Skupina Jablkoň oslavila v roce 2017 čtyřicáté narozeniny. Při té příležitosti vyšla kniha Jablkoň po čtyřicítce, která vedle zpěvníku obsahuje rozhovor Leoše Kofroně se zakladatelem kapely a dodnes hlavním Jablkoněm Michalem Němcem. My se dnes na skupinu podíváme jinýma očima: na naše otázky odpovídají bubeník Petr Chlouba, basista a fagotista Johnny Jůdl a zpěvačka Maruška Puttnerová. Jména Michala Němce a jeho služebně nejstaršího spoluhráče Martina Carvana, stejně jako všech bývalých členů kapely, se v rozhovorech také mihnou, stejně jako další hudební projekty všech tří respondentů. Pozornost pochopitelně zaměříme i na nejnovější album Jablkoně Dýchánek, které vyšlo na samém konci roku 2017 a na kterém hraje hlavní roli sborový zpěv.
Petr Chlouba: Všechny své nápady jsem dostal do dvou skladeb
Petře, do Jablkoně jsi před lety přišel na místo zakládajícího člena Ivana Podobského. Jeho sadu perkusí jsi nahradil bicí soupravou. Bylo pro tebe náročné vplout do už fungujícího organismu? A v čem to bylo nejtěžší?
Sadu perkusí jsme měnili postupně podle toho, jak se hrálo víc a víc písniček. Stále ovšem zůstává plechovka, zvonečky, dřevo… Vplutí bylo hladké jako po másle, nejtěžší bylo asi zapamatovat si tolik skladeb najednou.
Jsou aranžmá bicích a perkusí tvá práce, nebo se i na tom, co hraješ, podílí Michal Němec jako autor hudby?
Je to různé. Některá alba vznikala víc „michalovsky“ – Michal měl konkrétní představu o bicích, kterou jsme pak více či méně společně dolaďovali, vymýšleli jsme konkrétní zvuky apod. Jinde byl jen obrys písničky, tedy text a melodie, a aranže jsme dělali všichni společně.
Jablkoň funguje paralelně v několika „větvích“. Která z nich je pro tebe jako bubeníka nejzajímavější? Jsou to spíš náročnější alternativní skladby beze slov, nebo se dokážeš dostatečně seberealizovat i při jednodušších písničkách?
Zajímavější je pro mě bubenicky to, kde se dá trochu improvizovat, což je přece jen trochu víc v instrumentálkách. Na druhou stranu písničky se mi líbí, takže je hraju rád – a příjemné je vlastně všechno, co do sebe dobře zapadá a šlape to.
Máš zkušenosti s hraním ve velkých orchestrech, ať už je to filharmonie nebo třeba Originální pražský synkopický orchestr. V čem je práce v Jablkoni jiná?
Z hlediska instrumentalisty je to podobné – na tom, jak zahraju, záleží všude stejně. Snad jen tady je na mě trochu víc vidět. Jiné je to zvlášť v množství času stráveného se stejnými lidmi v poměrně malém prostoru, který se pohybuje. OPSO totiž cestoval autobusem a každý měl dvojsedadlo pro sebe.
Jablkoň vydala na konci roku nové album Dýchánek. Dostal jsi na něm prostor, i když jde tentokrát především o zpěv. Jak jsi spokojený s tím, jak album dopadlo?
Myslím, že v jednoduchosti je jeho síla. Dobrá písnička si vystačí, zvlášť pokud je pěkně zazpívaná.
Kterou starší desku Jablkoně máš nejraději a proč?
Nejraději mám asi pořád Písničky. Je tam jedna pecka vedle druhé, a přitom je to všechno trochu divně „jablkoňsky“ zahrané.
Na symfonickém albu k 25. narozeninám skupiny najdeme tvou skladbu Dopis Věře. Dočkáme se dalších tvých kompozic?
Napsal jsem ještě skladbu Bignostik pro projekt Jablkoň s bigbandem. Bylo lákavé vyzkoušet si větší obsazení. Do těch dvou skladeb jsem nacpal všechny své nápady za posledních třicet let a na další čekám.
Už několik let hraješ také s Triem Martiny Trchové. Co tě na jejích písních nejvíc baví?
Martina hezky zpívá, líbí se mi její inteligentní texty a také aranže, které jsou odlehčené a občas přecházejí až do jazzu.
