Vycházející hvězdu polské hudební scény, zpěvačku Aga Zaryan (1976), mohli čeští diváci v minulém roce vidět hned dvakrát: koncem léta v žižkovském Atriu, 
kdy vystoupila v duu s kytaristou Davidem Dorůžkou, a především pak v rámci zvláštního programu Jazz v Rudolfinu, kde na pozvání Animal Music představila svůj program Umiera piękno, věnovaný hrdinům Varšavského povstání. Nejen o něm se před Vánoci ochotně rozpovídala v zákulisí Divadla Dobeška, zatímco si žehlila šaty pro křest alba Zeurítie, tedy muzikantů kolem zpěvačky Venduly Šmoldasové.
Vaše kapela se podstatně opírá o pianistu Michala Tokaje, který skládá většinu hudby a také desky produkuje. Je to také on, kdo rozhoduje třeba o proměnách v muzikantských sestavách?
Ne, sama si vybírám hudebníky, se kterými chci hrát, a sama si volím také písně. Když po muzikantech chci, aby mi napsali skladbu, mám představu asi tak o tom, v jaké by měla být náladě nebo jak by měla znít, ale sama hudbu nepíšu, nanejvýš vymýšlím melodie a nově i texty. Protože jsou to výborní hudebníci, každý do toho dává něco ze sebe. Ale nikdy jim neříkám, jak by měli hrát a nejspíš bych si to ani nedovolila. Samozřejmě nejsem aranžérka. A vlastně ani samostatná muzikantka, jestli mi rozumíte.
ako zpěvačka uvádíte spoustu inspirací z doby zlaté éry jazzu, jistě na vás zapůsobila Ella Fitzgerald. Sledujete to, co dělají současní velikáni jazzového zpěvu, řekněme třeba Kurt Elling?
Samozřejmě ano, znám Kurta Ellinga i jeho hudbu a zajímám se o to, co se děje v současném jazzu. Ale podívejte se, zpívám už deset let a myslím, že opravdový vliv na mě dnes už nikdo nemá. Jsou tu technicky okouzlující zpěvačky jako Dianne Reeves nebo Dee Dee Bridgewater, ale mně bude vždy bližší ta starší generace, jména jako Shirley Horn, Joni Mitchell nebo Carmen McRae, to je můj svět. V tom dnešním světě nežije jediný jazzový zpěvák, který by pro mě byl takovouto inspirací.
To je dobře, že říkáte Dianne Reeves. Máte s ní společnou i písničku: totiž na první desce, kde jste spojila Chan’s Song ze soundtracku k filmu ‘Round Midnight, s druhou písní od Herbieho Hancocka, Trust Me.
To jsou dvě skladby z různých alb, které nás zkrátka napadlo spojit. Michal Tokaj to zaranžoval tak, že do sebe hezky zapadají, ale jinak nemají nic společného.
Spojování písniček vás ale dlouhodobě baví. Třeba na své poslední živé nahrávce začnete uprostřed skladby Day Dream najednou zpívat Hit The Road Jack. 
To byl jen takový nápad, vždyť ty akordy si o to přímo říkají. A tohle je jedna z písní, u které se snažím rozezpívat nebo roztleskat také publikum. A často se to daří, což mě těší. Nechci totiž, aby si diváci mysleli, že jazz je něco nedotknutelného. A taková místa, kde se každý může koncertu zúčastnit takto fyzicky, jsou pro to ideální.
Spousta hudebníků se snaží zanechat standardy za sebou, na což vám možná také nadešla ta správná chvíle. Zpíváte i něco vyloženě nejazzového?
Podle mě záleží na tom, aby vám ta skladba přirozeně sedla. Standardy pro mě byly velmi důležité, když jsem začínala, tehdy mě ani nenapadlo zkoušet něco jiného. Dnes mám za sebou deset let vystupování, chystám své páté album a na něm už žádné standardy nebudou. Ne proto, že by na nich bylo cokoliv špatného; pro každého muzikanta jsou jako abeceda, kterou musí dokonale zvládnout. Navíc někteří jazzoví velikáni celý život zpívali jen standardy! Takže můžete dělat buď tohle anebo zkoušet něco vlastního. Někdy zpívám Beatles, jindy Jimiho Hendrixe, měli jsme v repertoáru také Robertu Flack, Donnyho Hathawaye, Lennyho Kravitze a další. Neposlouchám výhradně jazz. A také mám celý program písniček Stevieho Wondera, aranžovaných v trochu souljazzovém duchu. Vždyť záleží jen na tom, co se vám zrovna chce zpívat.
