Page Hamilton z Helmet se o tetování nestará. Helmet patřili k těm zajímavějším kapelám z newyorské scény přelomu osmdesátých a devadesátých let, oplývali tvrdostí, důrazem a hutností, ale nabízeli více – méně obvyklé harmonické postupy a hojnost překvapivých změn a zvratů i kontrast hutného zvuku s výraznou melodií. Kytarista Page Hamilton nezapřel, že je školeným muzikantem. V roce 2004 se Helmet po pauze vrátili na scénu, loni jim vyšla nová deska Monochrome a letos jejich vystoupení patřilo k vrcholům prvního dne festivalu Rock For People.
Jak jste se propracoval ke svému způsobu hry?
Vlastně ani nevím. Myslím si, že je to důsledek vývoje, že to přijde, když hodně hrajete a zkoušíte. Já hraju každý den. Poslouchám a mám rád hodně druhů hudby, ale nemyslel jsem si, že bych ji mohl hrát lépe než lidi, kteří ji 
provozovali, a tak jsem raději rozvíjel vlastní osobitost. Podle mě by cílem každého muzikanta mělo být, aby nezněl jako někdo jiný, měl by mít svůj zvuk a rukopis.
Jak byste ten svůj charakterizoval?
Jako kombinaci Led Zeppelin a Milese Davise, i když poslouchám také hodně Theolonia Monka a AC/DC a říkám si, že tohle bych ještě dokázal. Dřív jsem býval plný pochyb, ale to už pominulo.
Jak se díváte na současné postavení Helmet?
Máme vlastní tvář, ostře řezanou, a každý o nás mluví jako o cool kapele. Nejsme ,velcí‘, ale máme dobrou základnu fanoušků po celém světě, kdekoli na nás přijde od sta do tisíce lidí, což je dobré. Hlavně ale jsem hrdý na to, že jsme se nikdy nezřekli toho, co jsme původně dělali, že jde pořád o hudbu a ne o to, jak jste oblečen, co říkáte, co berete a jestli máte tetování nebo ne. O tohle se doopravdy nestarám.
Považovali jste se někdy za součást nějaké scény?
Nikdy jsme se moc necítili jako součást nějaké odnože newyorské scény, i když jsme měli přátele v řadě kapel. Vždycky jsme měli pocit, že tak trochu nezapadáme, ačkoli tam byli pohodoví lidi jako Sonic Youth, kteří nás brali pod svá křídla, ačkoli jsme si nikdy nebyli jisti proč, a divili jsme se tomu. My jsme byli tvrdší kapela, v té době v New Yorku bylo hodně tvrdých kapel jako Prong, kteří k nám měli asi nejblíž. To byla opravdu pohodová kapela, i když já osobně jsem je zpočátku neměl moc rád. Ale byly tam i další kapely jako Surgery nebo Honeymoon Killers, ty ale nikdy nehrály s námi a my jsme se ani o ně nestarali, měli jsme rádi Sonic Youth. Když se nyní ohlížím, tak v New Yorku rozhodně existovala scéna, bylo tam několik klubů, kde jsme hrávali my i jiné kapely.
Ale sám jste nikdy neseděl každý večer ve stejném klubu se stejnými lidmi.
Ne, to ne.
Kde hledáte inspiraci pro nové skladby? 
Já jsem vždy inspirován tím, že hraju hudbu. Mezi skládáním a inspirací je vždycky také kus řemesla, je tam disciplína, kterou si za roky vypěstujete, když si sednete a skládáte. Ale pořád jde o řešení hudebních otázek a problémů s textem. Když máte v hlavě nápad, zapíšete si jej a přehráváte, rozvíjíte nápad hudebně. Za těch dvacet let vím, že některým lidem se to bude líbit a některým ne. Nikdy jsem nedokázal potěšit všechny, nesnažím se psát primárně pro publikum, nesnažím se vytvářet něco určitého a nestarám se o to, co si o tom lidé budou myslet a jak to přijmou. Podstatné je, aby nápad zůstal čistý.
Bral jste někdy svou hudbu jako vyjádření společenského postoje?
