Tomáš Vtípil začínal v kapelách označovaných za „další generaci brněnské alternativy“, ale jeho hudební záběr je dnes mnohem širší. A není nijak přehnané říci, že je jedním z nejvýznamnějších skladatelů, hudebníků, ale i třeba producentů své generace. Na finálovém večeru letošní Alternativy v Underdogs’ Ballroom se 11. listopadu představí sólově.
Začínal ve stejné době jako Martin E. Kyšperský nebo Marta Svobodová-Kovářová. Ve svých šestatřiceti má dnes za sebou spolupráci s Pavlem Zajíčkem či Monikou Načevou, dlouhý výčet scénické hudby, nebo nominaci na Českého lva za hudbu k filmu Pouta. Čile se pohybuje v tradičním undergroundu, mezi písničkáři i na scéně soudobé avantgardy, a stejně tak přirozeně přechází od houslí k čistě elektronické hudbě.
V létě byl v Českém rozhlase odvysílán „radiodokument“ Petra Kačírka Tomáš Vtípil – výrobce hluku. Jaký ke slovu hluk máš vztah? Počítám, že asi nebude pro tebe znít pejorativně…
Nezní pejorativně, zní reálně. Má pro mě význam, který možná ještě lépe vystihuje anglický ekvivalent „noise“ – je to něco velkého a hlasitého, rušného či rušivého, zneklidňujícího, zároveň ale taky šum, chaos, něco možná subtilního, zdánlivě monotónního a ve skutečnosti nekonečně pestrého, upozaděného, a přesto vždy přítomného, věčného, absolutního – ať děláš, co děláš, ať je poměr signál / šum sebevětší, nulou dělit nelze.
Je ten přívlastek pro tebe víc pochvalou nebo ironií? Sám v tom profilu říkáš, že není důležité, za koho se považuješ…
Není to důležité v tom smyslu, že to nic nezmění. Jsem, co jsem, důležité je tím být co nejplněji, ne to donekonečna interpretovat. To, za koho se považuju, je jakási konstrukce, často dost falešná, od které se asi zcela oprostit nelze, ale je dobré o tom aspoň vědět a s trochou zdravého fatalismu si občas připomenout, že si pravděpodobně sám o sobě myslím blbosti. Ironie každopádně funguje tehdy, když je v ní něco pravdy, takže může být ve vhodném kontextu i pochvalou. Pořád to zní líp než „brněnský alternativní hudebník“.
Nepochybně. Jenže u málokoho jiného je tak těžké sledovat všechny jeho aktivity, což asi hodně souvisí i s tím, že se nepohybuješ v hudebně mediálně atraktivních kruzích. Navíc ty aktivity jdou mnoha občas značně odlišnými směry. Máš v tom nějaké principy či priority, nějaký systém, co dřív a co později?
Co to jsou „hudebně mediálně atraktivní kruhy“? To mi prosím tě vysvětli, já se tam vetřu, abych tedy to svoje PR trochu vylepšil!
Systém žádný nemám, to funguje spíš organicky. Jako každý mám prostě potřeby různého druhu. Když člověk – dejme tomu – spí, jí, modlí se a souloží, nikdo se nad tím nepozastavuje, i když jde o aktivity jdoucí značně odlišnými směry. Proč by to s hudbou mělo být jinak?
Je asi pravda, že placaté jednorozměrné „produkty“ se lépe marketingově prezentují, ale to bych se musel pouštět do nějakých her s vícero pseudonymy, fiktivními identitami atd., což mi nevyhovuje.
Myslel jsem to pochopitelně tak, že to, co děláš, je zajímavé jen pro několik málo médií. A jedna věc jsou činnosti ve volném čase a jiná to, co vydělává na složenky. Za spaní či modlení asi nikdo finanční ohodnocení nepotřebuje, a také většina z nás jen nejí a nesouloží od rána do večera.
