Hudba Libanonu je u nás prakticky neznámá, a přitom nabízí tolik skrytých překvapení. Zpěvačka Fairuz (nar. 1934) patří k největším hudebním postavám arabského světa, hned vedle Egypťanky Um Kulthum, a přitom se narodila v křesťanské rodině a natočila album vánočních písní. O generaci mladší a stále aktivní Fadia Tomb El-Hage je známá jako vokalistka skupiny Sarband, která propojuje starou evropskou hudbu s tradicemi Blízkého východu. Její podání árie Bachových Pašijí působí jako sladká svatokrádež: konečně někdo dokázal evropské klasice nenásilně propůjčit swingující jiskru, kterou mnozí z nás postrádají. Kultovní ohlas v Evropě vzbudilo elektronické duo Soap Kills a později jeho zpěvačka Yasmine Hamdan.
Z uvedeného je snad zřejmé, že z libanonské perspektivy se hranice žánrů jeví trochu jinak než ze západní. K tomu ještě připočtěme fakt, že v politicky nestabilní zemi hraje hudba roli společenského protestu a že v Bejrútu podobně jako v Káhiře prosperuje bouřlivá elektronická scéna, kterou Západ teprve objevuje. Jednou ze špiček tohoto utajeného ledovce je skupina Sanam se zpěvačkou Sandy Chamoun. Ano, zvuk skupiny nese výrazné stopy elektroniky, ale na pódiu vidíme kytary a bicí soupravu. Rockový koncept narušuje jen syrský bouzouq, příbuzný řeckého buzuki, na který hraje devětadvacetiletá Farah Kaddour, absolventka muzikologie na bejrútské univerzitě. O žádný akademismus se ale nejedná, bouzouq reprezentuje lidovou hudbu venkova. Loni vystoupili Sanam na kultovním festivalu Le Guess Who v Utrechtu, letos patřili k největším překvapením přehlídky Babel Music v Marseilli, své poslední, druhé album natočili v londýnském Café Oto.
Jak jste vlastně se Sanam začali?
Sandy Chamoun: Roku 2021, když jsme měli workshop v Bejrútu. Vedl jej Hans-Joachim Irmler z dnes už legendární krautrockové skupiny Faust. Ten přijel na pozvání spoluzakladatele libanonského festivalu Irtijal, což je Sherif Sehnaoui. A jeho nápad bylo též sezvat muzikanty s odlišným zázemím, což je dnešní Sanam, a propojit je s Imlerem. Workshop trval tři dny, nám se to tak zalíbilo, že jsme se rozhodli pokračovat.
Takže vás ovlivnil jako guru, který do vašeho života vstoupil z odlišné, evropské kultury? Naučil vás pracovat s elektronikou, se zvukem?
Sandy: On nás jako experimentální muzikant nevedl k ničemu konkrétnímu. Ani když jsme mu položili přesně formulovanou otázku, nedal nám nějaký konkrétní recept. Ale způsob, jakým do naší spolupráce zasahoval, vedl k naprosto magickým okamžikům.
Dalo by se říct, že vás navedl na cestu, jak uniknout klišé a dojít ke svobodné tvorbě?
Sandy: Ano. A též že v hudbě člověk nemá příliš přemýšlet a měl by víc improvizovat. Jak se vyhnout rutinám, méně kalkulovat a řídit se intuicí.
Je vás pět muzikantů a zpěvačka. Na pódiu jste každý vyhraněná osobnost a zároveň se zdá, že ten, kdo nejvíce přesahuje rockové limity, je bubeník. Máte, Pascale, roli kapelníka?
Pascal Semerdjian: Ne, my jsme spíš kolektiv, každý přináší nápady.
S jakou hudbou jste vyrůstali?
Pascal: Já poslouchal jak tradiční, tak experimentální hudbu. Západní i domácí, v Libanonu je spousta experimentálních kapel.
Sandy: Hlavně arabské písně, egyptskou zpěvačku Um Kulthum, i starou filmovou hudbu z egyptských filmů.
A stát se zpěvačkou byl váš sen?
Sandy: Naopak nikdy jsem nechtěla být zpěvačkou, na univerzitě jsem studovala film a divadlo. Ale zajímalo mě, jak použít hlas jako hudební nástroj.
Po vašem koncertě mám dojem, že Libanon je skrytá hudební velmoc, a Evropa to zatím netuší. Čím to je?
Sandy: Protože se potřebujeme probourat ven z bubliny, která nás izoluje od ostatního světa, chceme změnu. Žene nás hlad po kultuře, navíc jsme prošli tolika krizemi a válkami, že toho máme světu hodně co sdělit. Máme inspiraci i motivaci.
Jako bubeníka vás ovlivnili muzikanti ze Západu, anebo hráči na perkuse z Blízkého východu?
Pascal: Hlavně bubeníci ze Států.
