyučují v Brně na jazzové katedře a dva pocházejí ze slavných romských rodin. S oblibou říkám, že mám česko-moravsko-slezsko- slovensko-romskou kapelu.
Proč jste aktuální album pojmenovali Rozchody návraty?
Dlouho jsem toužila vydat cédéčko s aktuálním repertoárem, který momentálně zní na našich koncertech a který máme hudebně prožitý. Zvažovali jsme dvě verze – živou nebo studiovou nahrávku – a nakonec jsme se jednomyslně rozhodli pro studio. Když jsem vybírala a řadila repertoár, vyšla mi z toho linie rozchodů a neustálého navracení se. Taková sinusoida jako v životě, vyšlo to úplně samozřejmě.
Posluchač by tedy měl z alba cítit nějaký příběh?
Možná ano. V textu i v hudebním chápání se někdy lehce vzdalujeme, ale vždy se opět vracíme. Je v tom i jisté hudební napětí. Mohu tedy mluvit o dramaturgickém i hudebním příběhu.
Já bych určitě zmínil i rozchody s moravskou folklorní tradicí, cesty k jazzu a opět návraty k folkloru…
Jazz pro mne představuje obrovský pocit svobody, osvobození od zaběhaných schémat. I v jazzu se můžete dostat do zaběhaných kolejí, ale jinak mi pole jazzové hudby umožnilo zkusit se podívat na můj výchozí zdroj z jiného úhlu a vidět folklor malinko jiným pohledem.
Změnilo se nějak zásadní fungování kapely od vánoční desky k Rozchodům návratům?
Nejenom že nás hudební přístup ještě víc stmeluje, ale důležitá je i komunikace a lidské poznávání. Každá deska je ale zachycení nějakého aktuálního stavu. Vždy je to dokument, kdy člověk jen zdánlivě obelstí čas.
Texty na Rozchodech návratech jsou lidové. Pod většinou melodií jste ale autorsky podepsaná vy. Do jaké míry ctí hudební složka alba původní melodii?
Je to píseň od písně jinak a je pravda, že i s textem si nakládám velmi volně. Říkávám, že už výběr repertoáru je umělecký počin, protože závisí na vkusu a na sumě dalších znalostí. Člověk počítá s tím, že folklor žije ve variantách, takže už výběr dané varianty textu nebo nápěvu je určující. Já se už nesvazuju tím, jestli to bude autentický záznam nebo nějaká úprava. S textem i s nápěvem nakládám volně, a tak je to slyšet i na nahrávce.
U některých skladeb uvádíte spoluautory, například Ondreje Krajňáka.
To je případ písně Vlaštověnka lítá, která je pro mne výjimečná. Naučila jsem se ji už jako malá od maminky a mám ji velmi ráda, protože má velmi zajímavou melodickou linku. Měla jsem nějakou představu o harmonii, spolupracovala jsem na ní s Ondrejem, a protože on je výborný improvizátor, považovala jsem za důležité označit jej jako spoluautora.
Na albu mě velmi zaujala práce s dynamikou. Některé pasáže jsou velmi tiché, v jiných zní kapela naplno. Jak moc je pro vás coby autorku dynamika určující?
Na jevišti i ve studiu je pro mne důležité vytvořit atmosféru, jejíž nedílnou součástí je i dynamika. Vzniká spontánně, je silně ovlivněna vzájemnou empatií jednotlivých hráčů. A protože mimoslovní komunikace jednotlivých hráčů v kapele je na vysoké úrovni, pramení z toho i velké dynamické kontrasty. Tak to mimochodem funguje i ve vážné hudbě. Když například někdo zahraje romantickou skladbu velmi expresivně, přináší to nové poznání.
Před chvílí jste řekla, že na koncertech velmi intenzivně vnímáte posluchače. Ovlivní posluchač vyznění písně?
Ano, pro mne je velice důležité, jak naše sdělení na posluchače působí, a většinou to poznám po pár taktech. Po velmi krátkém hudebním úseku se mi z publika vrací odezva. Koncert je nonverbální domluva mezi hudebníky a posluchači. Z ní vzniká mimořádná atmosféra, na které se podílíme všichni společně.
V jakém prostředí rádi vystupujete?
To je úžasná otázka, protože účinkujeme ve velmi kontrastních prostorách. Hráli jsme na obrovských pódiích s filharmonií, ale můžeme účinkovat i v komorním prostředí jazzového klubu. Vhodné jsou pro nás prostory chrámové, divadelní, alternativní scény, festivalová jeviště. Každému prostoru se musíme malinko přizpůsobit, ale vždy se snažíme vytvořit svoji osobitou atmosféru.
