Rozhovor se členem legendárního tria Peter, Paul & Mary. Když mi Michael Havas v sobotu 11. října 2008 po ránu zavolal, že se mám k večeru dostavit do jednoho z hotelů poblíž Václavského náměstí, kde mě bude očekávat Peter Yarrow, překvapilo mě to. V té době se už totiž vědělo, že člen proslulého tria Peter, Paul & Mary do České republiky nepřijede. Koncert pro Amnesty International, na kterém měl zahrát, se nakonec vinou špatné organizace musel obejít bez něj. Peter však usoudil, že by zlatou Prahu přece jen rád viděl. A tak byl tu. Sympatický chlápek odvedle, co vážně nevypadal na sedmdesát. V útrobách hotelu jsme našli úplně vylidněnou restauraci, v níž se dalo povídat donekonečna. To byl možná ten háček. Téměř hodinový rozhovor jsem pak měl na diktafonu skoro půl roku, i když jsem pravidelně sliboval, že ho zveřejním. Mezitím mě předešli jiní – příjezd legendy amerického folku se přece nedal utajit, natož její vystoupení se skupinou Čechomor na Havlově Foru 2000. Nejlepší by bylo, kdybych vám naši konverzaci mohl pustit. Snad byste pochopili, proč jsem se ji zdráhal převést do psané podoby. Peter mluvil jako kniha, vyprávěl o takzvané Operaci Respekt a výchovném projektu Don’t Laugh At Me (Nesměj se mi), jímž chce přispět k řešení problému citového zmrzačování dětí. Vzpomínal na lidi, kteří spolu s ním psali dějiny populární hudby. Když na mé ruce uviděl prstýnek, začali jsme si povídat o rodině. Pak si všiml tapet na zdi. „To je Mucha,“ povídá, „doma mám dva podobné.“ Přede mnou seděl zakladatel mé oblíbené folkové skupiny, která proslavila písničky Blowin’ In The Wind, 500 Miles, If I Had A Hammer, Where Have All The Flowers Gone? a Leaving On A Jet Plane. Jeden z organizátorů pochodů na Washington a Newportských folkových festivalů. Byl u toho, když dal Bob Dylan folkovému národu na vědomí, že ho víc baví rock’n’roll. A byl tím, kdo Dylana přivedl zpátky na pódium s akustickou kytarou. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se s takovým člověkem budu bavit o škole – já, pětkař podmínečně vyloučený z gymnázia. Ale věřte nebo ne, přesně tak to tehdy začalo…
Proč jste se rozhodl zabývat zrovna projektem školní šikany?
Vezmu to trochu zeširoka. Hnutí za občanská práva upozorňovalo na neuznávání lidských práv, institucionalizovanou neúctu. Hnutí za záchranu životního prostředí upozorňuje na neúctu k naší planetě a absenci respektu k další generaci. Válka je také kulminace toho, čemu se říká pyramida nenávisti. A tato neúcta začíná velmi banálně, když si dítě dělá z druhého dítěte legraci a říká: Ty nejsi dost dobrý, máš špatnou barvu, špatnou víru, jíš divné jídlo. Ty si s námi hrát nebudeš, ne ne. Jana je divná, je moc chytrá – není dost chytrá. A to potom přeroste v zaujatost, předsudek, a později v nenávist, pak ve válku, a nakonec v holocaust. Takže já svou práci chápu v širším kontextu. V roce 1969 jsem ve Washingtonu pomáhal organizovat pochod, jímž půl milionu lidí demonstrovalo svůj postoj k válce, ale ta demonstrace měla pozitivní náboj. Od jistého okamžiku pro mě začala být muzika pevně spojená se snahou o vytvoření férovější společnosti. A otázka respektu je dnes stejně palčivá jako tehdy. Vezměte si například, jak je pro lidi, kteří mají určité postavení, příznačná neúcta v kombinaci s chamtivostí. Když se tak rozhlížím po své zemi, zjišťuji, že je v ní úcty stále méně. Jak se k sobě lidé chovají, v tom už není skoro ani stopa po morálce a etice, čili po vlastnostech, jimiž by se lidské bytosti měly odlišovat od zvířat. Když tohle vidíte, je vám jasné, odkud to ty děti mají. Jednají tak, jak jednají jejich rodiče. Jen si to převádějí do neškodnější verze svých citlivých let. Proto musíme neustále nabourávat představy, že se nedá žít v mírumilovném světě. Během války v Perském zálivu nechal deník Washington Post vypracovat zajímavou studii, ze které vyplynulo, že nejméně padesát procent dětí je proti válce. Kdyby stejně uvažovali dospělí, asi by si války mnohem víc rozmýšleli. Já myslím, že bude hrozně těžké změnit srdce Ameriky – v tom smyslu, že se stala velmi domýšlivou, chamtivou, arogantní a bohužel i ustrašenou a posmívanou zemí. Nemyslím si, že jde snadno změnit srdce dospělých, ale když budou mít děti možnost přerušit tento koloběh nenávisti, je tu šance.
