Vlasta Třešňák: asi jsem na svým

Už jsme, my všichni milovníci Vlasty Třešňáka mysleli, že se od něho žádných dalších hudebních aktivit nedočkáme a že se asi nedá svítit. Budou nám muset stačil staré desky a tu a tam autorem zahrané písně z nich. Asi přijdou další knížky a občas můžeme jít na výstavu jeho obrazů. Ale pak se jakoby roztrhl pytel – po albu Inventura (2005) s čerstvě sestavenou bigbítovou kapelou v zádech přišlo CD Skopolamin (2007) a letos jak nové Němy sufler, tak konečně i reedice Zeměměřiče, natočeného ještě v Praze, ale vydaného před jednatřiceti roky ve Švédsku a ve dvojalbové podobě doplněného nepoužitými verzemi a dalšími songy. A pět let také hraje Třešňák Band. Jeho lídr, na pódiu namíchnutý českou pokrouceností, si plní sen svého dospívání – konečně má údernou rockovou skupinu a řeže do elektrické kytary.

Mezitím vyšla roku 2007 kniha Ondřeje Bezra To je hezký, ne?, retrospektivní dialog s Vlastou, který k němu přičinil množství vypointovaných vsuvek. Dělat po tomhle s Třešňákem jakýkoli další rozhovor se zkraje jevilo nevděčně. Kdo ho zná, ví, že o své tvorbě nic moc neříká a myslí si nejspíš, že v ní má odpovědi každý najít sám. Na Vlastu, kterého v poslední době vídávám spíš letmo, jsem se ale těšil. A doufal, že se snad k něčemu zatím nepublikovanému dobereme. No, dospěli jsme ovšem během debaty k řadě věcí nepublikovatelných! Domlouvání na termínu nebylo snadné, honili jsme se sms a nepřijatými hovory, občas měl Vlasta vypnuto. Když na mě pak náhle vybafl: zítra v pět, řekl jsem, že nejdřív v půl sedmé. Jenže se ukázalo, že stotřicítka z Knížecí jezdí dvakrát za hodinu. Během oboustranného čekání mi přišla zpráva: Jdu spát. Ale kolem sedmé se ve Vlastově domečku, co by kamenem dohodil od jinonického zámečku a asi i bývalé návsi (bezprostředním sousedem je kytarista Vašek Veselý), samozřejmě nespalo. Ještě pak ani kolem půlnoci. Mluvilo se u vína, bánily se cigarety a smotky, a dost jsme se nasmáli. Jako s Vlastou vždycky. Od půlky sedmdesátých let, kdy jsme se blíž poznali poté, co mi redakce časopisu Melodie kývla na rozhovor s ním. Vlasta už asi byl v hledáčku StB, ale pořád ještě trpěný. Interview už jsem pak ale ani nedopsal, přišel nějaký zprostředkovaný befel, že Třešňák ne. Nicméně při samotném tehdejším rozhovoru to byla legrace. Pamatuji se, že jsme prolezli několik restaurací, zcela určitě začali U Malvazu v Karlově ulici, kde se vařilo černé pivo, a patrně skončili ve vinohradském výčepu Demínka, nad nímž bydlel dnem i nocí hlídaný Petr Uhl a ve kterém se scházeli budoucí zarostlí signatáři Charty. Vlasta měl tehdy novou hračku, kapesní verzi hry Master Mind, vzdáleně připomínající halmu, se kterou otravoval spolustolovníky. Absolvoval jsem několik potupných partií, ale bylo mi fuk, že se zdatným soupeřem prohrávám a bavil jsem se při nočním tahu hlavním městem reálného socialismu výborně. Vlastovu vynalézavému humoru s neustálými slovními hříčkami, slangem od časů monarchie i karlínské ulice dávných let, s pitvořením a karikováním, se dá také těžko odolávat. Od té doby jsme se pak potkávali celkem často až do momentu, kdy mi na Staroměstském náměstí jednoho dopoledne dost otřeseně vyprávěl, že po estébáckém násilí s cílem přimět ho k vystěhování, jak znělo zadání akce Asanace, skutečně balí kufry. Bylo to smutné, roku 1982 jsme si neuměli představit, že ještě na konci téhož desetiletí komunistická bublina praskne jako nic. Když zmizel, pouštěl jsem si pak mnohokrát desky Zeměměřič a Koh-i-noor, z nichž především ta prvá patří k tomu absolutně nejlepšímu a nejopravdovějšímu, co tu vzniklo nejen ve folku. A byl přesvědčený, že Vlasta už zase někde ve světě vlaje se stejnou vnitřní svobodou, jakou jsme u něho vždycky užasle pozorovali.
~ ~ ~
Pamatuješ na ten Master Mind?
No jo, to je pravda, že jsem s tím lidi otravoval. Master Mind mi poslal ze Švédska Jiří Pallas, impresário Šafránu. A mě ta hra tehdy úplně pohltila, dost jsem s tím lidi v lokálech zlobil, aby si se mnou zahráli. Těsně před emigrací jsem pak Master Mind, což byla v Československu žádaná vzácnost, prodal v hospodě za stovku.