Na desce Picking Up The Pieces jste zhudebnila Woman’s Work od téměř neznámé básnířky Dorothy Nimmo. A podle toho, jak hezky se vám v téhle písni improvizuje na vaší živé desce, mi připadá, že k jejímu tématu máte docela vztah.
To je legrační, že se ptáte na tohle. Mám pár písniček, kvůli kterým o mně několikrát napsali, že jsem feministka, což ale není úplně pravda. I když v nichurčitě je nějaká dívčí síla. Protože ono je to vážně těžké, být jazzovou zpěvačkou v hudbě, které totálně vládnou muži, a stejně tak je vlastně dost obtížné být i ženou, víte? Svými písněmi chci ukázat, že k tomu, být zpěvačkou, nestačí jen stát na pódiu, být sexy a přitom úplně hloupá. Ale že také můžete skrz muziku něco říct, vyprávět příběhy. A to je také mým cílem. Ne scatovat až do zbláznění nebo se předvádět v bebopovém tempu. Mám to štěstí, že mám za sebou vždy skvělé trio nebo kvartet, tenhle prostor můžu přenechat muzikantům a stačí mi improvizovat s texty nebo scatovat – ale jen střídmě! A vůbec už nevím, jak to bude v budoucnu. Vždyť je mi třicet, s hudbou jsem opravdu jen začala, našla jsem si svůj hlas, ale jestli vím, co budu dělat dál…
Ta básnířka mi připadá zajímavá. Jak jste na ni přišla?
Aha, Dorothy Nimmo. Vlastně spíš náhodou, v jedné antologii, kterou jsem dostala asi před sedmi lety. Ten text se mi líbil, poslala jsem to Darekovi Oleskiewiczovi a on k tomu napsal tuhle jednoduchou, trochu bluesovou hudbu.
Která navíc zní skoro jako standard.
Ano, to je pravda. A dnes je to naopak, dnes Michal Tokaj s Davidem Dorůžkou píší písně na mé vlastní texty. A je to ohromně zajímavá hudba, hodně různá… Vážně jsem moc zvědavá, jak to dopadne.
Myslel bych si, že v tom opět bude hrát roli poezie. Máte k ní dlouhodobý vztah; už na vaší první desce Michal Tokaj zhudebnil slavnou báseň Spatřit svět od Williama Blakea.
Ano, poezii mám velmi ráda. Na mé další desce bude pět básní od Denise Levertovové, nedávno zesnulé anglické básnířky. Tedy nechci, aby to vypadalo, že celý den ležím v knihách, ale kdykoliv chci dělat něco nového, začnu hledat. A takhle jsem našla i Levertovovou. V New Yorku už jsme si stihli zajistit práva, takže její krásné básně budou hned vedle těch mých. Ale tím nechci říct, že bych byla básnířka, sama píšu velice obyčejně a jednoduše, to nemá s poezií nic společného.
Pro svoji desku Umiera piękno jste si vybrala díla polských válečných básníků z doby Varšavského povstání. Už to samo o sobě předpokládá jistou senzaci nebo alespoň mimořádný zájem. V tomto ohledu jsou Poláci mnohem větší vlastenci než řekněme Češi.
To je jednoduché, protože vy jste takové povstání neměli.
Ale měli, jen o rok později a takové… Zkrátka, nedá se to srovnávat.
Možná z pohledu města je to dobře: máte překrásnou Prahu, kdežto Varšava byla totálně vybombardovaná. Ale co mě překvapilo je, kolik Čechů si k mé desce našlo vztah, i když nemají podobnou zkušenost. Když jsme tu s Umiera piękno vystoupili, spousta lidí mi říkala, jak se jim to líbí. To mi připadá úžasné.
Navíc jste si nevybrala jen básníky, píšící přímo během Varšavského povstání, ale i ty, kteří se k tématu vyjádřili mnohem později. Předpokládám, že alespoň tady jste musela hodně načítat.
A jak! To byly tři měsíce četby a ničeho jiného. Ale jsem za to moc ráda,protože jsem objevila spoustu básníků, o kterých jsem předtím nevěděla. A byla to hodně intelektuální, nebo spíš řekněme emocionální záležitost. I hudebně je to úplně jiné než moje jazzové desky a vůbec všechno, co jsem kdy dělala.
Umiera piękno vyšlo v době, kdy si Polsko svoji válečnou historii oživuje, třeba v době premiéry filmu Katyň od Andrzeje Wajdy. Katyň byla pro Wajdu a vůbec spoustu Poláků osobní a rodinnou záležitostí. Stejně jako Varšavské povstání pro vás.