Vedle toho, že jsi aktivní muzikant, pracuješ v křesťanském hudebním vydavatelství Rosa. Co z jeho produkce nebo distribuce z poslední doby bys doporučil čtenářům časopisu zaměřeného spíše na alternativní hudbu?
Moc alternativy v nabídce nemáme. Ale snad mohu doporučit tituly Jon Foreman – The Wonderlands, Jessi Colter – The Psalms, Gungor – I Am Mountain, případně něco ze soudobé vážné hudby jako Petr Eben – Faust nebo profilové album Marka Kopelanta, které právě vychází.
Johnny Jůdl: Některé písně Jablkoně se mě vnitřně dotýkají
Na novém albu Jablkoně Dýchánek neúčinkuješ. Podle Michala Němce jsi „cestou naboural a zrušil auto“. Co se tedy přesně stalo?
Na nahrávání Dýchánku jsem vyrážel v sobotu dopoledne po koncertu v Dobříši. Ani jsem nevyjel z Berouna, kde teď bydlím, a u cedule „konec obce“ jsem v koloně skutečně havaroval. Nebylo to nic dramatického, ale i v malé rychlosti se auto dá „zrušit na totálku“. A vzhledem k tomu, že frekvence na Dýchánek byla na sto procent živá a jenom jedna, bohužel jsem se na ní neobjevil. Album se mi ale líbí i beze mne, měl to být vlastně takový návod, jak hrát naše písničky jen tak s kytarou u ohně, a to se povedlo. Jsem rád, že ty písničky obstály i takhle obnažené až na kost, myslím, že to ukazuje jejich kvalitu.
Do Jablkoně jsi nastoupil místo kytaristy Ďusiho Burmeče. Sám hraješ na baskytaru, kytaru a také na fagot, který jsi studoval na konzervatoři. Jaká byla cesta tohoto nástroje do obsazení Jablkoně?
Já jsem s Jablkoní hostoval na fagot už někdy v roce 1995. Myslím, že to byl křest desky Machalaj v Malostranské besedě. Michalu Němcovi se ten nástroj vždycky líbil a kluci si mě pak pozvali vždycky na nějaké speciální koncerty. Když odcházel Ďusi Burmeč, Martin Carvan navrhl mne, protože jsem hrál také na elektrickou kytaru a to bylo významné plus. Po Martinovi jsem pak zdědil i povinnost obsluhovat basu. V současnosti fagot funguje jako zajímavé zpestření a zároveň je to pro spoustu lidí náš – nebo můj – poznávací znak. V Symfonické Jablkoni samozřejmě hraje prim (smích).
Která jsou tvá nejoblíbenější alba Jablkoně? A jaký máš vztah k albu Půlpes, na kterém máš svou autorskou skladbu Otessong?
Vždycky jsem měl rád Machalaj a Písničky. A Půlpsa taky, protože to je deska, kterou jsme dělali hodně spolu. Pamatuju se, jak jsme sbírali zvuky někde na skládce a pak z nich dělali vlastní samply. Bylo to zrovna v době, kdy náš zvukař Petr Werner začal mít zdravotní potíže a v průběhu nahrávání zemřel. Spoustu věcí jsme pak ve studiu dokončovali sami. Celé to po večerech míchal a masteroval Aleš Ondrovčík, který původně s něčím takovým vůbec nepočítal. Nakonec jsme to zvládli, a Půlpes je jedna z našich nejlepších desek.
Cítíš se v rámci Jablkoně víc využitý v písních, nebo v instrumentálních skladbách?
Asi v instrumentálkách, ale přiznám se, že takhle nad tím moc nepřemýšlím. Prostě všude hraju to, co tam má být, nebo co si myslím, že se tam nejvíc hodí
Jako baskytarista působíš také v současné sestavě The Plastic People of the Universe. Jaký máš k této kapele vztah? A co tě na hraní s ní nejvíc baví?
Je to kapela s dlouhým a hodně silným příběhem a to mě přitahuje. S Jardou Kvasničkou jsem už dlouho kamarád a sedli jsme si i s Davidem Babkou. A setkávání s Vráťou Brabencem a Pepou Janíčkem jsou neopakovatelné lekce. Největší radost mám z koncertů, na kterých je vidět, že Vráťu s Pepou to zase baví a hrát má pro ně opět smysl.