Master Mind byla makačka na přemýšlení. Hrával jsi předtím takové hry? Šachy třeba?
Šachy taky, ale hlavně desetníkovej mariáš, už jako kluk v Karlíně a hodně i potom.

Jak se ti v něm daří?
Po těch letech jsem asi na svým. Ale už jsem dlouho nehrál. Pořád se s naší karetní kumpanií domlouváme, ale nedaří se nám. Zato před lety! Jednou, už po devětaosmdesátým, za mnou na víkend přijeli do Mnichova kamarádi z Prahy. Těšili se na město, na hospody, na Západ. Jenže jsme u mě v privátu zasedli ke kartám a nebyli schopný přestat. Oni pak v pondělí rovnou od stolu zase odjeli na Východ.

Zažil jsi při svém poflakování proletářskými čtvrtěmi vysloveně hazardní hry?
Viděl jsem je hrát, to jo. Plátýnko, Moje teta, tvoje teta, na stole hromada bankovek. To hrávali uhlíři z Karlína a ze US skladů v Holešovicích.

Veřejně v hospodě? A policajti nic?
Policajti byli už tehdy uplacení. I fízl chtěl na zimu uhlí, tak byl klid. Uhlíři, to přece byla šlechta.

Mezi uhlíři byli často také Cikáni, jak říkáš, slovo Romové vůbec nepoužíváš. (Vlasta mi skáče do řeči: „Mí přátelé nechtějí abych jim říkal jinak než Cikáni!“). Kamarádíš se s nimi od dětství. Ale jak to přišlo? Já žil ve stejné době v Nuselském údolí taky poblíž Cikánů, ale my bílí jsme se k nim nedostali a spíš se jich trochu báli.
Asi to bylo tím, že jsem byl z proletářskýho prostředí. Dcera paní magistry s náma taky nelítala po ulicích. A možná ti moji Cikáni byli jiný, těžko říct. Karlínský už se tu pevně usadili. Konkrétně můj nejmilejší kamarád Milan Korman byl druhá generace narozená v Praze. Začátkem 70. let jsem zažil čerstvě přistěhovaný Cikány ze Slovenska a ti už byli jiní, nepasovali. Nevím, jestli bych se jako kluk s nimi taky tak sblížil.

Dostal jsi se pak do kontaktu s porevoluční cikánskou vlnou přistěhovalců do Prahy?
Jenom trochu. Já když Cikány, tak ty svoje karlínský. Třeba ty smíchovský, jak o nich píše Jáchym Topol, což jsou někteří mimochodem taky muzikanti, moc neznám. Nejvíc malíře a muzikanta Rudu Dzurka. Bydlí U Paliárky a je to hodnej člověk. Kdyby ses tam někdy dostal do potíží, volej Rudu Dzurka, „Rudó!“.

Tvoje náklonnost k Cikánům a povědomí o nich jsou známé. Neozvala se ti tudíž nějaká vládní komise, abys přispěl radou k řešení romské problematiky?
Ale jo, ozvala. Jenže já s díky odmítl. Starám se soukromě. Píšu pohádky pro děti a v jedný vystupuje jistej Gejza Langoš. A říká se tam: „Gejzu Langoše také zajímaly cikánské otázky, ale žádnou neměl.“ Největší dilema bylo, když jsem dorazil na krásnou cikánskou zábavu v žižkovským hotelu Tichý, kde hráli kamarádi Gadžoři. Tanec, tombola, rvačka. A pořadatelé za mnou přišli, abych se účastnil rozhodování v soutěži Miss Roma. V porotě seděl starosta Jarda Kořán a podobný vejšky. Móre, tehdy jsem měl problém se z toho vykroutit.