Pokud všechno začíná u rodičů, neměl byste přece jen spíš komunikovat s nimi?
To je krásná, ale idealistická myšlenka. Když se zeptáte amerických učitelů, kolik rodičů je natolik necivilizovaných, že nedokáží vychovávat své děti bez toho, aby je trestali, zastrašovali a ponižovali, zjistíte, že dospělí mají se sebou stejné problémy jako jejich synové a dcery. Má matka byla učitelka, ve školství působila třicet let. Dnes vydrží učitelé ve své profesi stěží pět let a pak odcházejí. Proč? Protože už dál nemůžou. Jsou to mladí lidé s ideály, kteří se musejí den co den střetávat s neúctou ze strany dětí, rodičů, nadřízených, médií, a ještě jsou za to špatně placeni. Ale oni neodcházejí kvůli platu. Jeho výši přece znali, už když nastupovali. Oni končí, protože se ukazuje, že jejich představy není možné realizovat. Vzdělání je jedna věc. Ale děti se mohou učit, až když cítí, že jsou v bezpečí, za něco stojí, někomu na nich záleží, jejich názory někdo poslouchá. Když na ně není činěn nátlak a když se nebojí, že se zesměšní, pokud se na něco zeptají. Dnes je v New Yorku asi padesát vzdělávacích organizací zaměřených jen na to, čemu říkáme „vzdělávání celého člověka“. V šedesátých a sedmdesátých letech jsme nehovořili o míru, ale o prevenci násilí. Teď začínáme myslet pozitivně v tom smyslu, že říkáme: vychovávejte děti v humánním prostředí, a ony vám vyrostou v řádné a vzdělané lidi.
To je sice hezké, ale žijeme v dobách, kdy si děti nahrávají na mobil násilí, které samy produkují, a pak ho společně sdílejí na internetu. Kolik z nich tedy poslouchá, co jim chcete říct?
I kdyby se vám povedlo dostat jen jedno dítě z ghetta, jen jednoho syna svobodné matky, jehož otec se doma objeví pouze proto, aby je oba zmlátil, má to cenu. Stačí, aby si takového dítěte všiml jeden trenér basketbalu, a už mu dá šanci vidět věci jinak. Stává se to každý den? Ne. Ale může se to stát? Ano. Součástí našich snah je pomoci školám, které byly ocejchovány slovem ,problémové‘, dostat se na seznam nejlepších školních ústavů. Je to nezáviděníhodný úkol. Ale problémy se dají překonat, pokud se s jejich řešením začne brzy. V USA máme organizaci, která se jmenuje Národní asociace pro vzdělávání mladých lidí. Jedním z našich cílů je vytvořit stejný typ programu pro děti předškolního věku.
Lidé jako Bob Dylan se zavřeli do svého umění. Mám dojem, že důvodem této jejich izolace je jisté rozčarování z okolního světa. Vy jste však zůstal přístupný, otevřený a pokoušíte se dál svět měnit. Kde berete tu energii?
