Kontrabasista, zpěvák a skladatel Avishai Cohen (1970) patří mezi nejuznávanější izraelské hudebníky. V jedenadvaceti letech odletěl z Izraele do New Yorku, kde si ho po pěti letech působení všiml pianista Chick Corea a pozval ho do svého vznikajícího sextetu Origin i pozdějšího nového tria s bubeníkem Jeffem Ballardem. Cohen 
mezitím hudebně dospěl, skrze hraní s Herbiem Hancockem, Bradem Mehldauem, Danilem Perezem či Bobbym McFerrinem si vydobyl prestiž a od roku 1999 vydává své autorské desky, zprvu na Coreově značce Stretch a později u vlastních Raz Daz Records. Jeho letošní album Aurora představuje debut u prestižního amerického vydavatelství Blue Note a zároveň naznačuje nový směr, kterým se Cohen vydává po letech instrumentálního hraní: totiž vstříc obyčejným, byť nápaditým a jazzem silně protknutým písničkám. Při některých rozhovorech vás přeruší manažer, při jiných se muzikant omluví, že musí jít na zkoušku, jindy zase padá únavou. Avishai Cohen přijel na svůj letošní pražský koncert do Paláce Akropolis z trutnovského festivalu Jazzinec přitom maximálně unavený. Ale pomyslné hodiny, odtikávající čas na zbývající otázky, si přesto obstaral sám. Při první otázce si z pohovky opřel nohy o sloup v zákulisí Paláce Akropolis a s každou další větou s nimi pak po centimetrech šplhal nahoru. Bylo mi tedy jasné, že se mohu ptát jen tak dlouho, dokud se ze mě doslova nepostaví na hlavu.
Když jste k nám před pěti lety poprvé přijel, během svého brněnského koncertu jste nadhodil, že jste zčásti vlastně Čech. Narodil jste se ale přitom v kibucu, založeném během druhé aliji…
To jsem nerozvedl? Dobře, že mi to připomínáte, alespoň to dnes večer můžu uvést na pravou míru. Popravdě řečeno o tom nevím tolik, co bych asi měl; narodil jsem se v mošavu, což je v lecčem podobné kibucu, a o svém češství vím jen tolik, že odsud pocházel můj dědeček z otcovy strany.
Nemohl tedy do Izraele utéct před holokaustem?
Ano, ale ono je to všechno docela dávno. Moji rodiče se narodili začátkem čtyřicátých let. A celá ta historie je docela složitá a už bych to asi neuměl správně odvyprávět.
Zeptám se tedy na něco současnějšího. Letos vám vycházejí dvě desky; vloni jste sem přijel s velkým ansámblem, dnes v komornějším kvintetu. A podle repertoáru se zdá, že se z čistě instrumentálního jazzového tria za tu krátkou dobu stala písničková záležitost.
To je pravda, myslím, že jsem za poslední rok urazil hodně velkou cestu někam jinam, než jsem si dřív myslel. Jestli si říkám písničkář? Říct to můžete, ale víte, nikdy to není tak jednoznačné. Řekněme, že jsem písničkář, co dělá jazz s příměsí world music, s inspirací vážnou hudbou… a spoustou dalšího. Ale jestli o své hudbě něco vím, tak to, že mě momentálně baví dělat jednoduché písničky; a že je chci dělat i do budoucna.
Velký podíl na tom má váš zpěv. Poprvé ho bylo slyšet na desce Lyla.
Lyla, vždyť to už je šest let… ale já přitom zpívám mnohem déle, řekněme devět, možná deset roků. To jen v poslední době na to kladu větší důraz. Ale momentálně vůbec netuším, jestli to tak zůstane, vloni jsme tu hráli ve velkém počtu hudbu, kterou můžete teď slyšet na mé izraelské desce Ša‘ot Regišot, mezitím se sestava trochu zúžila, dnes jsme tu v pětici a hrajeme už zase docela jinak.
Není ale deska Ša’ot Regišot určená jen izraelskému trhu?
Ano, odpovídá to sestavou, tím, jakou hudbu hrajeme – mohl byste říct, že je to blíž popové hudbě, i když to slovo nemám rád –, a ostatně také repertoárem.
Říkáte repertoár. Na albu fi guruje dokonce dvakrát píseň Šalom alejchem, ke které jste také natočil jeden ze dvou videoklipů. To je přece šabatová píseň, ne?
