Kytaristu Alexandra Hackeho znají především fanoušci německé industriální skupiny Einstürzende Neubauten, v níž působí už od jejího vzniku v roce 1980 
, i když hrál také v australskoberlínských pohrobcích Caveových Birthday’s Party Crime And The City Solution a sám natáčel hudbu pro krátké filmy. V posledních letech se však s ním mohli seznámit i milovníci nezávislého filmu, úzce spolupracuje s německým režisérem tureckého původu Fatihem Akinem. Nahrával část hudby k úspěšnému snímku Proti zdi, který byl oceněn Zlatým medvědem na Berlinale 2004. V následujícím Akinově filmu Across The Bridge (známým též jako Sound Of Istanbul) dokonce vystupuje v roli průvodce, který seznamuje diváky s tureckým hudebním undergroundem. Tím však jeho aktivity nekončí, na Febiofest přijel představit nejen záznam vystoupení Einstürzende Neubaten v berlínském Paláci republiky nazvaný Grundstück, ale také snímek Hory šílenství inspirovaný Lovecraftovými horory, v němž vyměnil baskytaru za elektroniku. S jeho režisérkou a animátorkou Danielle de Picciotto přitom v Arše pod hlavičkou projektu The Cult Of Cthulhu naživo představil i ukázky z hudby, která jej doprovází, i když v redukované podobě bez Tiger Lillies.
Co vás lákalo na Lovecraftovi? Zaujal vás už dříve?
Lovecraft patří k literatuře, kterou většinou čtete jako teenager. To byl i můj případ, poznal jsem ho v patnácti, šestnácti. V té době jsem projevoval velký zájem o jiné světy, kromě něj jsem četl Alisteira Crowleyho i Edgara Allana Poea, zajímal jsem se o runy a o severskou mytologii, kterou si Lovecraft upravil. Jeho díla byla považována za brak, podle mě jsou ale svým způsobem roztomilá a představují to nejzajímavější ve svém žánru. Lovecraft se zajímal o temné stránky a hovořil o dávných bozích, o nevyslovitelných věcech, které ani nemohou být popsány slovy. Zdálo se nám, že by je nejlépe symbolizovaly plochy elektronické hudby. Lidé bývají vystrašeni hlubokými táhlými převalujícími tóny a dróny. Také používáme kvadrofonii, takže zvuky přicházejí ze všech možných úhlů a směrů, což vytváří dojem, že vás obkličují. Tiger Lillies, jejichž velkými fanoušky jsme už dlouho, se v této velké černé mši stali vypravěči a Danielle přišla s ideou použít na scéně zátiší v duchu natura morta.
Jak začala vaše spolupráce s Fatihem Akinem?
Fatih, kterého jsem potkal na party v Hamburku, má společnou produkční firmu Corazon Films s bývalým manažerem Einstürzende Neubauten Klausem Milchem. Když začali pracovat na filmu Proti zdi, Klaus mi volal, chtěl po mně číslo na zvukaře, které jsem mu odmítl dát, protože jsem měl o tu práci sám zájem. Nahrál jsem pro film romské muzikanty. Fatih je velmi talentovaný, znám hodně herců, kteří s ním rádi pracují, obdivuhodně dokáže přivést lidi k tomu, že dělají věci, o nichž si dříve nemysleli, že by je mohli zvládnout. Ale jsem velmi šťastný, že jsem v žádném z těchto filmů nemusel hrát, protože v žádném případě nejsem herec.
Ve filmu Across The Bridge se ovšem objevujete v roli průvodce..
Fatih se rozhodl, že by bylo dobré mít ve filmu vypravěče, který má o scénu zájem, ale není její součástí, přichází zvenku, aby to nedělal on sám jako německý Turek. Když viděl mé nadšení a moji komunikaci s romskými muzikanty, kteří nemluví ani německy, ani turecky, napadlo ho, že bych jím mohl být já. Ale jinak ve filmu dělám to, co umím nejlépe. Vzal jsem své mobilní nahrávací studio a jel s Fatihem do Istanbulu, potkal jsem tam vynikající muzikanty a snažil se co nejvěrněji zachytit jejich obdivuhodný výkon, aby mohli co nejlépe vyjádřit své vize.