Kdybych dělal písničky model Rádio Impuls a byl zajímavý pro bulvár, tato debata by nebyla vůbec vedena, protože bys se mnou žádný rozhovor pro UNI nedělal. Leda by Křetínský provedl akvizici Unijazzu a z UNI by se stala pěkná kulturní příloha Aha! Dneska je možný všechno. Než se tak stane, nezbývá než se smířit s tím, že to tak je – čekal někdo něco jiného? Jinými slovy, je normální, že některé segmenty kultury se derou odevšad pod tlakem (markeťáci tomu říkají strategie push) a po některých je třeba se cíleně pídit (strategie pull). Ty ale máš to pídění se takřka v popisu práce. Jestli jsem i pro tebe extrémně neusledovatelný, nebude to tím, že o mně nepíše Blesk, ale samozřejmě mojí celkovou marketingovou neschopností. Ekluje se mi pořád o sobě někde psát, jak jsem skvělej, navíc postrádám určitou systematičnost a důslednost, která je k tomu zapotřebí, a nemám žádný stálý label, produkci nebo jiný podpůrný tým, co by to dělal za mě. Co se týče té zdánlivé mnohotvárnosti mých aktivit: tvoje otázka jako by byla položena v trochu jiném paradigmatu, než kde funguju. Já to vnímám spíš jako kontinuum. Nemám ani striktně rozdělenou činnost ve volném čase a činnost na placení složenek. Hudba je zásadní, opravdu full-time oblast mého života, které jsem toho hodně podřídil. Proto jsem použil i ten příměr s životními potřebami – v mém případě to v mnoha ohledech sedí. Moje hudební potřeby jsou podobně důležité a podobně diverzifikované, proto nespatřuju žádný rozpor v tom, že jeden den hraju s Urbandem akustické písničky v a moll, druhý den kroutím čudlíkem synťáku na nějaké improvizační akci a třetí den sedím ve studiu nad hudbou do filmu nebo rozhlasové hry. Jedním si odpočinu od druhého, druhým naberu síly na třetí atd., stejně jako nejde souložit nekonečně dlouho, protože je potřeba taky někdy spát atd. Na to fakt není potřeba žádný systém, ono si to nějak řekne samo. A právě když to někdy přeženu s pokusy o strategie a plánování, stane se, že si to řekne samo navzdory těm naivním plánům! Nejvýrazněji jsem to zažil, když jsem si před dvěma lety rozbil při stavebních úpravách studia hlavu a několik měsíců pak byl po krvácení do mozku úplně mimo. Měl jsem tehdy rozplánovanou strašnou spoustu věcí na všech frontách. Pár dní před úrazem jsem měl sraz s Monikou Načevou a ona mi potom říkala, že jsem tehdy působil dojmem přehřátého motoru, který se musí zavařit, pokud ho něco nezastaví.
Nebojíš se toho zavaření? Čím například relaxuješ?
Bojím. Určitou kotvu nebo uzemnění mi v tomhle poskytuje rodina – roční dcerku prostě nejde odbýt argumentem, že zrovna teď je strašně důležité jít něco samplovat, a proto si nemůžeme prohlížet to leporelo. A když mi žena řekne, že to už fakt přeháním, obvykle má pravdu. Jinak čerpám relaxaci hlavně z piva.
Z piva? Z nějakého konkrétního? Jakožto nepivař s údivem sleduji zpovzdáli, jak to mnozí řeší jako zásadní, a jak jsou najednou v oblibě např. minipivovary…
Hrabal kdesi řekl, že jeho vztah k pivu se dá popsat jako sakrální, a já rozumím přesně, jak to myslel. Je to taková koncentrovaná západní tradice, skutečně kulturní fenomén. Na rozdíl od dost univerzálního, protože intuitivnějšího a technologicky méně náročného vinařství je pivo navázáno na klášterní a později měšťanskou kulturu. Navíc oplývá filozofickým potenciálem – je možné u něj dlouho sedět, hovořit nebo přemýšlet, než se člověk opije. Skutečně mi poskytuje něco, čeho jiné druhy chlastu nejsou schopny.