Ano, tohle zná v Izraeli samozřejmě každý. Tedy aby bylo jasno, ta slova jsou samozřejmě vždy stejná, ta jsem bohužel nenapsal (směje se). Nicméně ta písnička existuje v desítkách verzí, každý ji hraje trochu jinak.
Ta vaše verze, kterou také končíte koncerty na současném turné, je od někoho přejatá?
Ne, to je čistě má vlastní hudba, kterou jsem zkomponoval i aranžoval.
V těchto dnech vám vychází Aurora, vaše první deska u prestižního labelu Blue Note. Předně se zeptám, jak jste k němu po fi rmách Stretch a Raz Daz přišel?
To bylo vyústění různých hádek i nejasností, některých obchodních, jiných spíš uměleckých. Na Stretch vzpomínám rád, ale měl jsem nakonec dobrý důvod, proč založit Raz Daz: dalo mi totiž úplnou tvůrčí svobodu. Najednou jsem nemusel mít strach, že mi někdo nedovolí dělat něco bláznivějšího, hrát si třeba na desce sám piano, zpívat a tak podobně.
A nahrávání pro Blue Note proběhlo jak? U tak silné značky by si člověk skoro myslel, že do výsledné podoby bude nějak zasahovat.
To ano, ale Blue Note za mnou přišli sami a dohodli jsme se, že si album natočím zcela podle svého. Takže nezměnili jedinou věc, mohl jsem si dělat úplně co jsem chtěl a jsem jim za to vděčný. A jim pochopitelně zase vyhovuje ta kombinace jazzu s world music, jakou se tu snažíme dělat.
Aurora je ale také velmi silně židovská deska. Hrajete třeba El Ha-Cipor, báseň od Chaima Bialika, izraelského národního básníka. A protože vznikala v době sionistického hnutí, má také příznačný podtext.
Souhlasím, ale není to tak, že bych si ji vybral jen kvůli těm slovům. Vlastně vůbec nejdřív mě oslovila ta melodie, protože i El Ha-Cipor má nesčetně zhudebněných verzí. Teprve poté jsem pochopil ta slova; a pochopil jsem také to, že nejde jen o teskné volání po Sionu, ale že v těch slovech je mnohem víc. Daleko spíš bych řekl, že je to takové smutné volání po velikém snu; a že je také hodně osobní.
V roce 1902 to byl právě Bialik, kdo v Oděse jako první zaměstnal tehdy začínajícího literáta Zalmana Šneura. Jeho báseň Jad Anuga jste zase zhudebnil na své izraelské desce…
Vážně? (směje se) Ale to je náhoda, to jsem nevěděl. V tom není žádný úmysl, žádná spojnice. Tohle je ve skutečnosti další z písní, kterou mám po rodině. Není to žádné tajemství, také se mě na to neustále někdo vyptává při rozhovorech, ale moje rodina nebyla muzikální – ne v tom smyslu, že by se doma na něco hrálo. Ale zpívala se spousta písniček a Jad Anugu si pamatuji snad ještě od tatínka.
Venku už se touhle dobou tvoří fronta na koncert, tak jen poslední otázku. Dlouho jste žil v New Yorku, do Izraele jste se vrátil teprve nedávno. Připadá vám, že jste tam dostatečně známý, víc než v zahraničí?
Myslíte třeba víc než tady v České republice? (usmívá se) To je těžké srovnávat, doma jazz samozřejmě neposlouchá tolik lidí jako třeba v Americe, to je samozřejmé, nemyslím si, že to v Evropě bude o tolik jiné. Takže se s tím zkrátka všichni snažíme trochu pohnout…
Ale když jste před třemi roky vystoupil v izraelské operní hale, byl to asi první tamní koncert takovéhle velikosti?
Byla to veliká prestiž, obrovská hala s velkou tradicí. Mám pocit, že se to trochu zlepšuje, že od té doby, co jsem se vrátil, mě doma lidi mají zase trochu radši a také jsem samozřejmě na očích. Souběžně s tím docela stoupají prodeje desek: třeba jen našeho posledního alba v triu Gently Disturbed dnes skoro na čtyřicet tisíc kusů. Všechno to spolu souvisí. Možná i proto teď také dělám tuhle hudbu. New York mi přitom ale rozhodně nechybí. A teď mě omluvte, zbývá čas akorát na rychlou sprchu v hotelu a pak zase budou písničky…