Skotsko, Bretaň či Irsko neláká návštěvníky jen scenérií, ale i hudbou. Styly, díky jazykové spřízněnosti označované jako keltské, navíc ovlivnily řadu tuzemských kapel. Specifickou stránku tohoto trend jsou keltské festivaly, od Svátku keltské kultury Beltine, letos pořádaného v Náměšti nad Oslavou v noci z 30. dubna na 1. května, až po obří akci Festival Interceltique v bretaňském přístavu Lorient. Vzácnější jsou koncerty autentických umělců z keltské zóny na českých podiích. Unikátním počinem je dubnové turné zpěváka YANNA FAN~CHE KEMENERA, jednoho z veteránů bretaňského hudebního revivalu, na jehož počátku stál Alan Stivell. Kemener vystoupí v Praze i Brně, podrobnosti najdete na adrese občanského sdružení Rond, blog.rond.cz/kemener.
BRETAŇSKÝ BARD YANN FANCH KEMENER POPRVÉ V ČESKU
Yann Fanch Kemener pochází z bretaňského vnitrozemí, u nás vystoupí se svým dlouholetým kolegou, violoncellistou Aldem Ripochem. To, že ho nedoprovázejí bretaňské dudy, harfy či bombardy ale neznamená, že by se odkláněl od tradice. V Bretani se totiž zpívaly buď baladické příběhy bez nástrojů, anebo se hrálo k tanci bez zpěvu, a pokud tedy Kemener zvolil komorní doprovod violoncella, má mnohem blíž k tradičním formám než jiní zpěváci s doprovodem kapely. Následující rozhovor vznikl e-mailem, autor děkuje občanskému sdružení Rond i Barce Fabiánové za zprostředkování a Janu Táborskému za překlad.
Řada mezinárodních festivalů sleduje myšlenku keltské vzájemnosti, což vyjadřuje přívlastek „interceltique“. Co mají jednotlivé větve keltské hudby společného?
Keltská vzájemnost se zrodila v devatenáctém století, průkopníkem byl sběratel Hersart de la Villemarqué (který zapsal bretaňskou epickou sbírku Barzaz Breiz, pozn. aut.). Ve dvacátém století se tato myšlenka zhmotnila na Interkeltském festivalu v Lorientu, jehož iniciátorem byl Paolig Montjarret, zakladatel trendu bagadou, což jsou kapely vytvářené po vzoru skotských dudáckých ansámblů. Tato setkání přispěla k dalšímu mapování tradic v keltské diaspoře na celém světě.
Ty vazby s diasporou jsou skutečně široké – v Lorientu vystupují nejen umělci ze Skotska, ale také z Kanady z oblastí se silnou skotskou komunitou. Lorient dokonce inspiroval „interkeltské“ festivaly ve španělských regionech Galícii a Asturias, kde se dnes už sice žádným keltským jazykem nemluví, ale dokladem kulturní spřízněnosti jsou hudební nástroje a styly. Jako zpěvák vystupujete raději na velkých festivalech, nebo spíš v intimnějším prostředí?
I když na velkých festivalech koncertuji velmi často, preferuji těsnější kontakt s publikem v malých sálech. Mám rád přímou komunikaci, tím spíše, že na koncertech je potřeba řadu věcí vysvětlit.
Obdržel jste Ordre de l’Hermine, řád pojmenovaný podle hermelínu, kožešiny hranostaje, kdysi vyhrazené jen vladařům, která je navíc klíčovým znakem bretaňské heraldiky. Můžete nějak význam této ceny přiblížit?
Vyznamenání uděluje za zásluhy o jazyk a kulturu Bretaňský kulturní institut. Ten byl založen prezidentem Giscardem d’Estaing v roce 1978 při jeho návštěvě Bretaně.
Tradiční bretaňské zpěvy byly vyhrazeny spíše mužům, nebo se v nich uplatňovaly i ženy?
Ve venkovské bretaňské společnosti se to nerozlišovalo, ale do současnosti byl zpěv přenesen především díky ženám.
