Na scéně anglo-amerického klasického rocku se přesně tomuhle říká ,supergroup‘. V jazzu zase ,all stars band‘. Novou kapelu, přesněji řečeno duo, s poněkud exotickým názvem KUZMICH ORCHESTRA, totiž tvoří kytarista a skladatel Josef Ostřanský, který patří k letitým oporám domácí alternativní scény, a zpěvačka, cellistka a v tomto případě i baskytaristka Dorota Barová, známá zejména coby polovina dnes už světově proslulých Tara Fuki. Kuzmich Orchestra právě vydal debutové album Ptačí sliby a po jeho brněnském křtu si Pepa Ostřanský udělal čas na několik otázek.
Předpokládám, že s Dorkou ses seznámil v době, kdy jsi – což se možná málo ví – ,pomáhal na svět‘ Tara Fuki. Napadlo tě už tehdy, že by nebylo špatné něco s ní zkusit?
Ano, s Dorkou jsme se seznámili při vzniku Tara Fuki, v podstatě vznikaly u nás v kuchyni, tak jsme se viděli poměrně často, a také jsem se v první porodní etapě staral o jejich management. Později, v roce 2002, když jsem odcestoval na severní Kavkaz a věnoval se práci humanitárního pracovníka a na muziku už nezbyl čas, jsem jejich vývoj sledoval jen z povzdálí. Po návratu do Čech v roce 2006 jsem znovu oprášil BOO a pak pomalu připravoval svůj nový program. Neměl jsem moc jasno s kým, v jakém obsazení ani kdy dám celou záležitost dohromady, jen jsem měl představu ženského zpěvu a že to musí být někdo, kdo přinese do mé hudby čerstvý, svěží vítr. Tou dobou jsem už žil v Praze a když jsem loni v létě zjistil, že Dorka také přistála v této metropoli, stačil jeden telefonát a Kuzmich Orchestra začal dostávat první obrysy, samozřejmě, že zatím virtuální. Pak jsme se několikrát sešli a celý program byl pohromadě. Dorka v Kuzmich Orchestra odložila své violoncello, chopila se basové kytary a hlavně nechala zaznít svému neuvěřitelně krásnému hlasu.
Ze všech kapel, kterými jsi prošel, právě tady asi používáš nejvíc elektroniky – kromě krabiček taky počítač. Jak jsi do tohoto stadia dospěl?
Používání nových technologií patří k době, ve které žijeme, a připadá mi přirozené je využívat. Navíc práce s hudebními softwary se ohromně posunula a zvukově zkvalitnila. Jejich použití je velmi intuitivní a pro mne jsou stejně inspirativní jako hraní na hudební nástroj. Posouvají hudební myšlení do jiné roviny a nejsem tudíž svázán naučenými postupy. Tedy tím, jak mi prsty běhají po hmatníku a tak trochu diktují. Jsme ale teď zatím úplně na začátku a další objevování teprve přichází a přijde.
Je elektronika momentálně pro tebe jen ,dobrým sluhou‘, nebo principem tvorby? Máš v plánu souvztažnost živého nástroje a elektroniky dále rozvíjet?
Určitě se v současné době chci elektronikou zabývat více, protože bez pilného tréninku se člověk nikam neposune. To je stejné jako při hraní na klasický nástroj. Každopádně je pro mne nejdůležitější pestrost a také svoboda volného hraní, tím myslím, že si třeba sedneš někde na trávník a jen tak si zahraješ, i bez přívodu elektrického proudu.
I přes podíl elektroniky hraješ v Kuzmich Orchestra převážně na akustickou kytaru. Přitom jsi byl dlouhá léta vnímán především jako elektrický kytarista. Čím tě akustika v současné době tak vábí?
Akustická kytara má právě výhodu té svobody si sednout a hrát. Na druhou stranu když ji proženeš přes počítač a víš, co chceš z toho dostat (i když je občas zábavnější to nevědět), můžeš se pustit do opery, heavy metalu nebo třeba vesmírné odyssey. Já jsem původně plánoval, že budu nástroje střídat, ale v průběhu koncertování jsem zjistil, že je to jen placebo efekt.
Myslím, že by Kuzmich Orchestra mohl oslovit široké spektrum posluchačů a napadají mě třeba i ,nedogmatičtí‘ folkaři. Máte namířeno i do těchto kruhů?
Máme namířeno kamkoli, kde najdeme posluchače naladěné na náš způsob vnímání. Žánrové dělení mě nikdy vlastně nezajímalo. Vždy jsem hrál něco úplně jiného, než jsem poslouchal. Jsem vlastně nadšen, že současná doba maže tyto rozdíly. Nejdůležitější je, aby celý program držel pohromadě a bylo jasné, o čem to je. Je důležité, aby texty vyrůstaly z hudby a hudba z textů, aby nebylo moc nebo zase příliš málo světla. Nejlépe, aby se ještě někdo v pozadí mírně v rytmu pohupoval nebo tančil… K tomu je potřeba se pozvolna přibližovat. Takže nedogmatickým folkařům, ba i těm mírně dogmatickým, dáváme zelenou.
Vybíráte si občas ke koncertování zajímavé prostory a výtvarné konotace, jako třeba v Letohrádku Hvězda s výtvarnými dály Petra Nikla. Nepřipadá ti ale, že někdy prostředí může odvádět pozornost od samotné hudby? Nebo to má být tak, že hudba povýší prostředí na jeden komplexní zážitek?
Koncertní místo je nesmírně důležité. Je jasné, že když se hraje v klubu, čajovně, na festivalu, každý asi ví, co může očekávat. Pokud hledáme nové, alternativnější prostory, vždy je u toho velký otazník, jak to dopadne. Prostor Letohrádku Hvězda je nádherný, hermetická záležitost. Myslím, že výstava Petra Nikla byla přesně tím, čím se celý prostor posouvá ještě někam dál. Na druhou stranu si myslím, že jsme tam s Kuzmichem trochu podcenili akustiku prostoru a já jsem vlastně s výsledkem našeho koncertu nebyl moc spokojen. To je asi to, na co ses ptal, ne? Je to krásné poučení do budoucna, že je potřeba více domýšlet nebo spíše si nechat více času na přípravu a s místem se více seznámit. Každopádně je to vždy veliké dobrodružství. Každé místo má svého genia loci a někdy není snadné ho správně uchopit. Ono vás tam musí hlavně pustit…
Pořád jsi u posluchačů nejvíc zapsán coby člen někdejšího Dunaje. Myslíš že mezi Dunajem a Kuzmich Orchestra existuje nějaká souvislost kromě osobní?
Pro mne je Kuzmich Orchestra takový volný součet zkušeností jak Dunaje, BOO, tak E i Rale. Nebo spíše takové volné napojení… Ale i na Tara Fuki, Vertigo Quintet i DoMa Ensemble. (kapely, jejichž členkou je v současné době Dorota Barová – pozn. aut.)
Bereš Kuzmich Orchestra jako další kapitolu svého vývoje nebo ,jen‘ jako další projekt, kterých jsi měl v minulosti spoustu?
Kuzmich je pro mne naprosto nová kapitola, pokud se dá toto slovo použít. Je to prostor, který má v sobě ohromnou vyjadřovací volnost a není ani ohraničen tím, že jsme teď s Dorkou jen dva… Všechno vzniká velmi přirozeně, někdy až s podivem snadno, a není zapotřebí do toho moc zvenčí zasahovat, jen to tak z povzdálí korigovat… Ale samozřejmě to hlavní, tu energii, do toho vložit musíš, jinak to prostě nejde!
Foto: Roman Hřebecký