Já myslím, že v případě Boba Dylana nejde o rozčarování. Nejsem Bobbyho psycholog, ale podle mě za to může jeho rozporuplná povaha, kvůli které se nedokáže sžít s okolnostmi provázejícími jeho kariéru. Chci říct, že on se těžko vyrovnává s tím, že by měl být něčí idol. To máte jako se ženou, která je moc krásná, ale skončí se zlomeným srdcem pokaždé, když s ní někdo jedná jako s kusem masa. Na druhé straně máte velkou pravdu, že hodně umělců se uzavírá do sebe. Zvláště pokud hudbu nechápou jako prostředek k vytvoření humánnějšího světa. Jsou takové dvě základní možnosti, do čeho tyto osobnosti mohou spadnout. Jedni začnou dělat umění pro peníze, což je úplně sežere. A pak jsou tací, kteří jen nevidí, že to, co dělají, k něčemu směřuje. Nedokážou si připustit, že cílem našeho snažení není zvládnout všechno, ale dělat, co je v lidských silách. Ptal jste se, co mě pohání. Zřejmě samo hraní. Je to v těch písních, prostě zpíváte a něco se s vámi děje. Zrovna včera jsem představoval náš program v jedné římské škole a k tomu jsem zpíval. Měl jsem tam být hodinu – a po dvou hodinách mě museli přerušit, protože já bych sám nepřestal.
Peter, Paul & Mary mi vždycky připadali jako ta nejmírnější skupina pod sluncem. Proto mě překvapuje, že i vám chodily anonymy vyhrožující smrtí. Opravdu to bylo tak zlé?
Jo, bylo to tak zlé. Když jsme měli hrát na demonstraci ve Frankfurtu, Mary, která v té době čekala druhé dítě, dostala anonym a v něm stálo: „Jestli vystoupíš, zabijeme tě.“ Víte, s tím jste prostě musel počítat. Koukněte se na Petea Seegera, ten skončil na černé listině. My jsme byli také považováni za buřiče a komunisty. Věděli jsme, že je tu jistá možnost, že se hrozby vyplní, ale pokračovali jsme. Pamatuju se, jak mě jednou pozvali, abych se zúčastnil mírového shromáždění na Manhattanu. Kolem našeho domu pak začali chodit lidé, kteří mým dětem říkali: „Jestli se tam váš táta objeví, uřízneme vám hlavu.“
Byla tehdy nebezpečnější doba?
Ne. Dnes je to mnohem nebezpečnější. Stojíme před krachem civilizace. Je víc násilí. Hloupost, arogance a chamtivost se šíří jako virová choroba, a to nejen v Americe. Já myslím, že dnes jsou ty nejnebezpečnější časy ze všech a od zkázy nás dělí jen pár vteřin.
Vaši rodiče pocházejí z Ukrajiny. Zavítal jste někdy dříve do těchto končin?
Na Ukrajině jsem nebyl, ani v Čechách ne. Vlastně jediné větší cestování, které jsem před propagací projektu Operace Respekt zažil, bylo s triem Peter, Paul & Mary. Proto jsem tak rád, že tu mohu být! A skutečně je to pro mě trochu jako vrátit se domů. Vystoupil jsem z letadla a zjistil, že nejmíň čtvrtina nebo třetina Pražanů odjela na víkend z města. Proto byly ulice tak klidné a tiché. Ale i když je všude vylidněno, dýchá to tady a má to báječnou atmosféru.
Vraťme se k triu Peter, Paul & Mary. Je pravda, že šlo o první uměle vytvořenou skupinu?
Rozhodně ne. Peter, Paul & Mary vznikli z ideje mého manažera Alberta Grossmana, který tehdy zastupoval také Joan Baezovou. Albert soudil, že bych měl mít kapelu. Říkal mi: „Petere, jestli budeš pokračovat v tom, co děláš, čeká tě zřejmě skvělá a úspěšná kariéra. Ale co když ne? Kdybys k sobě sehnal ještě dva lidi, ne jako Kingston Trio, ale s pořádnou zpěvačkou a druhým zpěvákem, který by mohl být i trochu komik, já myslím, že by to bylo fenomenální!“ A tak jsem začal hrát s jinými muzikanty. První, koho mi přivedl, se ke mně vůbec nehodil. Pak se mnou chvíli zpívala jedna dívka a pak jsem uviděl Paula, který se ve skutečnosti jmenoval Noel Stookey. Měl v Gaslight Café komediální výstup a všichni mi říkali, že je úžasný. No a potom jsme spolu šli kolem Folklorního centra Izzyho Younga, kde visely na zdi fotografi e folkových hudebníků. Na jednom z nich byla krásná blondýnka a já povídám: „Páni, kdo to je?“ A Paul na to: „To je Mary Traversová.“ Oni se už znali, dokonce spolu něco měli. „Zkus ji,“ povídá, „bude skvělá, jestli se ti ji podaří přimět k práci.“ Tenkrát jsem nevěděl, co tím myslí, ale brzy jsem to pochopil. Mary je – jak sama říká – holka z Village, od rána do večera nedisciplinovaná, ze školy vyhozená bohémka.