V roce 2005 jste jako autorka námětu a hudby a spoluautorka scénáře pracovala na baletním představení Balady, za které jste byla nominována na cenu Alfréda Radoka a získala jste za ně řadu dalších ocenění. Měla jste už předtím k baletu blízko?
Tanec patřil do naší rodiny, a mne vždy velice zajímal. Postupně to dospělo až do stadia, že jsem se provdala za tehdy ještě aktivního profesionálního tanečníka. Říkám, že kdybych neuměla aspoň trochu tancovat, asi by si mě nikdy nevzal. Nikdy jsem ale nesměřovala k tanci klasickému, spíše jsem k tanci měla spontánní vztah, ale nesmírně mě lákalo poznat jej do hloubky. A to se mi podařilo díky fenomenální tanečnici a choreografce Haně Litterové, s níž jsem připravovala právě Balady pro Národní divadlo v Brně. Předtím jsem už pracovala na několika tanečních projektech, což byly fúze na pomezí folklorního a klasického projevu. Ale Balady, to byla záležitost naprosto výrazová. Chtěly jsme vytvořit komorní taneční představení, přistupovaly jsme k tomu s velkou pokorou a z ocenění, s nimiž jsme vůbec nepočítaly, jsme měly obrovskou radost. Více nás ale potěšilo, že ještě pět let na to představení chodilo plné divadlo Reduta – v Brně, které je folklorem nasycené. Jedna paní mi řekla: „Já jsem tu už poosmé, chodívám tak dvakrát ročně.“ Byla to neskutečně krásná zkušenost i proto, že tanečníci jsou strašně pracovití, mají smysl pro řád a tím nás muzikanty infikovali. My jsme je pro změnu trošku rozhazovali svou improvizační schopností.
Jste také autorkou oratoria Orbis Pictus na duchovní texty Jana Ámose Komenského…
Dlouho jsem toužila zabývat se systematicky dílem Jana Ámose Komenského. O jeho tvorbu zavadila většina z nás, kdo jsme studovali fi lozofi cké směry, avšak na mne Komenský vždy působil jako obrovský neproniknutelný komplex myšlení. Dala jsem si za úkol, že se tím pokusím proniknout, ale zjistila jsem, že mi na to vlastní síly úplně nestačí. Naštěstí mám v Uherském Brodě výbornou kamarádku Marušku Rosenfeldovou, která vyučuje na tamním gymnáziu a která mě seznámila s naším předním komeniologem, profesorem Pavlem Flossem z olomoucké univerzity. Začala jsem jej navštěvovat na jeho chalupě na Březové, ale cítila jsem se, jako bych k němu jezdila skládat zkoušku. Bylo to náročné a já jsem si připadala, že nejsem dostatečně připravená. Ale pan profesor byl velmi laskavý a vždycky, když jsem se ocitla na nějaké křižovatce, on mě dostal dál. Komenského jsem tedy intenzivně studovala a poté jsem přistoupila k tomu nejtěžšímu, co jsem si na začátku vysnila, že se pokusím vybrané texty zhudebnit. V některých textech jsem však hudbu slyšela už v okamžiku, když jsem je poprvé četla.
Oratorium má vyjít na CD. V jaké fázi ten projekt teď je?
Připravujeme booklet a je to docela složitá záležitost. Vysnila jsem si totiž jeden možná kontroverzní krok: chci v bookletu použít Rembrandtův portrét Starého muže. Originál se nachází ve florentské galerii Uffizi, a tak teď oficiálně žádáme o reprodukci díla. Celá ta věc se tím malinko komplikuje, ale snad se nám podaří na začátku podzimu nahrávku vydat.
O kterou nahrávku oratoria se bude jednat?
Jde o záznam z 22. února z Rudolfina, kde účinkovala Pražská komorní filharmonie pod vedením mého spolužáka z konzervatoře Standy Vavřínka. Ten dirigoval všechna představení s výjimkou dvou brněnských, která řídil švýcarský dirigent Kaspar Zehnder. Vedle mne na nahrávce zpívá brněnský basista Jan Šťáva, hraje tam samozřejmě Kvintet nesoucí moje jméno a zásadní složkou je Český filharmonický sbor pod vedením pana profesora Petra Fialy. Ten nese tíhu největšího množství textu, který odezpíval fenomenálním způsobem.
A na čem dalším v současné době pracujete?
Teď připravuju menší hudební formu pro televizní festival Zlatá Praha a zároveň chystám další projekty pro Kvintet. Máme jet například na festival Bohuslava Martinů do Švýcarska, pro který připravujeme přímo repertoár zaměřený na tohoto skladatele.