Kde jste studoval bretaňský zpěv? Váš vrstevník Erik Marchand se například učil u Manuela Kerjeana.
Měl jsem štěstí na pěvecké vzory, jako byl zmíněný Emmanuel Kerjean, Albert Boloré, Eugene Grenel, Jean Poder. Ti se ale nestavěli do role učitelů, byli součástí tradice. Když nám své znalosti předávali, byl to zcela přirozený proces. Tradičně se zpívalo bez doprovodu a teprve v sedmdesátých letech, pod vlivem folku, začali zpěváci, a já mezi nimi, vystupovat s muzikanty.
Odkud čerpáte repertoár? Z písňových sbírek? Z archivních nahrávek?
V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem natáčel lidové zpěváky na venkově, vytvořil jsem si rozsáhlý archiv terénních nahrávek. Existují také sbírky, především z devatenáctého století, ke kterým se vracím.
Umění tradičních zpěváků často vychází ze starých epických zpěvů, ve Finsku například z Kalevaly. Ovlivnila vás nějak její bretaňská paralela, Barzaz Breiz?
Ve vší skromnosti jsem se snažil gwerz, tedy žánr epických bretaňských balad, navrátit do jeho výsadního postavení. Předtím ty zpěvy prakticky zmizely ze světa a přežívaly jen ve vzpomínkách.
O BALADÁCH GWERZ S ERIKEM MARCHANDEM
Hudebním blížencem Yanna Fanche Kemenera je o dva roky mladší Erik Marchand. Ve světě je o něco známější, stál u zrodu žánrově velmi rozmanitých projektů. Vedle zpěvu je specialistou na lokální paralely klarinetu, a když na toto téma organizoval ve Francii festival a hledal hráče na tarogato, východoevropskou variantu nástroje, spřátelil se s rumunským ansámblem Taraf de Caransebes, s nímž natočil několik alb, a s hudebníky z východní Evropy vystupuje dodnes. Následující rozhovor vznikl na loňském veletrhu Womex.
Jak se vlastně liší současná bretaňská hudba od té tradiční?
V minulosti existovaly dvě formy, zpívaná a instrumentální, balady a tanec, dohromady se to nemíchalo. To se změnilo s folkovým hnutím, Alan Stivell přinesl rockový zvuk a po Stivellovi vznikla řada nových kapel s podobným přístupem, všichni hráli hlavně k tanci. Někteří hudebníci – třeba bratři Molardové nebo já – jsme chtěli hrát bretaňskou hudbu nikoli k tanci, ale k poslechu.
Skupina, kterou jste v 80. letech společně založili, se jmenovala Gwerz. Co to znamená?
Tradiční balada, která vypráví příběh. V Bretani měla v té době velký vliv irská hudba: houslista Jacky Molard hrál irským stylem a Patrick Molard si nechal postavit bretaňské nástroje, jako třeba bombard nebo dudy biniou, které ovšem měly nižší ladění, zajišťující, aby se jejich tóny nepřekrývaly s lidským hlasem. Bylo to poprvé, kdy se bretaňské nástroje používaly jako doprovod zpěvu.
Tradice zpěvu bez nástrojů ale pokračuje?
Ano, u nás v Bretani musí každý zpěvák zaujmout posluchače i bez doprovodu. Velkou osobností je Yann Fanch Kemener, časté jsou také dva hlasy, které nezpívají v polyfonii, ale v dialogu, podobně jako v černošské hudbě se střídá zvolání a odpověď, ten styl se jmenuje kan ha diskan. A zpívá se ve starých stupnicích, které jsou blízké východní modalitě. Koncem šedesátých let lidé změnili způsob života a zmizelo prostředí, kde by se balady gwerz mohly zpívat. Teď to už je ale opět jinak – lidé tuhle hudbu poslouchají na koncertech.
Takže vy jste jako teenager neposlouchal žádné Beatles, Led Zeppelin anebo Pink Floyd?