Mám rád různá piva z různě velkých pivovarů, celková úroveň šla v posledních letech nahoru. Z okolí Brna mi vyhovují výrobky pivovaru Bratčice, z okolí Prahy není nad Únětice (jedna z nejlepších desítek na trhu!), výrazné zajímavé kousky především svrchně kvašené má varnsdorfský Kocour, na běžné pití mi ale vyhovují spíš ležáky plzeňského typu, třeba Chotěboř nebo třebíčský Urban. Své kouzlo má samozřejmě i dobře ošetřená klasická Plzeň – pivo dělá do značné míry hospoda.
Hm. Radši zpět k hudbě. Takové ty obvyklé cíle komerční – tedy popularita, ekonomické zhodnocení nebo jen cílená a primární snaha oslovit co nejvíc fanoušků – tě nikdy nezajímaly?
Primární snaha oslovit co nejvíc fanoušků nemůže v mém případě fungovat, bylo by to plýtvání silami. Příklad: kdyby cokoli z mého sólového programu začali denně hrát na zmíněném Rádiu Impuls, mělo by to minimální vliv na návštěvnost mých vystoupení nebo prodej desek, protože 99,9 % jeho posluchačů by si nikdy nic takového nepořídili ani zadarmo. Takže by maximálně rádiu maličko klesla poslouchanost a zas by to rychle stáhli. Moje produkce není strukturována na tohle plošné cílení, já se potřebuju nějak dostat k tomu 0,1 % lidí, které to zajímat může. Jak, to je otázka. Víš, poradíš?
Co se týče ekonomického zhodnocení, je myslím nabíledni, že hudba není efektivní způsob získávání peněz. Kde jsou noty, tam je bída, říkalo se. Kdo chce dělat hudbu, soustředí se na hudbu, kdo chce dělat peníze, musí se soustředit – na peníze! Neskromně si myslím, že v mé situaci a sféře činnosti je relativním ekonomickým úspěchem samotný fakt, že se uživím.
Tohle jsou racionální úvahy. Obecněji a osobněji vzato, lhal bych sám sobě, kdybych si namlouval, že mě úspěch nijak nezajímá. Ony tyhle zanesené termíny – úspěch, popularita atd. – nevystihují úplně přesně podstatu věci. Občas mi chybí obyčejná zpětná vazba, klidně negativní, prostě vědomí, že někdo zaznamenal moji existenci. Je neskutečně frustrující pocit, že něco, co mě stálo třeba rok života, má dopad jako plácnutí do vody. Moje hudební snahy jsou z velké části pokusem exponovat prvky mého poněkud autistního světa, vynést je z klausury a sám sebe s nimi, přiblížit se tak k lidem.
Není to pro tvorbu, které se věnuješ, ale nakonec spíš výhoda? Tam, kde není zpětná vazba, není ani podvědomé přizpůsobování posluchači nebo autocenzura…?
Já sám jsem tenhle postoj kdysi zastával, teď si to ale nemyslím. Došel jsem k názoru, že hudba vzniká až aktem poslechu. Pokud věčně existuje jen jaksi ideálně, nezní, nikdo ji neposlouchá a nikdo na ni nereaguje, je to potracený plod. Dobrovolné uzavření se do prostoru bez zpětné vazby je svého druhu hluchota. Hudebník by měl být dostatečně vnitřně pevný, aby dokázal slyšet, a přitom publiku nepodlézat.
Jenomže třeba takový ten tradiční underground, kde se také občas pohybuješ, je v tom určitou uzavřenou bublinou, mikrosvětem, kde ten ohlas nevyplývá z hudby samotné, ale spíš z pocitu sounáležitosti a setkání. S tím problém nemáš?
