Někdy jako by čas utíkal v jiných intervalech. Vždyť to nejsou ani dva roky, kdy se každou chvíli náhle vyřítil na kole zpoza některého pražského rohu… Virtuózní mladý pianista a skladatel Vojtěch Procházka (27) však za tuto krátkou dobu stihl nejen opsat podstatný hudební vývoj od jazzu směrem k pomezí vážné hudby, ale také změnit bydliště. A protože naposled jsme se náhodou potkali v přecpaném pařížském metru, byl časně srpnový horký den v Čechách ideální příležitostí k rozhovoru, s tepáním slunce v zátylku a ospalými svatopetrskými zvony za okny.
Jazzový pianista a skladatel Vojtěch Procházka (*1981) vystudoval VOŠ Jaroslava Ježka v Praze a dva roky žil v Houstonu, kde byl členem Lamar High School Orchestra, v současnosti studuje hudební akademii v Paříži a v Oslo. Jako člen tria Dano Šoltise se umístil na 1. místě Czech Junior Jazz Festival jako „Nejlepší jazzová skupina roku 2003“ a s kapelou Vertigo Quintet nahrál dvě desky pro Amplion Records. Jejich třetí album, tentokrát s violoncellistkou Dorotou Barovou, vychází v těchto dnech a bude představeno i v rámci společného koncertu umělců pod labelem Animal Music 8. října v Rudolfinu.
Zkraje září vychází kvintetu Vertigo po více než třech letech studiová deska. Jsi s ní spokojený?
Veskrze ano, i když kdybychom ji natáčeli dnes, asi bych leccos udělal jinak, protože se mi od té doby dost změnil pohled na hudbu. Bohužel jsme nahrávání trochu hůře zorganizovali a neměli jsme na něj tolik času, kolik jsme chtěli. Ale v rámci možností jsem s tím spokojený.
Prošli jste asi fází hledání; bylo tu vystupování s Lenkou Dusilovou nebo kytaristou Mirkem Šmilauerem. Kudy vedla cesta k violoncellistce Dorotě Barové?
Hledalo se spíš v době, kdy jsem byl pryč a byla potřeba náhrady. Setkání s Dorkou byla taková šťastná shoda. Ona nás původně chtěla na desku Tara Fuki a nakonec jsme se sešli někdy předminulý rok, kdy jsme s Vertigem zaranžovali a nahráli písničky Biale fale, Czerwone jabluszko a Klucz pro jejich desku Auris. Dorce se to líbilo a navíc nás znala už z dřívějška, kdy nás dlouho ,programovala‘ v Brně, kam jsem zase já často jezdil hrát s triem. Nakonec to skončilo tak, že jsme začali pomalu hrát spolu. Desku jste nahrávali v Polsku u věhlasného
Tadeusze Mieczkowskiho, který produkoval třeba desku Anny Marii Jopek s Patem Methenym. Jaká to byla spolupráce, případně rozdíl oproti domácím studiům?
To se vůbec nedá srovnávat, s ním se pracuje geniálně. Je to obrovský profík, navíc docela mladý, ale který má již spoustu zkušeností s muzikanty jako je právě Metheny, Branford Marsalis nebo někteří slavní polští hudebníci. Má strašně velké uši a slyší úplně všechno, když dechy neladí nebo když je někde špatný nástup. Navíc je to jedinečný člověk s dost nevtíravým a humorným stylem, jak celou tu frekvenci řídit, dovede hrozně jemně poradit, třeba kde by se mělo hrát méně nahlas… Obecně se s ním pracuje strašně dobře.
Že by jeho angažmá souviselo s katowickými studii členů kapely Rastislava Uhríka a Dano Šoltise?
To ani ne, my jsme se o něm poprvé dozvěděli přes Michala Tokaje, který u něj nahrával svoji desku s triem. Ta má hodně specifický, možná až popový zvuk, dost na hraně, něco na jazzovém poli ne zrovna dvakrát obvyklého; všechno je hodně vybroušené, natlačené a vůbec silné. Nám se tohle líbilo a řekli jsme si, proč to nezkusit, když cena nebyla tolik závratná. Petr Ostrouchov s tím souhlasil, na stejném místě pak mimochodem točil taky Robert Balzar. V Čechách by se těžko hledalo podobné studio s takhle solidním pianem a dobrým prostorem.