Ne – já měl od začátku rád lidovou hudbu. Ve Francii byla navíc k mání spousta afrických nahrávek a já objevoval, že i v hudbě odjinud je podobná síla a cítění, jako v bretaňské tradici. Své první album jsem natočil s hráčem na tabla, věděl jsem, že bych mohl hrát indickou či africkou hudbu, ale bylo by to pro mě daleko těžší, než když zůstanu u bretaňských kořenů. Znal jsem lidi v příbuzenstvu, kteří ty staré písničky uměli, od nich jsem se je učil.
Nejsou ty balady gwerz podobné irským zpěvům sean nos, které se též praktikují bez doprovodu?
Rozdíl je v tom, že Irové kladou důraz na melodické ozdoby, kdežto my na rytmus, slabiky. Každá slabika tedy odpovídá jednomu tónu, a ne sledu třeba pěti propojených tónů, jako v melismatickém zpěvu.
Které tradiční nástroje jsou pro dnešní Bretaň nejtypičtější?
Tak samozřejmě bretaňské dudy biniou coz, „coz“ znamená starý. V Bretani po první světové válce zdomácněly skotské dudy, biniou braz, tj. „velké dudy“. Dudy fungují jako doprovod sólového nástroje, což je bombard, příbuzný hoboje či šalmaje. A také máme treujenn-goal, bretaňský klarinet, který má podobný systém jako klarinety ve východní Evropě.
O JAZYKOVÉ ŠIKANĚ S YANNEM FANCHEM KEMENEREM
Hudba Bretaně, Provence i polyfonní sbory z Korsiky patří k tomu nejcennějšímu, čím Francie přispěla do pestrobarevné globální polévky zvané world music. Paradoxní je, že obyvatelé uvedených regionů patří v pětašedesátimilionové Francii k menšinám, které francouzský stát ve 20. století tvrdě asimiloval, francouzština jejich jazyky nelítostně vytlačila. Mezi hudebníky dodnes kolují bizarní historky o tom, jak státní správa umisťovala na základní školy učitele z opačných jazykových zón, což možnost domluvit se lokálním jazykem prakticky znemožňovalo.
Když jste vyrůstal, mluvili jste doma francouzsky nebo bretaňsky?
Mým prvním a mateřským jazykem je bretaňština. Patřím k jedné z posledních generací lidí, kteří se s tímto jazykem narodili. Má to několik důvodů. Moji rodiče mluvili jen bretaňsky. Otec se naučil francouzsky až během vojenské služby. Vyrůstal jsem na venkově v prostředí, kde žili převážně starší lidé. Mnozí se narodili před rokem 1900 a nikdy nepoznali školní docházku. Byli to právě oni, kdo mě vychovali ve zpěvu. Když jsem chodil na základní školu, čtvrtina mých spolužáků mluvila bretaňsky.
Byly děti, které mluvily jen bretaňsky, trestány?
Pokud jde o mě, nikdy jsem nemusel snášet jakékoli ponižování ze strany učitelů. Což neplatí pro naše rodiče a prarodiče. Ale co se mojí generace týče, vzdělávací systém měl za to, že jazykové sjednocení už proběhlo.
Kdy a proč podle vašeho názoru začala polevovat diskriminace jazyků jako je bretaňština nebo korsičtina?
Ptáte se mě na jazyky, které jsou nějakým způsobem regionální. Nemyslím ale, že „polevování“ je vhodné označení, ta diskriminace pokračuje. Současný prezident Sarkozy, který se uchází o znovuzvolení, na mítinku v Marseille 19. února řekl: „Kdo miluje Francii, přeje si, aby Francie vládla svému osudu a aby vládla sama sobě. Kdo miluje Francii, nemůže souhlasit s podpisem charty regionálních a menšinových jazyků, jejímž cílem není regionální jazyky rozvíjet, ale přiznat jazyková práva všem menšinám a podřídit je kontrole evropského soudu, který bude soudit bez přihlížení k našim národním dějinám a k naší republikánské tradici. Tato cesta vede ke komunitarismu, nikoli k obraně úžasného dědictví jazyků a kultur, z nějž je utvářeno bohatství naší země.“ Sarkozy opakuje myšlenky svých předchůdců, jako například Pompidoua, který řekl: „Pro dobro národa musí alsaština zmizet.“ A Marine Le Pen navíc kritizuje rozmístění dvojjazyčného značení v Bretani! Podle mého diskriminace pokračuje.