Jak vznikl nápad vytvořit portrét istanbulské hudební scény?
Fatih vždycky chtěl natočit dokument o hudbě v Istanbulu, ale před úspěchem filmu Proti zdi neměl šanci. Koncept nabízel mnoha producentům, kteří řekli, ano, je to skvělá idea, ale kdo by o to měl zájem? Poté, co posbíral ceny za snímek Proti zdi, se ho zeptali, co by chtěl udělat jako další film, a on řekl, že právě tento projekt.
Můžete prozradit něco více o koncertu v Paláci republiky, na němž se podíleli i bubnující fanoušci a který přibližuje film Grundstück?
Grundstück zachycuje hodně neobvyklé vystoupení v Paláci republiky, kde sídlil parlament bývalé Německé demokratické republiky, takže je to pro mě velmi speciální místo. Jako pro člověka, který se narodil a vyrůstal v Západním Berlíně, pro mě bylo obtížné se jen dostat do východní části města. Ale koncert byl výjimečný i z jiného důvodu. Završuje naši dosavadní snahu obejít hudební průmysl. Fanoušky, kteří se registrovali na našich stránkách a zaplatili vstupní poplatek, jsme pozvali, aby přijeli do Berlína, kde mohli našemu vystoupení nejen přihlížet, ale sami se na něm podílet. Vytvořili sbor několika set hlasů.
Neměli jste strach, že zapojení tolika lidí povede k chaosu?
Držíme se kréda dělat všechno, co sami chceme. A chaos máme rádi. Ale ona tam nepanovala demokracie. Když máte několik tisíc lidí, kteří jsou zapojeni do projektu a něco vám k němu říkají, mohou poukázat na určité detaily a nedostatky ve vaší práci, které sami můžete přehlédnout. Každý jejich příspěvek je velmi hodnotný, ale na konci stojíme vždycky my a činíme konečné rozhodnutí, co se stane a kam naše hudba zamíří.
Můžete svůj internetový projekt podrobněji přiblížit?
V roce 2002 jsme založili internetovou stánku www.neubauten.org, aniž bychom věděli, jak bude fungovat. Byli jsme unavení hudebním průmyslem, který vám říká, že máte udělat několik určitých věcí a je velmi skeptický k jakýmkoli dalším nápadům. Chtěli jsme vytvářet naši hudbu přímo pro lidi, jimž se líbí, a ne pro firmy. Být přímo v kontaktu s fanoušky, kteří vám přesně říkají, co chtějí, je něco úplně jiného a mnohem hřejivějšího, než se jen pohybovat v branži. V první fázi jsme nabízeli lidem, kteří se registrovali a zaplatili poplatek, možnost objednat si CD a pak i rozšířené verze našich alb. Výsledkem druhé fáze byl koncert v Paláci republiky, zachycený na DVD Grundstück, které není dostupné v obchodech. Museli jsme lidem, kteří nás podporují, slíbit něco, co by je motivovalo, aby se přidali a předem přispěli. Je to jako s veřejnou dopravou.
DVD vzniklo z peněz předplatitelů pro ně samé. Působí to jako byste o ty ostatní ztratili zájem a soustředili se na výlučný okruh svých příznivců.
Je to uzavřený systém, ale Grundstück má svůj dopad i na veřejnost, přestože se neprodává v obchodech. Upozorňuje na tento výlučný okruh lidí. Film je navíc možné vidět na festivalech. Kdo tedy má zájem, může se k tomuto okruhu lidí připojit. Jak říkám, je to jako s městskou dopravou. Když si koupíte roční kupón, tak taky zaplatíte dopravnímu podniku za něco, co ještě neudělal. A tady to mů žete udělat i dodatečně, v průběhu roku, nebo se toho 
neúčastnit. Kupovat si jen každý den jízdenku, ovšem bez dalších výhod, pokud vůbec chcete systém podporovat nebo používat.