Ano, moji prarodiče a také prarodiče Michala Tokaje přímo v povstání bojovali, oba jsme navíc ve Varšavě vyrůstali, takže pro nás zdaleka nešlo jen o hudbu. Povstání je teď v Polsku aktuální záležitost, zajímá se o něj dost mladých lidí a nově také máme muzeum, u jehož otevření jsme Umiera piękno hráli koncertně. Jsme rádi, že můžeme přispět k tomu, aby se na povstání myslelo. A přitom jsme rozhodně nechtěli jen připomínat, ale také odpouštět, takže jsme celý program odehráli i v Německu, kde z toho lidé byli úplně zhypnotizovaní. Bylo těžké dívat se jim přitom do tváří. Ale nesnažíme se tím říct nic ošklivého nebo vyčítavého: připomenout a odpustit.
Tomu koncertnímu provedení navíc předcházelo čtení z Památníku z Varšavského povstání od spisovatele Mirona Białoszewského.
Jeden německý herec z toho četl asi čtvrthodinový úryvek. Pak tam také byly fotky z povstání, a samozřejmě celé obecenstvo dostalo program s vybranými básněmi z naší desky, přeloženými do němčiny, aby všemu rozuměli, až to budeme zpívat. Myslím, že to pro ně byl stejně silný zážitek jako pro nás.
A volba Białoszewského jistě nebyla náhodná. Podobně jako literáti, které jste si vybrala, i on se na povstání díval veskrze obyčejnýma, lidskýma očima.
Určitě, Białoszewski psal o povstání ve stejném smyslu, v jakém jsme o něm uvažovali my: o pocitech obyčejných lidí, o té emocionální stránce věci. Protože většina těchhle lidí se jen snažila přežít, i když třeba nebojovali, snažila se obyčejným způsobem přečkat tu dramatickou dobu. Také proto jsem zvolila hodně zamilovaných básní, abych ukázala, že láska může být i ve válce. Nebo že díky válce může být láska dokonce silnější.
Tak se jmenuje i jedna píseň vaší desky, Miłość. Báseň s tímhle názvem má za sebou asi skoro každý polský literát, z těch slavnějších třeba Czesław Miłosz. Ale vy jste si vybrala Čechům zcela neznámou etnografku a básnířku Krystynu Krahelskou. Dokonce hned tři její texty. Musela vám být ze všech nejbližší.
Nejspíš proto, že psala velice čistě a obyčejně, a podle mě by písně měly být… Nebo takhle: v hudbě můžete samozřejmě dělat, na co máte chuť, ale na vašem místě bych nezhudebňovala poezii, která je příliš komplikovaná. Důležité je, aby to posluchač pochopil od začátku: aby přišel na koncert, slyšel píseň a hned věděl. Tak psala i Krahelská. Která je mimochodem docela důležitou osobou. Víte, máme jednu řeku, co se jmenuje Visla, teče skrz Varšavu a u ní je mořská víla, taková…
…socha, varšavská Syrenka. Říká se, že jejímu autorovi prý pózovala právě Krahelská. Stojí tam taková… odhalená.
Když jsme nahrávali Umiera piękno, byla jsem zhruba v jejích letech. Krahelská zemřela druhý den povstání, bylo jí myslím přesně třicet. Takže mladá žena, právě začínající svůj život. Což pro mě bylo docela důležité. Asi proto jsem od ní převzala tolik básní.
Pokud vím, do češtiny nebyl přeložený jediný její text. Ale z příměru mě napadá, už jen kvůli té tragické smrti, že se do jisté míry mohla stát ikonou celého povstání. Není to ten typ básnířky, ze které je později povinná čítanková četba?
Překvapivě to tak není. Alespoň já jsem ji neznala, když jsem našla její básně, a také jsem nevěděla, že to ona je Syrenka. Nemyslím si, že by ji v Polsku znalo moc lidí. Na rozdíl třeba od Jana Twardowského, který je vyloženě slavným literátem. A jeho báseň, Piosenka o powstaniu, jen si to vezměte! Piosenka, tedy píseň. Vždyť to sám řekl už v názvu, o hudbu si to přímo říkalo. Přišla jsem s tím za Michalem Tokajem a říkám mu: Michale, tady máš hotovou píseň, stačí už jen napsat hudbu. A že to opravdu píseň je, svoji stavbou a tak.
Málo se o vás ví, že jste dělala také hudbu k němému filmu Bruna Rana z dvacátých let Tragédie pouliční dívky.