Ačkoli bretaňština je dodnes živou řečí, není uznána jako ofi ciální nebo alespoň regionální jazyk. Doufáte, že se to změní?
Odhaduje se, že mluvčích je sto až sto padesát tisíc, mezi nimiž převažují lidé starší šedesáti let. Připomeňme alespoň, že regionální rada Bretaně ustavila úřad pro bretaňský jazyk, odpovědný za zohledňování bretaňštiny v administrativních záležitostech. Zůstávají ale některé ožehavé otázky: výuka, místo jazyka v profesním sociálním kontextu, což by bretaňštině umožnilo návrat do každodenního života.
Vzbudilo potlačování národnostních projevů nějaké násilné reakce, jako kdysi v Jižním Tyrolsku anebo později u baskických separatistů ETA?
Je pravda, že v sedmdesátých letech došlo k sérii atentátů, k nimž se přihlásila bretaňská revoluční armáda ARB. V osmdesátých letech tito militanti od použití síly upustili a omezili se jen na kulturní a politické akce.
Když zpíváte v Bretani, jaká část publika rozumí vašim textům?
V sedmdesátých, osmdesátých letech by rozumělo sedmdesát pět procent publika celému repertoáru, dnes je to velkorysým odhadem kolem deseti procent. Počet mladých zpěváků oproti tomu roste, stejně jako těch, kteří se chtějí učit bretaňsky.
Bretaňci patří, podobně jako Romové, Sámové ze severu Evropy anebo třeba Kurdové mezi národy bez státu. Máte navzdory tomu svoji hymnu, vlajku?
Ano, už od dvacátých let. Hymna je podobná velšské, vlajka je nově vytvořená.
MEZI BRETANÍ A BRITÁNIÍ
„Keltská hudba“ je termín praktický a srozumitelný, ale muzikologové jej zavrhují. Keltská kultura je přece záležitostí historie a muzeálních exponátů. Ale přesto existují osobnosti, jejichž tvorba hranice mezi minulostí a přítomností, i mezi jazykovými regiony překlene. Zpěvačka Brigitte Koalreg se pohybuje v bretaňské i velšské hudbě, navíc ovládá angličtinu i francouzštinu. Následující rozhovor vznikl na finském festivalu Sommelo, kde Brigitte přednesla referát srovnávající bretaňský epos Barzaz Breiz s fi nskou Kalevalou.
Jak vlastně zpěváci balad gwerz v minulosti své písně publiku nabízeli, jako fikci nebo jako pravdivé příběhy?
Jako něco co se skutečně stalo, publikum i zpěvák obsahu zcela věřili, a ani neměli důvod jej považovat za fikci. Což se ale změnilo, když Hersart de la Villemarque zpěvy zachytil a publikoval ve sbírce Barzaz Breiz. Staly se terčem kritiky, která je označovala za autorskou fi kci, a vše se urovnalo až v druhé polovině 20. století, když folklorista Donatien Laurent objevil Villemarqueovy zápisky a navíc potvrdil, že texty, které Villemarque publikoval, se shodují s tím, co on sám zachytil u těch nejstarších zpěváků.
Jak dlouhé byly ty balady v původní formě?
Trvaly třeba hodinu, teď se ale zpívají jen úryvky, lidé nejsou zvyklí na tak dlouhé skladby. Gwerz je založen na opakování, a ta repetitivnost pomáhá si texty zapamatovat, což bylo důležité, protože texty neměly tištěnou podobu. I když milostná témata byla častá, od dnešní reality se liší. Třeba moje příjmení Kloareg znamená osobu, která dosáhla vzdělání, což byli nejčastěji kněží. Člověk tehdy musel udělat docela komplikovanou volbu, jestli půjde do kláštera nebo se ožení a obejde se tedy bez vzdělání.