Závěrem musím znovu zmínit Boba Dylana. Vy jste byl ten, kdo ho na Newportském folkovém festivalu v roce 1965 přemluvil, aby se po svém kontroverzním elektrickém vystoupení vrátil na pódium s akustickou kytarou. O tom večeru koluje tolik fám, a vy je můžete uvést na pravou míru. Jak to tedy bylo? Měl slzy v očích, když odcházel, nebo si říkal: dobře jim tak? A byli diváci nadšení, nebo rozzlobení?
Slzy v očích si nepamatuju, ale bylo to opravdu zlé. Udělal to, věděl, co dělá a co se stane. Je to dlouhý příběh, který má tisíc verzí. Pravda je, že to byl průšvih. Ale proč? Protože ti, co tam byli, nenáviděli rock’n’roll a elektrickou muziku? Ne. Z jejich strany šlo o akt víry, že hrát akusticky, to je to pravé ,handmade‘, co vás zasáhne teď a tady. Když jste stál v opozici, hodil jste se pro ně leda tak do výprodeje. Byl jste komerční, a to způsobem, jenž přímo odporoval jejich potřebám a vizím. Já Newport uváděl a pozval jsem na něj jak své trio, tak Joan Baezovou, Judy Collinsovou a Boba Dylana. Byl jsem za to, co se stalo, odpovědný. Také když Bobby sešel z pódia, podíval se na mě a řekl: „Cos mi to udělal?“ Rozumějte, Pete Seeger roz hodl, že v závěru Newportu nebudou žádné hvězdy. Bobby sice programu kraloval, ale na téhle akci se na slávu prostě nehrálo. Jenže on to pochopil tak, že je zlatým hřebem večera, a když jsem ho přemlouval, aby zahrál normální set, řekl mi: „Ne, tři písničky a dost.“ Když pak slyšel tu reakci, nechápal, co se děje, ranilo ho to a rozrušilo. On je úžasný tvůrce, ale taky je to lidská bytost, tu silná, jindy slabá, často výstřední, občas pošetilá. Proto by se na umělce nemělo spoléhat. Někteří možná obstojí i v běžném životě, ale většina se chová podle svých vlastních pravidel. A Bobby je právě takový. Někdy je normální, jindy svůj.
U téhle kauzy mi vrtá hlavou, proč jste ho vlastně přemlouval, ať se vrátí?
Jen jsem se to snažil zlidštit. Oni ho vypískali, stál tam v panice a hanbě. Tak jsem mu podal kytaru a řekl: „Jdi a ještě jim něco zahraj.“ Vždyť jsme to zažívali všichni, pořád jsme ztráceli obecenstvo a zase ho dostávali na svou stranu.
Takhle to ale vypadá, jako by to celé bral zpátky.
Částečně jsem měl osobní důvody. Chtěl jsem ho ochránit. Já se na něj dívám jako na všechny ostatní: jako na člověka. Někdy je k zulíbání, jindy je s ním kříž. A já se kvůli tomu, co se stalo, cítil hrozně. Vždyť já ten večer uváděl, patřil jsem k organizátorům, dokonce jsem celý festival zvučil. Newport jsem miloval, ale k Bobbymu se tam chovali špatně a on zase k nim. Bylo by pro něj důstojnější, kdyby odešel středem a ukázal jim vztyčený prostředníček? Možná. Ale tohle prostě není můj styl.