Vědomě jsem se o to nikdy nepokoušel, vždycky je ale zajímavé přesvědčovat lidi vlastními sociálními komentáři, takže musím odpovědět ano. Ale nejsem velký fanda příliš politického materiálu, protože hodně z něj je samoúčelné. Navíc si myslím, že je těžké dosáhnout v této oblasti úrovně Dylana. On napsal jedny z nejúžasnějších politických písní.
Nemyslím si, že někoho přesvědčujete, aby šel volit proti Bushovi…
To je mi jedna z nejvzdálenějších věcí. Když píšu texty, hlavně cítím, že mám odpovědnost k řemeslu a k poezii, protože mám rád jazyk.
Vy jste ale nehrál jen hutný rock. Jak vzniklo společné album kytarového noise Zulutime s Casparem Brötzmanem?
Když jsem potkal Caspara Brötzmana, stali jsme se dobrými přáteli. Jakmile jeho gramofonová firma zjistila, že jsem jeho velkým fandou, požádali mě, abych napsal průvodní text k jeho albu Koskofen. Souhlasil jsem a na oplátku jsem chtěl, abychom s ním jeli na německé turné. Vyhověli mi a já na oplátku vzal jeho na šňůru po USA. Pak jsme Caspar a já probírali možnost natočení společné desky. No a když byl v New Yorku, šli jsme do studia, kde jsem obvykle pracoval, a album jsme prostě natočili.
Pokračujete dále v experimentech v oblasti noise nebo je to uzavřená kapitola?
Ne, uzavřená není, nic není uzavřeného s výjimkou mé předchozí kapely, ta je uzavřená… Většinu času, i když ne 
všechen, věnuji jazzu, což je obtížná a hluboká disciplína, ve které nikdy nevíte dost, nikdy nezkoušíte dost a nikdy nejste dost dobrý. Cítím se v něm stále velmi nejistý. Ve zbytku času díky bohu pracuji na krátkých filmech, což mi umožňuje dál experimentovat. A velkorozpočtové filmy, jako byl Nelítostný souboj, In Dream a Titus, Férový zloděj nebo naposled Across The Universe mi umožňují dělat hodně hluku, i když v jiném kontextu, takže jsem s tím nikdy nepřestal. S noise dál experimentuju. Chytnu melodii nebo pár akordů ve vazbě do smyčky, a pak ji zaranžuju, přidám tam dřeva, smyčce. U filmu je ale skutečný skladatel Elliot Goldenthal, klasický pianista, opravdový muzikant, který dělá orchestrace pro stovku hráčů, a ne člověk jako já. Ale on má moje ,bouření‘ rád.
A objeví se tento materiál taky na CD?
Teď ne, něco je na mé stránce na MySpace. Možná ale někdy nejzajímavější skladby zkompiluji a v nějaké podobě vydám. Napřed ale musím zpracovat historii Helmet, protože příští rok slavíme dvacet let, uděláme DVD, CD a nové album. A v létě a na podzim budu dělat film. A mám taky jazzový projekt. No, možná to vyjde ještě předtím, než zemřu.
Můžete nějak přiblížit zmiňovaný jazzový projekt?
Není zase tak grandiózní, jmenuje se Jazz Wannabes. Nyní se chystáme do Irska, kde budeme hrát na festivalu a taky nás čekají koncerty ve státě New York. Pracujeme na věcech od Monka, Milese.
Hrajete tedy hlavně standardy?
Standardy, ale taky věci od Helmet na dvě kytary a pár převzatých písní. Protože budeme hrát v Irsku, připadalo mi, že by bylo docela legrační hrát i písně od Thin Lizziy, takže nějaké uděláme.
Hrajete na akustické kytary?
Ne, na elektrické, ale bez zkreslení, přes komba Fender Twin Reverb. Prostě dvě jazzové kytary a jeden hlas. Anthony Truglio (mj. také člen Helmet, další Hamiltonovy skupiny Gandhi a Liege Lord) zkouší taky zpívat, ale nemyslím si, že je schopný chytnout ty vysoké tóny v písničkách od Beatles…
Foto archiv