Neřekl bych, že s tím mám problém. V tomto mikrosvětě vznikly skvělé věci, se kterými se můžu zcela identifikovat. A pokud se mi něco nelíbí, což se samozřejmě stává, neznamená to ještě, že nelze cítit sounáležitost s lidmi, kterým se to líbí – anebo si to s nimi dokonce z legrace zazpívat. Což není výsměch, je to svoboda k paradoxu nebrat zas tak smrtelně vážně to, co ve skutečnosti bereš vážně nejvíc. Kdybys byl malíř, který nade vše vyznává modrou barvu, bránilo by ti to cítit sounáležitost s někým, kdo má rád růžovou?
Reakce tvých blízkých pro tebe není směrodatná? Přece jen známe všichni historky, jak spisovatelé čtou své dílo nejprve manželce a třeba humoristé si testují pointy svých vtipů na kamarádech?
Já to s manželkou důkladně konzultuju, a ona se mnou – Věrka je výtvarnice, hodně problematiky máme společné. Soukromý a tvůrčí život se prolíná až překrývá. Kdyby v tomhle nepanoval určitý základní soulad, asi bych buď nedělal, co dělám, nebo bych s ní nežil.
Co tě vlastně v současnosti nejvíc živí? Scénická hudba?
To se různě přelévá a přeskupuje. Jsem hudebník na volné noze, nemám jeden výrazně dominantní zdroj obživy. Pro představu, kdybych rekapituloval, co jsem dělal za různě velké částky třeba zhruba minulý týden: měl jsem několik koncertních vystoupení – se sólovým elektronickým setem, s kapelou Urband, s Radimem Babákem, v rámci festivalu Expozice nové hudby jako jeden z interpretů Poncových grafických partitur. Skládal jsem hudbu pro ČRo Vltava, v poslední době nejvíc spolupracuju s režisérem Tomášem Soldánem. Nahrával jsem scénickou hudbu skladatele Vojty Dlaska. Načali jsme spolupráci s Vandou Kavkovou, která si mě jako producenta přizvala k tvorbě svého alba. V nejbližších dnech mě čeká mastering nové fieldrecordingové nahrávky Tomáše Šenkyříka, skládání filmové hudby pro snímek Pavla Jurdy Dobrý život bratra Bendy, improvizační vystoupení s tanečním souborem Filigrán, rituální performance s Lucií Kašiarovou a Peterem Šavelem… No, tyhle výčty jsou vždycky nudné. Prostě je to pestrá skládačka, takový hluk.
Ten výčet je spíš úctyhodný a nudný se mi rozhodně nejeví. Nicméně já se neptal, co všechno děláš, ale co tě živí. Fakt se na tom podílejí i takové věci, jako je producentství alb interpretů okrajových žánrů nebo improvizační vystoupení? Směřuju k tomu, že se často setkávám s tvrzením, že se u nás „hudbou nelze uživit“. A to prý ani tou, tvořenou od počátku s výdělečným záměrem.
Já jsem otázku pochopil a odpověděl na ni, vypsal jsem pouze to, co mi přináší reálné peníze. Ano, fakt se na mém živobytí částečně podílejí i věci jako producentství nebo improvizační vystoupení. Honoráře se značně různí, ale zdá se mi, že se v poslední době mírně prolamuje taková ta retardovaně romantická představa – že nejlíp tvoří hlady polomrtvý génius, a co by taky ještě chtěl, když ho to, hovado jedno, navíc baví – kterou někdy k vlastní škodě adoptují i sami hudebníci.
Krom toho samozřejmě dělám i tzv. volnou tvorbu, věci, které mi peníze nepřinášejí nebo je naopak dotuju. Bez toho ale nelze existovat, v jistém smyslu se tím na různých úrovních napájejí i ty ostatní aktivity.