Ještě výrazněji se profiluješ ve skupině The Bladderstones, a to jako autor, baskytarista a zpěvák. V čem je pro tebe inspirativní spolupracovat v jedné kapele se svým bývalým studentem Tomášem Frolíkem? A je pro tebe v něčem zásadně odlišné hrát v kapele, která zpívá anglicky?
Je to setsakra inspirativní, Tomáš je jeden z nejoriginálnějších kytaristů u nás a hrát s ním a s bubeníkem Míšou Noskem v triu je velká zábava, někdy dost dobrodružná. Angličtina není tak posluchačsky přístupná, ale k tomuto žánru patří. Když si za těmi texty stojím, pak je mi jedno, jestli zpívám česky, nebo anglicky. Mimochodem, na nové desce jeden český text máme a třeba jich do budoucna přibyde.
Protože v The Bladderstones zpíváš a píšeš texty, zajímalo by mě, jak moc ti v Jablkoni záleží na tom, o čem Michal s Maruškou zpívají. Vždyť třeba album Vykolejená stojí hodně na textech.
Důležitý je pro mne ten svět, ve kterém se Michal jako textař pohybuje a který se mi vždycky líbil. Některé písničky vnímám neutrálně, ale je tam i pár kousků, které se mě vnitřně dotýkají. To je to nejsilnější, co se mnou hudba může udělat. Takže mi na tom záleží vlastně hodně.
Marie Puttnerová: Díky Půljablkoni jsem se dozvěděla hodně o sobě
Maruško, ty jsi s Jablkoní zpívala jako členka dětského sboru Skřivánek. Později ses přestěhovala do Prahy a – jak čteme v knize Jablkoň po čtyřicítce – Michal Němec tě do kapely nejprve nepřijal, ale jak se později vyvinuly okolnosti, tak tě naopak přijal. Co se tedy přihodilo?
Byla to taková velká shoda okolností. Tehdy zemřel Michalův kamarád a spoluzakládající člen skupiny Ingo Bellmann a jeho přátelé se rozhodli uspořádat pietní večírek, na kterém bylo v plánu zahrát písně, které napsal pro Jablkoň on. Předchozí zpěvačka Anička Duchaňová tehdy s Jablkoní z nějakého důvodu nehrála, a v ten termín ani snad nemohla. A tak mi Michal napsal, jestli bych neměla zájem se těch pár písní naučit a na večírku odzpívat. Tak jsem mu odpověděla, že přijdu ráda. Nějak se to tam propojilo, přátelé reagovali pozitivně a myslím, že i Michal dostal pozitivní zpětnou vazbu, a tak o tom poprvé začal přemýšlet. No a mně se ta představa líbila docela dlouho. Říkala jsem si už někdy v šestnácti letech, že by to bylo fajn si někdy s Jablkoní zazpívat tak nějak plně a dospěle.
Na obalu nového alba Dýchánek se píše: „Natočili jsme třináct jablkoňských písní tak jednoduše a nezáludně, jako bychom snad ani nebyli Jablkoň.“ Jak vůbec vznikl nápad představit Jablkoň v podobě opět písničkové, ale jiné než na jakémkoli předchozím albu?
Dýchánek měl původně vzniknout jako manuál k připravované knize. Pár ilustrativních písní, jak hrát Jablkoň jednoduše a nezáludně. Že se z toho vyklubala plnohodnotná deska, za to může Lubomír Houdek z nakladatelství Galén.
Kterou z písní zařazených na Dýchánek máš nejraději?
Nejraději mám asi píseň Vracím se domů, protože je mi vzácná.
Loni ses objevila i na některých zajímavých nahrávkách mimo Jablkoň. S Petrem Uvirou jsi například natočila coververzi jedné písně od Kittchena (Jakuba Königa) pro album Akt. Zároveň jsi členkou Jakubova nového velkého projektu Zvíře jménem Podzim. Čím je pro tebe Jakubova tvorba přitažlivá?