A vykroutil?
Vykroutil! Představ si říct nějaký mladý Romňe, že je ošklivější než ty ostatní! Ale pěkný to tam bylo, takový lepší Hoří, má panenko.

Na začátku sedmdesátých let jsi s přáteli z dětství hrával, to bylo trio Korman, Gadžor, Třešňák, ale ještě předtím jsi vešel do trochu širšího posluchačského okruhu spoluprací s Hutkou. Jaké to bylo?
Tenkrát odjel Petr Kalandra s rodiči do Tunisu a Jaroslav Hutka asi nechtěl hrát sám, byl zvyklej na duo. Před Kalandrou měl Vladimíra Veita. Já byl zrovna v blázinci, abych dostal modrou knížku a najednou mi přišel za mříže vzkaz, že se mnou chce hrát Hutka! Slavnej Hutka! Tehdy jsem se v blázinci zbláznil málem doopravdy, do tý doby jsem to jenom předstíral.

Proč tě to tak rozrušilo?
Asi že byl Jarda Hutka slavnej, velká hvězda. Jarda Hutka byl a je parťák. A dělával pěkný věci – třeba Pravděpodobné vzdálenosti.

Když se o tebe začala zajímat StB, trio s Cikány jsi rozpustil, aby se kolegové do něčeho nenamočili. Ale jak se ten interes estébáků projevoval? Ještě tě nevolali k výslechům a mohl jsi jakž takž i vystupovat.
Myslím si, že to začalo v době, kdy jsme hrávali souběžně v Divadle v Nerudovce a v sousední Baráčnický rychtě. Jenomže já jsem na koncerty chodil přímo od Krále Brabantskýho, s promilí. A nějakýho rojení fízlů jsem si nevšiml. Ale Pallas, Hutka a Merta mě varovali, že to tak je.

Jenže autocenzuru sis přece stejně nepředepsal. Tak co z toho varování pro tebe plynulo?
Prostě bylo dobrý to vědět. Pak už jsem ovšem fízly v davu poznal. Podle ksichtu a oblečení z OP Prostějov.

V té době jsi často chodil do pivnice pod kavárnou Demínka, nebo k Šupům do Spálené, ke Sluncům v Nerudovce. Tedy tam, co androšáci. Po nich také šla estébé a tak tě mohla považovat za jednoho z nich.
Mně to připadá trošku směšný, já a Androš. Kdo to první řekl: Třešňák je Androš? Plastiky jsem například viděl hrát až na Hrádečku. Ale rád jsem s mládencema sedával a sedávám.

Jejich muziku jsi do té doby neznal?
Jednou jsem slyšel jednu jejich desku.

Jak na tebe působila?
(Vlasta se směje): Nóóó… Fugs byli lepší. A Primitivové taky.