Čili, hudbou se uživit evidentně lze. Neptej se mě, jak se to dělá, sám v tom mám zmatek, ale jiný zdroj příjmů nemám, a přitom jsem myslím pořád naživu, takže čistě empiricky vzato, nějak to jít musí. Z formulace, kterou jsi citoval (a kterou sám dost často slýchám), trochu cítím takový fňukavý čecháčkovský alibismus – „nejde to u nás“ – to mi přijde hloupé, copak někdo někomu brání někam vyjet? Nikdy to nebylo snazší. Nejsem žádný velký mezinárodní šňůrovač nebo objížděč rezidencí, ale je dobré si uvědomit, že žádné „u nás“ dávno neexistuje, leda by to člověk vztáhnul minimálně na Evropu.
Jak moc výslednou formu ovlivňuje to, s kým konkrétně spolupracuješ?
Výrazně. Samozřejmě se liší i míra mého vlivu na výslednou formu – třeba u scénické hudby má poslední formotvorné slovo obvykle režisér. Ale i u úplně free věcí mají spolupracovníci zásadní vliv. Dalo by se možná říct, že předivo vztahů, které okamžitě vzniká mezi lidmi, kteří spolu hrají (dokonce i když se vidí poprvé) je něco jako partitura.
Proto těch projektů a aktivit je tolik?
Ono jich zas tolik není, to je takový optický klam. Momentálně má nějaký stálejší provoz můj sólový program a Urband. Potom je tu celá řada aktivit, které se příležitostně vynořují a zanořují nebo mají jednorázovou povahu či charakter zakázky, ale to je jako bych se ptal já tebe, proč píšeš tolik článků a rozhovorů s tolika různými lidmi. Taky na to asi mají výrazný vliv, ale ty v jistém smyslu děláš pořád svoje, není-liž pravda?
Asi ano. Jako první z tvých aktivit jsem kdysi zaregistroval kapelu Čvachtavý lachtan, kterou jste po letech s Martinem Kyšperským a dalšími spoluhráči oživili. Dokonce jsem našel i pozvánku na zářijový koncert k dvacátým narozeninám. Jak to s ní nyní vypadá? Jsou to spíš opakované návraty nebo nová vkročení do stejné řeky?
Čvachtavý lachtan udělá čas od času nějaký koncert na přání promotérů nebo fanoušků, kteří nás k tomu vždycky přemluví. Tak to bylo i s nedávným vystoupením 20 let po prvním koncertě. Nějaký zásadní vývoj se nečeká, všichni máme jiné priority, zahrajeme vždycky starý repertoár a tím to hasne. Někdy si říkám, že by tomu možná bývalo bylo jinak, kdyby byla podobná poptávka v době, kdy nám všem bylo dvacet a každý z nás byl schopen Lachtanovi věnovat svůj plný potenciál. Ale možná je to chybná úvaha, z lachtanské líhně a party kolem ní vzešlo dost aktivit, ta kapela splnila svůj úkol.
A co ovlivňuje použití prostředků? Tedy to, zda sáhneš po houslích, elektronice nebo třeba samplech přírodních zvuků? Co vlastně způsobilo, že ses nestal například houslovým virtuosem, a co naopak to, že se vedle elektronické či jako seriózně vnímané scénické hudby souběžně stále pohybuješ i ve zmíněném undergroundu – ať už s jmenovaným Radimem Babákem nebo v posledních letech jako jeden z nejstabilnějších článků sestavy DG 307?
Volba prostředků je vždycky jakousi výslednicí vztahu mezi tím, co vyžaduje forma (myšlenka, záměr), a tím, co mám k dispozici. Prostě spoléhám na to, že to odhadnu. Projevují se v tom samozřejmě i mé značné limity, ale to je podle mě vlastností artefaktu – mohu si dovolit luxus nedokonalosti. Dokonalý je nikoli artefakt, ale průmyslový výrobek. Čím dál častěji ale docházím k tomu, že prostředky jsou druhotné a celé tohle rozlišování je spíš sociálně-konotační záležitost. Hudba DG 307 přece fungovala i jako scénická, i Urband občas využívám do rozhlasových her, samply přírodních zvuků budou znít v undergroundovém klubu undergroundově a v koncertním sále seriózně. Dobrý artefakt není jednoúčelový produkt, lze jej číst na mnoha úrovních.