Na desce máš nakonec dvě skladby, které asi vznikly v době, kdy jsi bydlel v Paříži.
První skladbu Sextet jsem napsal v Paříži, ta druhá měla původně být coda k další kompozici, která se na desku nakonec nevešla.
Pro ženský hlas jsi nejspíš psal poprvé…
Sextet ve skutečnosti vzniknul jako školní aranž něčeho, co jsem měl jako skicu v hlavě již dříve, ale pak se mi začal čím dál víc líbit a nakonec jsem skladbu předělal, aby v ní Dorka mohla zpívat. I když jsem vlastně zaranžoval i verzi jen s trumpetou a tenorsaxofonem.
Do Francie jsi zamířil po kytaristech Petru Zelenkovi a Davidu Dorůžkovi. Jak svůj pobyt zpětně hodnotíš?
Mě tam čekají ještě dva další roky, teď jsem doma jen na prázdninách, ale zvlášť ten poslední rok byl pro mě zatím jeden z vůbec nejlepších, co jsem měl. Začal jsem hodně nacházet jiné cesty a trochu mě taky mrzí, že se mi to nepodařilo promítnout do naší desky. Jenže to je těžké už proto, že s Vertigem máme určitý styl a s omezeným časem ve studiu se dost špatně zkouší nové přístupy. Ale obecně je pro mě Paříž dost stimulující, je tam možnost hodně psát a hned si věci nahrávat. A vedle toho taky spousta muzikantů s velice osobitými vizemi a velká konfrontace s okolním prostředím.
Jaký dojem v tobě město zanechalo? Zprvu jsou to asi samé bagety, Montmartre a chrliče u Notre-Dame, ale z toho nejspíš člověk brzo vystřízliví.
Abych řekl pravdu, když jsem v Paříži, je to opravdu jen z domova do školy a ze školy domů, maximálně učit malé děti nebo večer pak někam na koncerty, ale že bych se tam dvakrát procházel, to zrovna ne…
Bydlel jsi poblíž poetické, ale zbědované židovské čtvrti, ve studentské koleji s hlučným vlakem za zády a tenkými zdmi, za kterými večer co večer cvičí další muzikanti. Je tohle ideální prostředí pro skládání?
Já jsem s tím strašně spokojený, doufám akorát, že příští rok v bytě budu mít pořádný klavír. Je to samozřejmě jiné než ve škole, kde je mezi těmi čtyřmi zdmi většinou akorát piano, věž a noty, to je všechno, tam se musí jedině psát. Ale mně v bytě vyhovuje i ta samota a taky možnost pracovat dlouho do noci.
Podařilo se ti si v Paříži někde zahrát? Obecně se má za to, že francouzské jazz kluby vůči cizincům dvakrát vstřícné nejsou.
Já se upřímně řečeno ani moc nesnažil. Tenhle rok jsem nakonec měl vždy tolik práce do školy, že nebyl čas na nějaké telefonování do klubů nebo jejich obcházení. Ale párkrát jsem si někde zahrál a pokaždé to bylo skvělé.
Studium na pařížské konzervatoři muselo být vůbec zážitkem. Ty sis z výběrových kursů na Evropana dost netradičně zvolil klasickou indickou hudbu se sitáristou a skladatelem Patrickem Moutalem.