Androšáci tehdy měli skoro jako krále Egona Bondyho. Zajímal tě něčím?
Mě guru Egon Bondy vždycky trochu sral. Ale líbilo se mi v pamětech Ivo Vodseďálka, kterej patřil počátkem padesátejch let ke skupině mladejch básníků, ve který byl i Bondy, tedy Zbyněk Fišer, což byli všechno dost floutkové, jak se jednou potkali. Bondy v módním sáčku, boty – maďary, všechno tip top. A hned na Vodseďálka: Nemáš deset korun? Nemám Zbyňku, nemám. A nemáš cigáro? Nemám, Zbyňku. Bondy prej chvíli mlčel, pak Vodseďálkovi skočil do náruče a povídá: Tak mě aspoň chvíli nes! No jo, Bondy…
~ ~ ~
(Jak večer postupuje, Vlasta co chvíli přechází roztěkaně místností. Teď si, čertvíproč, pobrukuje Oléo kangaséro, načež připomínám, že ten song zněl kdysi ve filmu Píseň ohlašuje pomstu, který se teď objevil na dvd v trafikách za 49 korun. To Vlastu prudce zaujme a na oplátku mluví o jiném filmu a počíná se stále častěji smát.) Pamatuješ na mexickou kovbojku ,Jmenuji se Pecos‘? Ten začátek? Kaubojský titulky, kaubojská muzika a do toho se po poušti plazí žíznivej chlap a táhne za sebou sedlo. Na konci titulků se připlazí k vyleštěnejm pánskejm holínkám, kamera jde nahoru a tam stojí u studny strašnej Mexikánec a ptá se toho dole, jak že se jmenuje. A ten plazením vyčerpanej ho okamžitě zastřelí a povídá: Své jméno říkám pouze mrtvolám! Jmenuji se Pecos…. Jo, krásný zážitek jsem měl před časem na trutnovským festivalu, kde byl přítomný herec Pierre Brice, Vinnetou. V zákulisí jsem s pivem v ruce pozoroval, jak se u něj štosovala fronta rockerů, kvůli společnému fotografování. Nevím už kdo přesně, ale z fleku to mohli bejt třeba Martin Rychta nebo Zdeněk Juračka. A Vinnetou rozdával úsměvy. To bylo výborný.
~ ~ ~
V následné diskusi o filmech zašlých časů běduju, že jsem už dvakrát musel se syny absolvovat všechny mayovky a jak měla ta série čím dál strašnější úroveň. Vlasta dodává, že ale ještě horší byly další jugošské indiánky. V jedné z nich má prý kupříkladu Gojko Mitič na rameni jasně viditelnou stopu po tetanovce… Chvíli nerozhovorově plkáme, což v dalších hodinách houstne, až dojde na písně z alba Zeměměřič a já si vzpomenu na to, co už mimo pamětníků asi nikdo neví. Že totiž ve verši „v kapse mám finský nůž a průkaz filmového klubu“ je sice řeč o typu kudly, ale že Finský nůž se také jmenoval výborný film, který se hrával právě ve Filmovém klubu, jehož jsem byl také členem a stejně jako Vlasta chodil do Klimentské a na Letnou. On mě ale rychle ujistí, že třeba na Bergmanovi byl jenom jednou v životě. A pak se upomenu na jedno pradávné nedělní odpoledne, kdy jsem coural Karlínem v atmosféře jak vystřižené z Vlastových písní, které se ale teprve rodily. A jak jsem uviděl inzerát „Hudební divadlo přijme uvaděčku“ a přesmýklo se mi to v hlavě zrovna jako Vlastovi. Takže když jsem ho po letech slyšel zpívat „hudební divadlo přijme udavačku“, doslova jsem zalapal po dechu. „Jo, to je hezký. Ty inzeráty tam visívaly často. Nevím, proč jim z divadla utíkaly, baby. Mě občas vylezou v textech takový skrývačky, o kterejch ani netuším. Nedávno jsem napsal: ,Voko bere!, křičí August‘. No a karetní hra Voko je samozřejmě jednadvacet a august zase srpen. To mi ale došlo až když jsem byl zhulenej…“
~ ~ ~
Pro Zeměměřiče je příznačný zvuk dvanáctistrunné kytary, na kterou jsi tenkrát výhradně hrával. Jak to vzniklo?
Protože neumím na kytaru. A když se brnkne do naladěnejch dvanácti strun, tak to hezky zní. Napřed jsem měl jednu půjčenou od Vládi Merty, v Londýně jsem pak od Tolji Kohouta, který obchodoval s hudebními nástroji, koupil pěkný kus. Že prý existuje nová firma a chce na trh vtrhnout vysokou kvalitou a nízkou cenou. Takže jsem dost lacino přišel k výborný dvanáctistrunce tehdy začínající a dneska slavné značky Aria.

Když jsi odjížděl z Československa, počítal jsi, že budeš na Západě vystupovat?
Ne, nepočítal. I když kytaru jsem si, blbec, vezl.

Ale nakonec jsi přece koncertoval, dokonce v USA a Kanadě.
To jo, ale příležitosti jsem sám nevyhledával. Hutka, Veit, Kryl, Neduha, ti na tom pracovali, já nikoho neoslovoval. Když se ovšem pořadatelé ozvali, neodmítal jsem. K té Americe a Kanadě došlo proto, že to zařídil emigrant, bývalý šéf divadla Atelier Josef Mára. Takže jsem hrál krajanům, sedmadvacetkrát.

Jaké to bylo?
Eh – no, dost namáhavý. Někde přišli posluchači v lidových krojích a chtěli zahrát Vínečko bílé! Ale potkával jsem i nádherný lidi, to jo. Jenže jeď Greyhoundem dvanáct hodin a pak trsej a žaluj světu. A příští den letíš dál. Ale dal bych si to zas.