Má smysl ještě spojovat Einstürzende Neubauten s Berlínem, když třeba Blixa Bargeld tráví většinu času v Šanghaji?
Město, kde jsme se narodili a vyrůstali, už neexistuje. Berlín se nyní velmi liší od místa, jímž byl v osmdesátých letech a nejen proto, že už není ostrovem, kde mohou vyděděnci vést dobrý život. Stal se hlavním městem mimořádně mocného evropského národa se vším, co k tomu patří, s bezpečnostními standardy i s konformní morálkou, takže underground to má mnohem těžší než dříve. Pro mě už Berlín není místem, které bych chtěl propagovat, jak jsem to dělal v minulosti, raději propaguji samotný underground, který může existovat kdekoli. V osmdesátých letech to bylo skutečně dobré místo, kde se dalo dýchat, ale nyní musíme najít způsob, jak pokračovat v tom, co děláme, v různých prostředích na celém světě. Všichni musíme promyslet vhodné strategie pro současnou situaci, při stylu života, který vedeme.
Pamatujete si na mírový koncert Olofa Palmeho v Plzni, odkud vás deportovali, aniž jste zahráli?
Jo, pozvali nás, abychom hráli na festivalu pod širým nebem v Plzni společně s německou punkrockovou skupinou Die Toten Hosen a několika dalšími kapelami. Vyzvedli nás na mnichovském letišti a autobusy odvezli do Plzně. Když jsme tam přijeli, zjistili jsme, že tam nebylo vůbec co pít, dokonce ani voda. K mání byla jedině vodka, láhev za pár drobných, tak jsme si ji koupili. Mezitím začal koncert, před námi vystupovalo několik českých kapel, které se, sám nevím proč, rozhodly hrát na playback. Publikum je nemohlo ani cítit a snažilo se je vyhnat z pódia, házelo na ně kamení. V zákulisí bylo plno policistů, kteří nás obtěžovali. My jsme ale byli natolik opilí, že jsme našli odvahu se jim postavit a začali jsme se s nimi prát. Velké nepokoje tedy neprobíhaly jen venku, ale také v šatně. Bylo to hodně bláznivé. Toten Hosen utíkali, protože sebrali policajtům obušek. Nakonec jsme ani nevystoupili. Deportovali nás ještě předtím, než jsme se dostali na pódium. To ale byl náš druhý pokus u vás vystoupit.
A kdy byl ten první?
Poprvé nás pozvali v polovině osmdesátých let členové Plastic People Of Universe, abychom přijeli a hráli, samozřejmě ilegálně. Lidi se svolávali tajně přes telefon. Ale nám cestou došla nafta. Jako lidi ze Západu jsme nemohli přijet k pumpě a natankovat, museli jsme použít kupóny, které bylo nutné koupit ještě předtím, než jste vstoupil na půdu východoevropských zemí. My jsme byli mladí a hloupí a nekoupili jsme si jich dost. Zůstali jsme stát na silnici a zkoušeli zastavit nějaká auta. Jeden řidič náklaďáku byl tak odvážný, že nám zastavil a nechal nás hadičkou přečerpat naftu z nádrže. Jak se ji náš řidič snažil nasát, tak jí náhodou trochu spolkl a udělalo se mu hrozně zle. Prodělal udivující proměnu barev od modré přes žlutou až k zelené. Museli jsme zastavit a koupit mu rum, po kterém se vyzvracel. Teprve pak jsme mohli pokračovat. Nikdo z nás totiž tehdy ještě nemohl řídit auto. Když jsme konečně dorazili do Prahy k jednomu z lidí od Plastic People, bylo příliš pozdě na to, abychom ještě jeli někam hrát. Ale bez problémů to nebylo ani potom. Když jsme u vás konečně vystoupili, tak nás zase na koncertě potkal velký výpadek proudu a v druhé půlce jsme museli hrát akusticky. Zpívalo s námi publikum.
Foto archiv