To jsou vůbec jedny z nejlepších kursů na škole. Je to sice indická hudba, ale celkově strašně rozvíjí všechny muzikanty, Moutal kohokoliv tlačí až na samou mez vyjádření, lidsky i jako profesor je hrozně daleko a ví, kam až člověka může dotlačit, aby to mělo smysl. A kdo chce a je ochotný pro to pracovat, můžou pro něj být takové kursy obrovsky přínosné, protože otevřou úplně jinou dimenzi toho, kam až se dá zajít v mezích expresivnosti. A že je to zabalené do kursu indické hudby, je jen jeden aspekt, byť nesmírně důležitý. Člověk se naučí hodně o indické hudbě, ale Moutalovým cílem není z nás vychovat indické muzikanty, na to by bylo třeba v Indii žít několik desítek let. Osvojení si hrubých základů systému indické improvizace je ohromně užitečné, protože ta má jasně danou strukturu i zajímavá pravidla. Sice jsou dost přísná, ale zároveň nabízejí velkou svobodu, a když se tohle podaří promítnout do jiného druhu hudby, je to hrozně prospěšné.
Vloni hned po návratu jsi říkal, že jako první jsi utekl za klidem Prokopského údolí. Že by podobná velkoměstská úzkost, jakou ve francouzské metropoli zažívala Kunderova hrdinka Agnes?
Ty městské tlaky tam určitě jsou. První rok jsem měl dost špatné bydlení, bylo to pokaždé hodinu a půl cesty metrem z předměstí do školy a pak zase zpátky, kdežto teď už jsem se usadil, blízko mám park a do školy můžu jezdit na kole. Ale je pravda, že Paříž je v něčem velice stísňující a hodně agresivní, je to mix spousty kultur a některé jsou ze své podstaty už vnějškem násilné: mluví hlasitě, hodně gestikulují… Vlastně je to celé hlučné a pořád to na člověka buší. Ale i z toho se dá vzít spousta dobrého.
Seznámil ses s některými místními muzikanty?
Ne asi s tolika, jak bych chtěl, ale někteří mě tam hluboce ovlivnili. Hlavně pianistka Eve Risser z alsaského Štrasburku, kde na konzervatoři vystudovala klasiku a improvizaci pod známým pianistou Stephanem Olivou a letos skončila u nás na škole. Hodně se věnuje volné a konceptuální improvizaci, hlukům a preparaci klavíru. V moderní soudobé hudbě a obecně v improvizaci je strašně hluboko a daleko. Ona a její kluk, švédský basista Joel Grip, na mě v tomhle udělali dojem, protože málokde ve světě se člověk setká s takovým přístupem k nástroji a s tolik surovou energií a přímočarostí.
Nepravidelně vystupuješ v českých jazzklubech i s vlastním kvartetem. Je to dlouhodobá záležitost, ale k desce zatím nesměřuje?
Momentálně bych radši udělal desku v triu, dokonce mám i vyhlédnutého jednoho švédského bubeníka, kterého jsem zatím jen slyšel hrát. Pak musím najít basistu, ale taky mě teď čeká odjezd do Norska, kde možná potkám zase jinou hudbu…
Často se na setlistu tvého kvartetu objevuje Princova skladba Condition of the Heart, kterou ale hraješ v intimním aranžmá norské zpěvačky Susanny Wallumrød…
To je spíš taková legrace, v kvartetu člověk zvlášť při tom občasném hraní může zkoušet spoustu věcí, které tak nějak objeví po cestě a jenom se mu líbí. Kdežto v triu mám dnes už jakž takž představu, co bych dělal radši, a to jsou především moje věci.
Jak jsi na Susannu přišel?
Vlastně dost náhodou, David Dorůžka měl její první desku, kterou já jsem sice neslyšel, ale šel jsem díky tomu na její pražský koncert a to byl obrovský zážitek, celou dobu jsem během toho brečel jako malé dítě, tak to bylo silné. A přímo na koncertě jsem si koupil její desky. Ten samý večer po ní ostatně hrálo ještě In The Country, což je skvělé trio jejího pianisty Mortena Qvenilda, a nakonec ještě Supersilent, sice divoká, hlasitá a dost nevázaná kapela trumpetisty Arve Henriksena a klávesisty Helgeho Stena, ale zároveň v něčem zase dost strukturovaná, což mě na ní baví.
Dnes možná víc než kdy jindy vzniká ve skandinávských regionech dost jedinečný druh jazzu. Na tebe z téhle oblasti dělá nejspíš dojem Susannin bratr, pianista Christian Wallumrød, kterému na mnichovském labelu ECM vyšlo hned několik desek.