Hrál jsi, pokud vím, i v Torontu. Přišel Josef Škvorecký?
Na koncert ne. Manželé Škvorečtí měli zrovna smutek, úmrtí v rodině. Ale po koncertu jsem byl u nich doma a krásně jsme plkali. Mimochodem, v novele Honzlová od Zdeny Škvorecké-Salivarové, bydlí hrdinka ve Vítkově ulici v Karlíně, tam co já s babičkou a dědou. Ukazoval jsem paní Salivarové fotky Cikánů, který jsem fotil ve Vítkové číslo 6 a ona vyjekla: Jo, tyhlety bydleli v přízemí… A popsala všechny ty nájemníky a nájemnice. Když jsem to po Listopadu vykládal v Praze přeživším Cikánkám, že jsou v tý knize, tak říkaly: To je na hovno! Toho se tak najíme! Já přitom myslel, jakou jim nesu krásnou zvěst!

Za krajany se jezdívalo i do Austrálie.
Tam jsem se chystal. Jenomže přišel, ehm, Listopad… (Teď se Vlasta, už před chviličkou dost rozesmátý, počne chechtat nezřízeně a nakažlivě. A přerývaně dodává, že se na konci roku 1989 chystal přesídlit do New Yorku). Všechno bylo už hotový, domluvený, ale ti komunisti pitomí mi to zas překazili…

Co bys v New Yorku dělal?
To co jinde. Žil tam kamarád fotograf Bob Krčil, byla domluvená výstava obrazů, bydlení. Myslím, že bych tam přežil, skromně jako v Evropě, ale šlo by to.

Takže by ses živil malováním?
Jasně. Jako vždycky. Malovat je navíc úplně terapeutický, něco jako vaření. Taky když už mě bolej oči ze štětců a barev, vytáhnu v kuchyni prkýnko, jinou paletu…

Mimochodem, na albu Inventura máš značně rafinovaný gurmánský – zároveň ovšem dvojsmyslný – text Cyrano a Magdalena. Na milostné umění se přirozeně neptám, ale jak jsi přišel ke kuchaření?
Moje babička byla v domácnosti a já tudíž neměl právo na jesle, školku, družinu. Tak jsem se hodně motal v kuchyni a leccos odkoukal.

Cože, ty jsi jako já taky nechodil na školní obědy? Což jsem tak těžce nesl.
No jo, nechodil a strašně jsem to ostatním záviděl. Ty nudle házený na kamna v jídelně.

Já to samé, tesklivě jsem pozoroval spolužáky, jak prásknou tašku do šatny a tradá.
Měl jsem ještě jedno trauma, do dneška bych na to potřeboval Freuda. Smutnej jsem byl, nešťastnej, nasranej, když mi babička s dědečkem řekli, že nemají peníze na školu v přírodě. Všichni spolužáci jeli, jenom já ne. Holky v plavkách se válej někde na Šumavě a já smrděl s Mišou Daněm a Milanem Kormanem v Karlíně. Zůstala mi ta nespravedlnost navěky na hard disku.

Když říkáš holky v plavkách – co první milostné dobrodružství? Jestli ti to tedy není nepříjemné?
Je mi to nepříjemný, ale zase je to lochtivý. A někdo si přece musí ten bulvár UNI kupovat, ne? Stalo se to po koncertu kapely Donalds v Karlínský besedě… (Mručí cosi.)

Přijít o panictví po vystoupení Donaldů je v tvém případě stylové, byla to tvá nejmilejší kapela.
No jo… Já ti je vyjmenuju, jo? Bratři Kulhánkové, Juračka, Jiří Jirásek a Pavel Černocký!

Taky jsem měl rád Donaldy, ale byl jsem spíš na Matadors.
Tam mi trochu vadil naondulovanej Sodoma. Takže jsem radši chodil do Karlínský besedy než do těch divadýlek ve Spálený a do Sluníčka. V Besedě bylo stolový zařízení, pivo a parket. Rock’n’roll.

Míval jsi rád tvrdší kapely, ale viděl jsi šestnáctkrát Perny den. Beatles jsi přijímal ještě i pak? Byl ti jedno jejich rozpad?
Beatles jsem měl rád a bylo mi líto, když skončili, Japonečko malá. A nebyl jsem sám. Mám tu někde vinylovou desku, na kterou udělali mexický zemědělci na nástroje, který tam zbyly po Habsburcích, dvanáct skladeb od Beatles. To je úžasný. Jmenuje se to Adios Los Beatles, hraje La Banda Plastica.