Houslovým virtuosem jsem se nestal, protože po několika letech frustrující „lidušky“ mi bylo jasné, že v takhle nastaveném systému nemůžu fungovat. Možná mi chyběla píle, možná představivost, možná talent, nicméně pokračovat ve vrzání těch tzv. seriózních věcí bylo až existenciálně nemožné, marnost a prázdnota všech těch tisíců not byla neúnosná. Zkušenost v undergroundovém prostředí mi naopak pomohla odhalit, jak závažné a naplněné může být neumělé rozeznění jediného tónu.
Takže konzervatoř plus například následná dráha profesionálního člena orchestru pro tebe už byla nezajímavá varianta?
Naprosto nezajímavá. To bych nemohl dělat. Dodnes, když pracuju s nějakým klasičtěji strukturovaným orchestrem či souborem, cítím traumatizující ozvuky dětských zkušeností s tím, co si hudební školství představovalo pod pojmem „hraní hudby“. Brrr.
Co od tebe zazní na letošní Alternativě?
Zahraju svůj aktuální sólový set, který má v poslední době podobu elektroniky živě míchané na analogovém pultu s občasnými abruptními vstupy improvizace, no-input mixing nebo něčeho úplně jiného. Ten moment nejistoty, vpravdě insitnosti (in situ = na místě) je pro mě důležitý. Taky přikládám význam svému fyzickému umístění v sále. Doufám, že bude technicky možné, abych byl v publiku a tím pádem slyšel, co vlastně dělám a jak to funguje v prostoru – tuhle okamžitou a konkrétní sdílenou akustickou zkušenost nemůžou sebekvalitnější odposlechy nikdy zprostředkovat.
Aktuálně se mi také dostalo do ruky album Low End Bandu. Bereš hraní s kapelou jako určitý protipól oněch sólových aktivit?
S Low End Bandem v pravém slova smyslu nehraju, to je studiový projekt Víta Kouřila, kterému jsem na desce Leichte Musik pomáhal s nahrávkou, instrumentací a hudební produkcí. Dokonce jsem za to, i když mi to nechceš věřit, dostal nějaké peníze.
No vida. A výhled toho, co právě chystáš a v nejbližší době budeš realizovat?
Svoji podobu si pomalu hledá můj sólový program, do konce roku bych chtěl vypustit mixtape s výraznou vizuální složkou – zrovna dnes jsem kvůli tomu navštívil výtvarníka Milana Magniho – a začátkem 2018 ho dostat do nějak adjustované polohy. Nevím ještě, jestli to bude album nebo jiná forma. Urband pracuje na nové desce, po dlouhém období transkripcí a coverů více autorsky laděné. S Pavlem Jurdou a Romanem Francem snad brzy doděláme film o jednom osmdesátiletém Sokolovi – včera mi psali, že se v listopadu už bude stříhat, takže si budu muset s hudbou pospíšit. S Tomášem Soldánem máme takové dlouhodobější téma – Jak zachytit pohyb v audiálním médiu jako je rozhlas? – tak chystáme nějaké experimenty tohoto druhu. A mezitím budeme pracovat na rozhlasové inscenaci výborného textu Ondřeje Novotného Kolaps. Hm, už to zas začíná vypadat jako výčet, raději končím.
Mluvil jsi o svém otcovství a dcerce. Byl bys rád, kdyby šla ve tvých stopách? Anebo ji, jako mnozí herci své děti, budeš spíš od toho zrazovat?
Tohle „buď – anebo“ vůbec neřeším. Rozhodně ne v téhle otázce. A snažím se ostatně tohoto analyticky polarizovaného způsobu uvažování vyvarovat i v jiných věcech, protože v něm spatřuju jakýsi zárodek totalitního myšlení. Až se bude rozhodovat ona, bude to nejspíš v naprosto odlišném kontextu, který neumím odhadnout ani posoudit. Bude to na ní.
foto: Karel Šuster