Podařilo se někomu zachytit ty tradice ještě před La Villemarquem?
Velmi zajímavý rukopis vznikl ve Walesu v roce 1613. Sepsal ho harfeník Robert ap Huw, rozhodl se zaznamenat vše, co znal, protože věděl, že později by se to už nepodařilo. Zachycený materiál pochází z let 1340 až 1500. Není to zpěvník v dnešním smyslu, ale spíš popis metody, jak za sebou řadit 24 jednotaktových motivů, což byl základ tehdejších hudebních struktur. Každý měl jméno, třeba „škrábat malíčkem na strunu“. Ta hudba byla postavena trochu jinak než dnes, na kontrastech a protichůdných elementech, které vytvářejí napětí a uvolnění, jako jedničky a nuly v digitální komunikaci. Rukopis je psaný latinkou ve velštině, ale graficky je značně komplikovaný, vypadá jako nějaký diagram, a dlouho nebylo jasné, odkud se čte a kterým směrem.
Harfa je patrně nejdůležitějším keltským hudebním symbolem. Dochovaly se melodie, které hrál irský harfeník Turlough O’Carolan, nástroj samotný je ale obklopen tajemstvím. Když irský skladatel Sean O’Riada zakládal roku 1961 skupinu, z níž později vznikli Chieftains, rozhodl se zvuk zaniklé harfy nahradit cembalem. Ale v téže době pracoval na rekonstrukci bretaňské harfy otec Alana Stivella.
Stivellova harfa je ovšem nový vynález, postavený moderním způsobem ve 20. století, na rozdíl od těch původních harf tedy není vydlabaná z jednoho kusu dřeva, což bylo dříve naopak zcela běžné. Ty staré nástroje můžete vidět třeba v Edinburghu v muzeu. Na harfu z masivního kusu dřeva můžete natáhnout kovové struny, dřevěný rám to vydrží, a protože kovové struny dlouho doznívají, odlišná je i technika, hrajete nehty, struny po úderu utlumíte, čímž rozhodnete, které noty doznívají a které nikoli. O’Carolan hrál v 18. století už na modernější nástroj, adaptovaný pro pozdější hudbu, jeho harfa měla více strun.
Překvapivě široký sortiment harf se dodnes používá ve velšské hudbě. Čím se liší?
Některé jsou z koňské kůže, takže jsou lehčí a snáze se s nimi cestovalo. Jiné mají u strun kovové plíšky, což zvuk zesiluje a způsobuje drnčivý tón. Triple harp má tři řady strun, je hodně těžké na ni hrát, ve Walesu to byl nástroj kočovníků. Ve středověku měl každý aristokrat básníka, harfeníka, i hráče na nástroj s kuriózním názvem crwth, což je archaická lyra, která se zachovala jen ve Walesu a Finsku. Existují záznamy o soutěžích hudebníků, ti měli cechovní hierarchii, a tomu jak se kdo umístil, odpovídal honorář. To všechno zmizelo, když si keltské země podrobila Anglie.
Rozpis turné
17. 4. 19.00 Komorní koncert, Novobarokní aula VUT, Antonínská 1, Brno
18. 4. 19.00 Fest-noz společně s kapelou M3, Uměleckoprůmyslové muzeum, Husova 14, Brno
19. 4. 20.00 Koncert v klubu JazzTime, Krakovská 19, Praha 1
20. 4. 18.30 Večer bretaňské literatury s časopisem PLAV,
20. 4. 20.30 Fest-noz společně s kapelou M3 v Klubu K4, Celetná 20, Praha 1
21. 4. 10.00–17.30 | Hlasová dílna v rámci cyklu Hlasohled, DDM, Slezská 21, Praha 2
22. 4. 14.30 Dílna bretaňských tanců a fest-deiz, Taneční studio Naboso, Školská 12, Praha 1