Walter Robotka je ústřední postavou rakouské industriální scény. Neúnavný promotér, hudebník (podílel se na projektech The Altai Chamber Orchestra, Sandy & Boris a Statik), pořadatel koncertů a DJ. Nejvíce se ale do hudební historie zapisuje jako vydavatel. Jím vedené labely Syntactic a Klanggalerie se zaobírají souběžně o industriální, avantgardní, elektronické i rockové projekty. V letošním roce Walter slaví čtvrtstoletí vydávání muziky. A protože v poslední době se stará i o český projekt Tábor radosti, je čas sednout na vlak a vyrazit do Vídně.
Na začátek mi prosím vysvětli, jak je to s těmi 25 lety fungování. To myslíš labelu Syntactic a Klanggalerie dohromady?
Ano, budu slavit fungování obou těchto labelů dohromady. Syntactic vydavatelství začalo fungovat v roce 1993 a v roce 1997 se změnilo v Klanggalerie. Obě vydavatelství souběžně fungovala jen krátkou chvíli. A protože jsem stál za oběma labely, beru je jako jednu entitu.
Jaký byl rozdíl mezi Syntactic a Klanggalerie? Stály za nimi jiné koncepty? Proč musel Syntactic skončit?
Jméno jsem změnil, když se koncept vydávání proměnil. Syntactic vydával převážně sedmipalcové singly ve speciálních obalech a ve velmi limitovaných edicích. Po několika letech jsem měl pocit, že se tento koncept vyčerpal a já se chtěl posunout dále. Hodlal jsem změnit dosavadního koníčka v mé regulérní zaměstnání. V současné době vydávám dvě až tři alba měsíčně, takže jsem činností vydavatelství věru zaneprázdněn.
Jak se podařilo, že od začátku s tebou spolupracovaly takové hvězdy, jako jsou Rapoon, Asmus Tietchens nebo Merzbow?
Mnoho hudebníků je mými přáteli už od počátku fungování labelu. S Robinem Storeym z Rapoon jsme v úzkém kontaktu od roku 1991. Podobně dlouho se znám i s Asmusem Tietchensem. Musím přiznat, že na začátku se hodně hudebníků chytilo myšlenky limitovaných singlů a původně jednorázová spolupráce se pak přelila do dlouhodobé kooperace.
V rozhovoru pro portál Gothic.at jsi prohlásil: „Vinyl se pro mne stal cizím formátem.“ Jak jsi to myslel?
CD formát má prostě oproti vinylu mnoho výhod. Po poslechu poloviny alba nemusíte otáčet nosič na druhou stranu. Nová hudba je většinou nahrávána digitálně, takže digitální přehrávání dává smysl. Kvalita digitálního záznamu na cédéčku je mnohem lepší. Za tím si stojím, i když vím, že si to řada lidí nemyslí. A navíc, nikdy jsem nenalezl ve vinylovém praskání tu romantiku, kterou v ní řada posluchačů nachází. Pro mne je tento formát dnes pouze sentimentálním retro fetišem.
Vedle Klanggalerie ještě vedeš obchod Mord+Musik shop. Jak to jde dohromady s vydáváním?
Je to má druhá práce. Můj obchod je velmi malý a hlavně, soustředím se na prodej knih a hudby, která se mi líbí. Obvykle rozděluji svůj den na dvě poloviny. První polovinu se věnuji labelu, odpoledne jsem pak k dispozici v obchodě. Ten je velmi společenským místem, kdy se zde setkávám s fanoušky dobré literatury a vytříbeného hudebního vkusu.
Vídeň je stále křižovatkou zvukové avantgardy. Jak moc tato skutečnost ovlivnila fungování labelu?
Abych byl upřímný, moc ne. Pracuji s výrazně mezinárodní soupiskou umělců. Přicházím do kontaktu s lidmi doslova z celého světa. Ruku na srdce, tento sociální aspekt si užívám možná ještě víc než ten umělecký.
Stále platí, že největší zájem o muziku Klanggalerie je z Japonska zatímco „doma nejsi prorokem“?
Stále registruji minimální zájem ze strany rakouských médií. Co se týče Japonska, to se pro nás stalo aktuálně menším odbytištěm. Nevím proč, ale od tragédie ve Fukushimě se množství kusů, které do Japonska prodáváme, drasticky snížilo. Naším hlavním trhem jsou nyní USA, Evropa a Velká Británie.
Vydáváš spoustu zapomenutých alb avantgardní historie. Podle jakého klíče je vybíráš?
Jde čistě o můj osobní výběr. Nikdy bych nevydal v reedici album, za kterým by byl pouze finanční kalkul. Dokonce několikrát už jsem vydal v reedici nahrávku, u které bylo jisté, že o ni bude minimální zájem. Ale prostě jsem se neovládl a šel do toho, protože jsem jí chtěl mít ve svém katalogu. Zatím vždy to vyjde tak, že lépe prodávané položky zaplatí ztrátu těch prodělečných.