To určitě, ale já v sobě dnes zároveň objevuji takový divočejší pohled na hudbu, snad méně filtrovaný. Připadá mi, že jsem dlouho vyrůstal posloucháním muzikantů, kteří svoje vyjádření dlouho čistí, až je nakonec možná příliš sterilní; proto mě teď spíš baví ten přímočařejší a instinktivnější, možná primitivnější přístup k hudbě. To je taky cesta, kterou bych se chtěl vydat v budoucnu, alespoň cítím, že mě hodně láká. Christian je k tomuhle daleko, je maximálně vybroušený, i když jeho celkový projev je dost jemný a citlivý. Mně se líbí především jeho skladby, aranžování a obecně celý zvuk jeho kapely.
V Norsku momentálně žije i původem ukrajinský pianista Misha Alperin, u kterého budeš od září studovat v Oslu. Proč sis vybral právě jeho? Nechtěl jsi původně zkusit Ameriku?
To spíš až později, teď mám ze spousty důvodů chuť ještě čas zůstat v Evropě. Alperin není zrovna můj zvlášť oblíbený skladatel, ale moc se na to těším. Je to virtuózní klavírista, který mě toho určitě má hodně co naučit. A všichni mi říkají, jak je obrovsky silná a přísná osobnost, což je také dost dobré.
Ve vystoupeních s kvartetem poslední dobou čím dál častěji zařazuješ skladby původně bopového pianisty Herbieho Nicholse, na něhož si za padesát let od jeho smrti asi málokdo vzpomněl. Co tě na jeho kompozicích láká?
Nichols je podle mě naprosto jedinečná osobnost v historii hudby. Těžko ho s někým srovnávat: byl strašně originální a měl naprosto osobitý, jemný a plně rozvinutý styl. Nahrál v zásadě jen několik sessionů z období asi tří let, což je hrozně malý výsek z jeho života a drtivá většina jeho díla je proto nenahraná. Napsal přes dvě stě skladeb, z nichž velká část je ztracená, věnoval se všem stylům a formám, spoustu svých skladeb i otextoval, psal básně a byl prý i vynikající šachista. Jeho hudba je do dneška hrozně silná a už proto má smysl o něj oživovat zájem. Mně ho náhodou doporučil portugalský bubeník Joao Lencastre, se kterým jsme s Rasťou Uhríkem a Davidem Dorůžkou odehráli v kvartetu několik koncertů. Pak jsem si v Paříži našel všechny Nicholsovy nahrávky a začal jsem se jím víc zabývat. Ve Francii už o něm naštěstí pár lidí ví, kdežto tady je takřka úplně neznámý. Existuje výborná knížka životopisů Four Lives in the Bebop Business černého hudebního kritika A. B. Spellmana, který v ní píše o docela zajímavé čtyřce: Cecilu Taylorovi, Ornettu Colemanovi, Jackiem McLeanovi a právě Herbiem Nicholsovi. Například Herbie a Cecil Taylor se znali, Herbie se kamarádil taky s Monkem, ale z nějakého důvodu nikdy neprorazil a celý život nakonec hrál dixieland, striptýzové bary a děsné kšefty, aby se uživil. Mě jeho hudba ohromně baví, každý den v ní nacházím něco nového.
Vzpomněl jsem si na tebe při poslední desce trumpetisty Nicholase Paytona, kterému dost svébytně sekunduje pianista Kevin Hays… Tenhle druh hudby tě neoslovuje?
Ale jo, docela mě baví. Kevina Hayse jsem slyšel několikrát naživo, je to dost zajímavý pianista s osobitým přístupem. Tenhle druh standardního jazzu mě sice zajímá, ale chtěl bych zároveň dělat něco trochu jiného. Americká tradice je v mnoha věcech přínosná, ale spíš teď hledám něco odlišného, nechtěl bych znít jako druhý Hays nebo další Brad Mehldau, byť to jsou skvělí muzikanti, ale rozhodně mě teď jejich tvorba příliš nezajímá. Spíš hodně poslouchám moderní klasiku, zvlášť mě baví Ligeti a Stravinskij. Taky teď spíš poslouchám takové obskurnější věci: Ornetta Colemana, Bobbyho Fewa, Andrewa Hilla, kapelu Polar Bear, ale taky Schoenberga, Bartóka a Sonnyho Rollinse. Zvlášť jeho desku Live At The Village Vanguard s Wilburem Warem a Elvinem Jonesem.
