Poslední hvězdou festivalu Struny podzimu 2010 byla jazzová zpěvačka a aranžérka Dianne Reeves (1956). Čtyřnásobná držitelka Grammy do Prahy přijela s programem vycházejícím z desky The Calling (2002) věnované Sarah Vaughan, byť po světě dnes obyčejně jezdí spíš s repertoárem z posledního alba When You Know (2008).
V Praze jste vystoupila už na jaře. Čemu jste se mezitím věnovala?
Často hrávám v jednom městě několikrát do roka, dokonce i v Evropě, kde mě pravda znají méně. Každý koncert je pochopitelně jiný, protože hráváme jiné skladby a míváme různé hosty. Na jaře jsme v Praze hráli v kvintetu, na Strunách podzimu tentokrát s orchestrem a vsadím se, že na podobnost si nikdo nestěžoval. Mezitím jsem jinak stihla spoustu věcí, třeba turné věnované zpěvačce Nině Simone. Poslouchala jsem ji odmalička, přátelily jsme se a Nina na mě měla vždy velký vliv, proto jsem tuhle příležitost nemohla odmítnout.
Vyrůstala jste ale spíš na R&B a gospelu, ne?
Ty jsou slyšet na mých starších nahrávkách, konkrétně má první dvě alba jsou trochu hozené do R&B. Tahle muzika byla důležitou součástí mého života a navíc měla silné politické poslání. Poslední hvězdou festivalu Struny podzimu 2010 byla jazzová zpěvačka a aranžérka Dianne Reeves (1956). Čtyřnásobná držitelka Grammy do Prahy přijela s programem vycházejícím z desky The Calling (2002) věnované Sarah Vaughan, byť po světě dnes obyčejně jezdí spíš s repertoárem z posledního alba When You Know (2008). Dianne ráda Cannonballa Dianne Reeves (Foto Struny podzimu) vzhledem k tomu, co se v Americe dělo v 60. letech. Černoši ji nevnímali jen jako hudbu pro radost a zábavu. A protože kostelní hudba, R&B, blues i jazz mají stejné kořeny, člověk od jednoho snadno přešel k druhému.
Jazz jste si oblíbila kdy?
U nás doma měl vždy výsadní postavení, protože v mé rodině byla spousta jazzových hudebníků. Měla jsem několik tetiček, které báječně 
zpívaly a hrály na piano, můj bratranec George Duke je dodnes aktivní klávesista, co dělá současnou hudbu. Já jsem vystudovala klasický zpěv, konzervatoř jsem absolvovala v oborech zpěv a kompozice, ale nakonec převážila touha zpívat – nejenom jazz, který jsem znala už z dětství. Takže moje první kapely hrály spíš nabušené R&B, ale pak jsem poznala trumpetistu Clarkea Terryho, začala jsem s ním jezdit na turné a od té doby jsem už u jazzu zůstala.
Bebopový veterán Terry byl něco jako váš první učitel?
Na svoje první koncerty s ním nikdy nezapomenu a stejně tak na to, jak jsme se s Clarkem spřátelili, jak ke mně byl milý, jak si mě vážil a vždycky mě zval na pódium, kolik mě toho naučil. Řekla bych, že Clarke byl takový hudební architekt, mistr hudby. Já ho jako studentka bezmezně obdivovala a jsem moc vděčná, že mi dal prostor a postavil kolem mě tak úžasné muzikanty. Až dnes si uvědomuju, jací to casino online byli profesionálové a veteráni, tehdy jsem je podle jmen ještě neznala. Byla to taková škola života, ve všech ohledech a důsledcích.
Dlouho jste hrála i v sestavách s pianistou Billym Childsem.
To byl trochu jiný vztah, s Billym jsem prožila své dospívání, protože naše rodina se přestěhovala do Los Angeles, když mi bylo devatenáct, a to jsme se s Billym zrovna čerstvě seznámili. Vlastně spolupracujeme skoro nepřetržitě, Billy vždycky složí nebo zaranžuje nějakou hudbu a pak kolem toho vymýšlíme různé sestavy nebo desky. Řekla bych, že jeden pro druhého hodně znamenáme. V začátcích pro mě jinak hodně znamenalo také koncertování s legendárním zpěvákem Harrym Belafontem. Když jsem za Billym přišla s nápadem složit poctu Sarah Vaughan, věděla jsem, že mi napíše aranžmá přesně na míru. Tomu ale zprvu nechtěli věřit v nahrávací společnosti, kde jsem musela za Billyho tvrdě bojovat. Nakonec jsme album připravovali tři roky a pak se natočilo asi během jediného týdne.
Tím vydavatelstvím bylo proslulé Blue Note a jeho šéf Bruce Lundvall měl šestý smysl na jazzové talenty. Rozuměli jste si?
Chvilku trvalo, než jsem na něj udělala dojem, ale nakonec jsme se naučili vzájemně respektovat. Bruce si všichni muzikanti vždy vážili, protože jim dával naprostou tvůrčí svobodu, nechodil je buzerovat do studia a neříkal jim, co mají dělat. Miles Davis třeba Lundvalla chválil, takže Bruce měl díky tomu u hudebníků dobrou pověst. Já jsem stála o to, abych mohla být ve studiu sama sebou, abych se mohla hudebně posouvat a experimentovat. To byl důvod, proč jsme svého času všichni chtěli k Blue Note. Vydavatelství samozřejmě potřebovalo, aby se desky prodávaly, ale nekladlo to vždy na první místo, a proto nám spolupráce vydržela tak dlouho. Blue Note mi celkem vydalo myslím devět desek včetně té věnované Sarah.
Proč vlastně zrovna Sarah Vaughan?
Možná že právě ona mi dokázala, co všechno lze s hlasem udělat, kolik je v něm skrytých barev a různých výrazových prostředků. Mám ji 
velmi ráda, ale krása muziky spočívá v tom, že každý hrajeme na něco jiného, někdo má nástroj a jiný používá svůj hlas, zkrátka každý jsme jiný. Miluju stejně Milese Davise a Freddieho Hubbarda jako miluju Sarah Vaughan, Billii Holiday nebo Betty Carter. Obdivuju na nich, že zůstali sví a vnesli do hudby něco ze sebe. Neposlouchala jsem Sarah víc než jiné zpěvačky, spíš jsem ji poslouchala v určitém období, kdy jsem dovedla ocenit její velikost. Ale jestli mám pro nějakého jazzového muzikanta slabost, tak je to… Cannonball Adderley!