Říkal jsi už dřív, že za tvůj návrat k muzice a k deskám může bubeník Martin Rychta. Tím také vznikla kapela, dneska jménem Třešňák Band.
No jo, jednou jsem se Martinovi Rychtovi u piva přiznal, že mám nový písně a on na to: Tak co natočit desku? Na takovýhle otázky obvykle odpovídám: Zařiď to. Kdyby mi navrhla přítelkyně, ať jedeme na Kypr, taky řeknu: zařiď to. A příjemnější zábava by nerušeně pokračovala dál. Jenomže Martin Rychta je pragmatik, za pár dní volal, že má zadaný studio a že tedy musíme začít cvičit. Přivedl kolegu z kapely Pod černý vrch, basistu Jiřího Kubíčka, já dodal kytaristu Jaromíra Panáčka, kterýho jsem znal od Cigošů. Hrává s nima pěkně swing, takový djangoviny. Myslel jsem, že po natočení alba Inventura odehrajem tak pět šest koncertů a konec. Jenže o to byl zájem a tak fungujeme dodneška a vznikly další desky. Akorát že na basu je už s námi Honza Volný.

Jak vypadají zkoušky kapely?
Zahraju kolegům novou píseň jenom s kytarou a pak má kapela volný ruce. Ať kolegové koumají, jak to zaranžovat. Většinou jde o společný dílo, i když je třeba pod muzikou podepsanej jenom jeden člověk.

Na letošním Němém suflerovi ale není zdaleka jen tvoje hudba.
Kapela je už delší dobu pohromadě a kolegové začali nosit svoje věci. Rychta je šikula a má to vždycky v notách, ostatní je umí číst a pak to jde snadno. A když se tvoří volněji, tak mají všichni možnost do toho zasahovat, tam přidávat, tady ubírat. Mimochodem, Volný i Panáček a Josef Lábus a bubenice Pavla Táboříková teď bydlí nad radlickou hospodou U prince Miroslava, nazvanou podle hostinskýho, mýho kamaráda. On je takovej náš Palivec. A jakmile se nahoře uvolní další garsonka, tak už ji má zamluvenou Michal Ambrož. Tam se děje dost věcí, U prince Miroslava. Zastav se někdy. Taky jsme tam zkusili mariáš, jenomže… Hrál jsi někdy mariáš v rauši? No to nejde. Takže spíš hrajeme kytary… (Náhle V. úplně odbočí): Prosím tě, nemáš nějakou kapelu, nebo nějakýho muzikanta, na kterýho jsi zapomněl a zase našel? Teď mě nikdo nenapadá. Proč se ptám – já totiž nedávno po minimálně třiceti letech objevil Spencer Davis Group. Úplně jsem zapomněl, že existovali. A je to ohromný, Gimme Some Lovin, I’m A Man…

Já měl tenkrát, jak jsme se potkali u Malvazu, radost, že je tvůj oblíbenec Kevin Coyne, hodně zvláštní písničkář. Toho tu moc lidí neznalo.
Ty vole, Kevin Coyne! Už je bohužel po smrti. Na You Tube jsou skvělý záběry z jeho koncertů, jak se válí po zemi, písničkář…

Nenarazil jsi na něho někde v Evropě?
Nenarazil. Snad ještě vystupoval, ale pak se dal zcela na filantropii a pomáhal v nějakým domově důchodců. A co by ne? Jarda Svoboda z Trabandu šel taky dělat v době největší slávy své kapely asi na rok do Armády spásy. To se mi líbí.

Byl jsi v emigraci od roku 1982, ale ještě po revoluci jsi pár let zůstával napůl v cizině. Takže dohromady zhruba deset let. Jak se na to období s odstupem času díváš?
Emigrace je skvělá. Po týnejdžrovský době ji mám hned na druhým místě. Nádherný. Říkával jsem si, měl jsem začít dřív a ne ve dvaatřiceti. Spousta lidí emigraci odstonala, ale mně se to moc líbilo. Ve Frankfurtu, ve Vídni, v Mnichově. Různě. Taky víc než polovina přátel, který jsem poznal v emigraci, venku zůstala. I když sem samozřejmě všichni rádi jezdí.
~ ~ ~
Jak seance u minidiskového nahrávače pokračuje, vybavím si, ale jen pro sebe, jeden dávný rozhovor, který jsem kdysi okouzleně četl v Literárních novinách. Autora si nepamatuji, ale objektem byl Mikuláš Medek. Nebylo to dlouhé, avšak hutné a na konci mistr po vychrupnuté láhvi vodky usnul s hlavou na stole… To sice dnes večer nehrozí, ale Vlastova roztržitost nicméně stoupá. Humoru ovšem neubývá, stejně jako odboček. Vlasta volá na přítelkyni Martinu do útrob domku: Čočke, pojď k nám. Čočke! Martina si přisedne a večírek se ještě o něco rozvolní.