To bylo neobyčejně zábavné. Je to velmi starý film, příběh o prostitutce a jejích milostných záletech. Pracovali jsme na tom s několika muzikanty, většinou doma a pak přímo při promítání. Něco jsme si připravili, zbylé věci jen odimprovizovali podle toho, co se zrovna dělo na plátně. A nakonec to bylo úžasné! Sál plný lidí, promítaný film a my k tomu vlastně udělali svým způsobem živý soundtrack.
Vedle toho, že jste svého času byla profesionální tenistka, jste se také věnovala hudební terapii. Tady asi přišla vhod vaše léta coby učitelky angličtiny.
O hudební terapii jsem psala bakalářskou práci a věnovala se jí několik let, ale rozhodně ne tak dlouho, jako co jsem odučila. Pro mě to byl jediný způsob, jak si vydělávat peníze, platit hypotéku a mít z čeho žít, zatímco jsem se marně snažila prosadit jako zpěvačka. A trvalo to opravdu velmi dlouho. Nakonec jsem učení nechala až před dvěma lety a dnes jsem ohromně šťastná a poctěná tím, že se uživím jen hudbou. O to štastnější, že v Polsku jazz přece jenom není tolik populární.
Popularita polské jazzové scény se s tou českou ale nemůže srovnávat. Už jen ta prodejní čísla, která jsou zrovna u vás dost výjimečná.
Mé desky Picking Up The Pieces se prodalo přes pětadvacet tisíc kusů, což je v Polsku blízko číslům, jakých dosahují popová alba. Vysvětluji si to tím, že lidé potřebovali něco akustického, čistého a ne tolik komerčního. A je to ideál ní i tím, že se má hudba líbí jak jazzovým fanouškům, tak i lidem, kterým podobná muzika nic neříká. Protože to není jazz, se kterým by se lidé nemohli spojit, není to nijak náročná, intelektuální nebo komplikovaná záležitost.
Velmi pilně nahráváte své v pořadí páté album. Slyšel jsem, že má být vysoce osobní a s vašimi vlastními texty?
Naprosto. Některé z nich jsou velice osobní, jiné jen takové obecné věci odpozorované ze života, jiné zase věci, které ze života odpozorovala Denise Levertovová a které něco říkají i mně. Část toho pro mě fungovalo jako terapie, když jsem potřebovala hodit emoce za hlavu, pročistit se a nechat všechno na papíře. A mí úžasní muzikanti na to teď píšou hudbu! Třeba David Dorůžka napsal krásnou píseň k jednomu z mých textů o životě. Funguje to hlavně díky tomu, že mě hudebníci dobře znají. Jsme spolu tak dlouho, že víme, co chce ten druhý říci. A to samozřejmě přesto, že David Dorůžka je úžasný skladatel sám o sobě a také má krásnou desku s jinou zpěvačkou. Ale když přijde ke mně, stojíme ve stejné řece; plaveme ve stejné řece. A rozumíme si.
David Dorůžka má navíc velký vztah k literatuře, což věci asi také přispívá.
Přispívá to k pochopení. S některými muzikanty si samozřejmě nerozumíme ve všem, ale obecně myslím, že spolu dobře ladíme. I proto myslím, že příští rok bude zcela přelomový. V létě vyjde deska a na podzim pak bude následovat velké turné, v kvintetu s Michalem Tokajem, Davidem Dorůžkou a mojí rytmickou sekcí Michalem Baranskim s Łukaszem Zytou. Žádné převzaté písně, žádné standardy, čistě jen naše věci. Nemůžu se dočkat.
Tohle album se pak jistě bude odlišovat i nějak hudebně…
Ano, chtěla jsem po Michalu Tokajovi, aby se někde hudebně dotkla i elektronika. I dál budou v popředí akustické nástroje, ale Michal v několika písních hraje i na klávesy, David Dorůžka přitočil několik kytar, jsou tam overduby a další. A také už konečně nezpívám přímo s kapelou, ale svoje party dotáčím samostatně, když je muzika hotová.
Vaše poslední živá nahrávka končí písní Visions od Stevieho Wondera s takovým experimentálním intrem. Nenaznačuje tohle třeba cestu, kudy dál?
Možná některou píseň uděláme podobně bláznivou. Spousta kritiků mi totiž vyčítá, že jsem baladická, nostalgická, znáte to, elegantní, vypočítavá a všechno podobné, ale to vůbec není pravda! Občas jen chci, aby šla hudba i trochu bláznivě, jako je tomu s tou živou verzí Visions. Jen na chvilku se zbláznit a pak zase rychle zpět. Tak to mám ráda.