Přitažlivá je pro mne především Jakubova poetika. Jakub vypráví příběhy dost často drsným, ale zároveň velmi něžným způsobem, kterému se nelze bránit. Najednou je člověk obstoupen a plně si uvědomuje hloubku Jakubova sdělení, které se jeho samotného niterně dotýká a tomu nejde jinak, než jít naproti. Co se týče spolupráce na albu Akt, došlo k ní tak, že mi zavolal Petr, jestli bych neměla čas natočit píseň Větrný dny. Vysvětlil mi svůj osobní vztah k celé Jakubově desce a přiblížil, jak by chtěl píseň pojmout. Petra mám navíc moc ráda, takže jsem nemohla nekývnout. Bohužel jsme neměli čas se sejít osobně, takže mi poslal demo verzi, do které jsem nazpívala svoji melodickou linku a poslala mu ji zpět. Jinak musím přiznat, že jsem písně Jakuba Königa, do té doby, než jsem se s ním osobně seznámila, detailně neznala, i když jsem pár koncertů navštívila. Když mi na pětiletém výročním koncertu skupiny Kieslowski navrhl, ať se zastavím na pár dnů do studia, že připravuje jakýsi projekt, neměla jsem tušení, že půjde o Zvíře a že se stanu jeho součástí.
Ve Zvířeti jménem Podzim se sešla řada muzikantů známých z různých dalších kapel a projektů. V čem je práce v takovém velkém uskupení náročnější a v čem jednodušší – ve srovnání například s Jablkoní?
Úplně první setkání s drtivou většinou členů kapely proběhlo právě na zmíněném natáčení v hudebním studiu 3bees v Jinočanech. Moc jsme se neznali, nicméně dva dny, kterých jsem se mohla účastnit, proběhly v úžasném kreativním duchu. Myslím, že dobře bylo úplně všem a že nadšení, kterému se zachtělo v Jinočanech zrodit, se stalo stěžejním pilířem pro to, aby tak velká kapela mohla fungovat. Není snadné dát dohromady šestnáct lidí, najít společný termín, řešit zkoušky, koncerty, věci kolem natáčení nových klipů, propagaci a celou řadu věcí. Jakub na nás přenesl svoji neutuchající pozitivní energii, což je obrovský dar. Proto jdou některé věci ve Zvířeti paradoxně snadněji než v Jalbkoni. Jablkoň funguje úplně jinak, je tvořen z muzikantů jiné generace a jiného přemýšlení, taky je to kapela, která funguje poměrně dlouho a vydobyla si určité místo s příjemnou fanouškovskou základnou, a tak si tak „poklidně“ cestujeme napříč republikou a někdy zapomínáme, že se musíme pořád snažit, aby fanoušků neubývalo. V tom má Zvíře obrovskou výhodu, protože ve svých řadách kumuluje nadšené nejen hudebníky, ale také velmi šikovné divadelníky, režiséry, kameramany, střihače, a tak dále. Komplikovanější se snad může jevit jen udržet šestnáctičlenné nadšení na uzdě.
Zatímco ve Zvířeti jsi jednou z mnoha a v Jablkoni jednou z pěti členů, v Půljablkoni tvoříš polovinu dua. Dokážeš ve dvojici s Michalem prosadit více ze svých názorů na hudbu?
Půljablkoň se pro mne stal stěžejním uskupením. Na pódiu jsme dva hlasy a kytara, dva v podstatě obnažení hudebníci rozdílného věku, pohlaví a životní zkušenosti. Je to škola jak blázen. Michal pro nás připravil krásné písně a začali jsme je společně realizovat. Zpočátku byla komunikace náročnější, ale myslím, že dnes nám to funguje. Dost jsem se dozvěděla o sobě, o svých možnostech a o limitech, které v sobě mám, a že je důležité je chtít překonávat a minimalizovat tak neefektivní přístupy. Michal si představuje, že mu budu zasahovat do jeho věcí mnohem víc, a já někdy víc nemůžu. Něco se ale v novém roce chystá, tak se pokusím zasahovat, jak jen to půjde. Michal moje názory rozhodně bere na vědomí.
V Jablkoni jsi obklopena čtyřmi muži. Kdybys měla u každého z nich zmínit jednu pozitivní vlastnost, co by to bylo?
Jsou to všechno velmi hodní a ochotní kluci. Michal je takový náš velký otec, v případě nouze o kteréhokoliv z nás pečuje. Martin odřídí tisíce kilometrů a nikdy si nestěžuje. Johnny umí vyslechnout, stejně tak Petr, který dokáže poradit s ledasčím, neboť je to vzdělaný muž a před důchodem se navíc začal učit na truhláře.