Co znamená Čočke?
Čočke, to je v jidiš holka, ženská. Podobně jako Móre je v cikánštině kluk…
~ ~ ~
Sleduješ trochu co se děje v českým bigbítu?
Ale celkem jo a leccos se mi líbí. Kapela Fru Fru, klasicky furt Buty, před kterýma jsme nedávno hráli.

A folk?
Vláďa Merta pořád vede. Myslím jeho starší věci, ty jsou nedoceněný. Nový moc neznám. Já ostatně mimo něj písničkáře vlastně nikdy moc neposlouchal. Vzpomínám si, jak jsme roku 1976 stáli v zákulisí festivalu v Pezinku s Oskarem Petrem a pili pivo, když přišel na pódium Pavol Hammel a říká: Teraz zahrajem piesničku, ktorá sa jmenuje Bory šumí. A už trochu nametenej Oskar na celý amfiteátr zakřičel: To nevadí! Tohle je asi můj přístup k folku i k českýmu undergroundu. Hraje to, tak hurá. Ale já to poslouchat nebudu. To nevadí! Jdu do předsálí a dám si dvě deci vína. Ale ještě jednou opakuju: s mnoha těma lidma rád sedávám a plkám.

Říkal jsi, že píšeš knížku pro děti?
Jo jo, Konopné pohádky. Mám to tamhle v počítačce, to je výborná věc. Přijdeš k němu a hele – ono to tam je, jak jsi to naposled zanechal.

A co právě čteš? (Vytáhne odkudsi foliant.) Tenhle starej kousek – Soudní síň. Což jsou svázaný časopisy, Ilustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Rok 1927. To je nádherný. Ale ty jsi asi myslel prózu, co? Já ji čtu, jenom když něco vydají kámoši. Naposled Lubomíra Martínka. Jo, ale co je skvělý – František Koukolík: Mozek a jeho duše. Úžasná kniha, vzdělanej chlap.

A co máš rozmalovaného?
Tady tohle. Zamračený sir Robert Baden-Powel, zakladatel světového skautingu při inspekční cestě na Kocábě, kde mu čeští trempové dali líh, primus, buřta na klacku, pivo a rum, krabičku sirek na kaubojskej šátek a posral ho holub. Chá chá… na pravým rameni. A sir Baden je po právu nasranej.

Byl jsi někdy na trampu?
Párkrát na takovým vožralým čundru u Berounky v Srbsku. Jo, měli jsme kanady a tak. Strašně jsme se v hospodě U Sojků vožrali a spali někde u hnoje. Checheche… U hnoje totiž byla jeskyně, to víš Srbsko, Český kras. (Po skoro pěti hodinách jsme už přece jenom uondaní a probíhají různé absurdní historky s Mertou nebo Hutkou, které Vlasta báječně podává. A dojde i na Magora Jirouse.) Magor na jakýmsi malým festivalu uváděl kapely. Jenomže Kormani, se kterýma jsem v devadesátejch letech hrával, měli už od pěti kšeft na svatbě v Praze. Magor za náma přišel že nás uvede. Já povídám, hele nebudeš nás uvádět, ty bys tam dal tři svý básně, my tuze spěcháme. On: Ale já vás uvedu. A já: Houby, nic. On pořád mlel: Ale já vás uvedu. Nic nebudeš uvádět, kurva! A jakmile jsme měli zapnutý nástroje skočil jsem k mikrofonu a rychle, než se Magor zjeví, povídám lidem: A teď vám zahraje kapela Vlastik People! A Jirous mě začal škrtit. Zachránil mě Milan Korman. On tam Ivan Martin Jirous, duchovní otec undergroundu, checheche, tenkrát navíc dělal tak trochu pořadatele a už předtím přinesl plastikový pytle a říkal těm vožralejm máničkám v publiku: neházejte vajgly na zem, čuráci, tady máte pytle. A já měl v hlavě to jeho neustálý řvaní: Plastikový pytle, plastyk piple… Chachá..! Vlasta se opět nekontrolovatelně chechtá a zároveň žadoní: Pojďte už spát! A tak jsme šli.