Kdybys měl něco dalšího doporučit…
Dost málo se mluví o Ethanu Iversonovi, který mě baví především jako osobnost. Ani ne tak svoji kapelou The Bad Plus, jako spíš proto, že má jako jeden z mála hodně zajímavý blog na internetu, plný rozhovorů a spousty analýz; má toho spoustu načteno a naposloucháno. Doporučil bych jeho fantastickou živou nahrávku z New Yorku, The Minor Passions, nahranou s basistou Reidem Andersonem a Billym Hartem na bicí. Má osobitý styl, taky na něj působil Ligeti a soudobá klasická hudba, ale zároveň si bral i z domény jazzové tradice, zvlášť od Buda Powella nebo právě Herbieho Nicholse. A taky bych rád doporučil zajímavou stránku Destination Out!, odkud jsem se dozvěděl o spoustě zajímavých muzikantů.
Sleduješ vůbec dění na domácí scéně?
Dost málo, protože tu moc nejsem, ale hodně se mi líbí třeba projekt Points, který se snaží o trochu jiný styl. Pořád je tu jinak přeci jenom málo muzikantů, ale na to, jak je Praha malá, mám z domácí scény dobrý pocit.
Poslední dobou se stále častěji přetřásají nevalné podmínky v místních jazzklubech. Ty máš navíc srovnání s ostatními evropskými zeměmi. U nás se mluví o mizerné návštěvnosti, nízkých honorářích pro muzikanty a cenách ne dvakrát příznivých pro Čechy. To je patová situace, ne?
Mně je klubová scéna spíš nepříjemná, vedle pár světlých výjimek je to všude na světě především továrna na peníze, kde hudba stojí naprosto na posledním místě. Naštěstí na hraní v klubech nejsem zatím závislý a vystupuji v nich spíš proto, abych hrál, než abych si vydělal peníze. Asi by se obě strany měly víc snažit, kluby třeba vyjít vstříc domácímu publiku nebo zkoušet větší propagaci, a muzikanti zase dělat některé věci jinak. Ve Francii se hudebníci dávají dohromady do různých spolků, a jakmile získají status občansky prospěšné společnosti, mohou celkem jednoduše žádat o granty, sice ne nijak závratných částek, ale i tak užitečných. Nebo se několik kapel smluví, pronajmou si velký prostor a koncert si uspořádají sami podle domluvy, tzn. bez prostředníků. V Praze je sice prostorů méně, ale pořád by tohle šlo dělat.
Jak hodnotíš aktivity České jazzové společnosti? Letos na svoji letní jazzovou dílnu přilákala bubeníka Jeffa Ballarda, oproti zbytku Evropy má ale pořád asi co dohánět.
To sice ano, ale stejně je skvělé, že sem Ballard byl ochotný přijet. Dost by tomu tady přispěla i decentralizace, kdyby víc začaly fungovat jazzkluby mimo Prahu. Třeba v Polsku je téměř v každém městě klub, kde se dá hrát za solidní peníze, kdežto u nás je takových příležitostí málo. A pak je samozřejmě třeba trochu vychovat lidi, aby na hudbu chodili.
Čemu by ses chtěl věnovat do budoucna? Svého času jsi mluvil o tom, že jednou chceš natočit desku s Davidem Dorůžkou.
Jednou ano, ale momentálně je aktuální spíš moje trio, se kterým bych chtěl nahrávat někdy příští rok. A pak taky nevím, jaké bude Oslo, kde jsem na výměně přes Erasmus zatím na půl roku s možností dalšího prodloužení. Uvidíme, když všechno půjde dobře, rád bych to protáhl na celý rok.