Co tě naopak potěšilo v souvislosti v novou muzikou?
Abych byl upřímný, moc toho není. Mám pocit, že hodně nové hudby je vlastně čisté retro. Mám tím na mysli třeba většinu současné minimal synth scény. Je dobře, že je mladí mají rádi. Mně, pamětníkovi, ale často připomene dalších pět kapel z minulosti. V tom případě raději poslouchám originály. Naštěstí mnoho lidí z mé generace stále dělá skvělou hudbu, takže řada nové hudby, kterou poslouchám, jsou čerstvé nahrávky mých oblíbených umělců. Jak bych to řekl, chybí mi u mladých touha vytvářet nové zvuky, znít unikátně.
Na jakou nahrávku z katalogu svých labelů (dohromady to dělá okolo 330 titulů) jsi speciálně hrdý a proč?
V podstatě se mi líbí každá věc, kterou jsem vydal. U mých dlouholetých hrdinů se k tomu navíc přidává hrdost, že mohu s těmito hudebníky spolupracovat. Dobrým příkladem je Fred Frith. Podle mě se jedná o jednoho z nejtalentovanějších muzikantů na hudební scéně a já jsem nesmírně rád, že s ním spolupracuji. The Residents a Hardy Fox jsou dalším takovým příkladem. Mám od The Residents všechny nahrávky, a přesto mne vždy novým materiálem ohromí. Navíc jsme se stali velmi blízkými přáteli.
Nedávno jsi začal spolupracovat s českou dvojicí Tábor radosti. Jak jste se dali dohromady?
Před lety jsem se byl podívat na akci Hradby samoty. Tábor radosti tehdy hráli velmi pozdě, okolo druhé ráno. Seděl jsem s přáteli venku, byli jsme velmi unaveni, připraveni jít domů. Když tu jsem zaslechl hudbu, která procházela hradbami. Docela mne zaujala, a tak jsem se šel podívat dovnitř. To, co jsem viděl, mě naprosto překvapilo. Uchvátila mne prezentovaná hudba i živá prezentace dvojice. Ihned mne napadlo, že bych s touto kapelou chtěl v budoucnu pracovat. Od té doby jsme v kontaktu, vydal jsem jejich nejnovější desku a první dvě alba v reedici. Jsou to bezvadní lidé a já jsem rád, že jsou součástí Klanggalerie rodiny.
Jak moc se změnilo prostředí, ve kterém ses jako vydavatel pohyboval v 90. letech od toho, ve kterém funguješ dnes?
Výrazně. Objem prodeje nosičů řádově klesl. Kapela, která v osmdesátých letech prodávala 5000 kusů, nyní prodává 500 kusů svých desek. Řada vydavatelství tuhle změnu nepřežila. DIY etika vládne hudební scéně, stejně tak digitální prodeje. Lidé natáčí hudbu ve svých ložnicích a zpřístupňují ji online. Na jedné straně je to skvělá příležitost ke slyšení hromady kreativních lidí, na té druhé je trh zaplaven hromadou hudby, ve které je velmi obtížné se v této mase zorientovat. Internet je zaplaven hudbou výrazně rozdílné kvality. Vybrat, co je dobré a co ne, to je dnešní úkol pro dobré labely. Být upřímný k umělcům, být sítem, co stojí za vydání a co ne.
V letošním roce plánuješ připomenout oslavu čtvrtstoletí fungování dvoudenní slavností v klubu Replugged. Co vše se na něm odehraje?
Klang 25 bude oslavou narozenin labelu, ale také unikátní možností setkání pro hudebníky a kapely. Vystoupí zde řada projektů, které téměř nevystupují: Renaldo & The Loaf (zahrají první koncert po 38 letech), Ron Wright z Hula, Simon Crab z Bourbonese Qualk nebo Zahgurim (vídeňský koncert bude první od 80. let). Pak zde zahrají Tábor Radosti, Thighpaulsandra (spolupracovník Coil), Zea (odštěpek postpunkových Ex), Rapoon (také oslaví 25 let fungování), Non Toxique Lost (z berlínského hnutí Geniale Dilletanten) a celý dvoudenní festival uzavře manchesterská postpunková legenda Eric Random.
Jaké máš plány do budoucnosti?
Dál vydávat dobrou hudbu. Mám ve vydavatelském plánu už řadu připravených titulů. Několik od u nás zavedených skupin, ale v seznamu vidím i nějaké nováčky. Například album Carly Kihlstedtové, výjimečné muzikantky z impro/jazzové scény nebo album mé osobně nejoblíbenější kapely všech dob, Biota.