Saturday Night Live (SNL), s původním názvem NBC’s Saturday Night (v letech 1975─77), je v přímém přenosu (byť obsahuje též krátká, přednatočená videa) každou sobotu ve 22.30 hodin vysílaná devadesátiminutová komediální show psaných, ale případně i částečně improvizovaných humoristicko-satirických scénických skečů, která je pravděpodobně nejdéle vysílaným pravidelným nočním (!) estrádně-zábavným programem v dlouhých a bohatých dějinách americké televize.
Společnost National Broadcasting Company (NBC) tuto svoji show v roce 1975 koncipovala jako poněkud tematicky risqué komediální sérii, která měla v momentu, kdy skončila válka ve Vietnamu a Amerika byla generačně a názorově hluboce rozpolcena, svojí neotřelou originalitou a záměrnou politickou i společenskou provokativností přilákat chytré a zvídavé mladší publikum věkové kategorie 18─34 let, a tím zvýšit ratingy sledovanosti NBC a navnadit reklamní inzerenty z velkého byznysu.
Ideovými původci tohoto jedenapůlhodinového programu, který za svých téměř padesát let trvání neustále získává nové a nové diváky a příznivce, přičemž ti staří mu nadále zůstávají za hrob věrní, jsou Dick Ebersol (tehdy vrcholový manažér NBC), ale hlavně píšící autor a vizionář Lorne Michaels (přezdívaný „židovský WASP“), který po krátké absenci na začátku 80. let zůstává dodnes výkonným producentem tohoto programu, který společnosti NBC vydělává stovky milionů dolarů ročně.
Každotýdenně vysílaná episoda SNL přivádí na obrazovku stálý (byť léty se měnící) kádr herců, komiků a více či méně dokonalých imitátorů veřejně známých osobností, jakož též čestného moderátora celého večera (může to být třeba i amerických prezident nebo starosta New Yorku!) a jeho hudební hosty kalibru Elvise Costella, Nirvany, Rolling Stones, Radiohead, Run-D.M.C., Britney Spears, Beyoncé či Kanyeho Westa.
Stojí za zmínku říci, že význam SNL pro mediální prezentaci nepodceňoval ani takový Frank Zappa, který v této show vystoupil hned dvakrát. Poprvé v roce 1976, kdy Mothers byli hudebním hostem večera a předvedli svoji tehdejší ironickou antidrogovou agitku Cocaine Decisions a podruhé v roce 1978, kdy Zappa byl moderátorem závěrečné epizody večera Goodbye Segment a zároveň hudebním hostem.
Rozešli se však s vedením SNL ve zlém, poněvadž inspicientkami záměrně Zappovi ukazované tzv. cue cards, tedy návodná, mimo-záběrová režisérská nápověda, kdy a jak má proslovit na kameru dohodnutý narativní vstup a jak ho pohybově realizovat, Zappa schválně doslova přečetl nevzrušeně v živém vstupu na kameru, čímž nebylo zřejmé, jestli je blbý on, nebo si dělá srandu ze samotné show, potažmo diváků, odhaluje přitom interní mechanismus toho, jak se taková „spontánní“ TV sranda dělá. Zappa však alespoň nečekaně pobavil diváky v závěrečném kvízu, kdy měli uhodnout, který ze tří vánočně vyzdobených stromečků trčících na pódiu je on sám zahalen v patřičném kostýmu …
Jiným z rockových bouřliváků objevivším se v SNL byl Lou Reed, který ve dvouminutovém živém vystoupení v segmentu Weekend Update v roce 2012 popřel svoji vlastní smrt, kteroužto poplašnou zprávu tehdy nepravdivě uvedla některá média (bohužel opravdu zemřel o pouhý rok později…).
Když jsme už u těchto velkých hudebních jmen, která se objevila v kontextu SNL show, nesmíme zapomenout na neméně proslavené vlastní „vokální“ těleso Blues Brothers, které Dan Aykroyd a John Belushi dali vlastně dohromady ještě před svým příchodem do SNL. Toto duo se však v rámci TV vysílání časem tak vypracovalo, že nakonec skončili v Hollywoodu jako hvězdy samostatného celovečerního hudebního filmu a začali točit desky.
Nechme proto vyprávět samotného Dan Aykroyda, jak to tehdy úplně na počátku vlastně bylo: „V SNL jsme začli tím, že jsme vystoupili jako předskokani živě interpretující vokální úvod pro scénu komičky Carrie Fisherové. Ale fakt je, že jsme tam vystoupili již párkrát předtím. Zpívali jsme s Williem Nelsonem coby naším doprovodem (!) a Mickeym Raphaelem na harmoniku, jo, a byl tam taky Willie Hall. Potom s náma hrála kapela The Uniforms at the Lone Star. A dokonce jsme zpívali za doprovodu Dukea Robillarda a jeho Roomful of Blues. Chtěli jsme Dukea přetáhnout k nám, ale on tehdy nechtěl. Dokonce si myslím, že se obával, že Belushi by chtěl v celém posazu jaksi dominovat. Proto (Robillard – pozn. ZP) z toho kšeftíku vycouval. Skončilo to tak, že jsme další hráče ´rekrutovali´ přes Toma Maloneho, dechaře domovské kapely celé SNL show. Dopadlo to tak, že k nám přišel Steve Cropper, Donald Dunn, Lou Marini a Alan Rubin s Mattem Murphym.“
„Murphyho jsme ´objevili´ v jednom baru na Columbus Avenue, kde jsme ho slyšeli při vystoupení. Hrál u Jamese Cottona a my jsme si řekli: tak tohodle chlapíka my chceme k nám. No, a v případě Croppera a Dunna, ty dva jsme prostě museli nějak přesvědčit, poněvadž jim připadalo, že my dva se nedokážeme přizpůsobit jejich hudebnímu výrazu. Museli ale asi vidět naše respekt k hudbě a odhodlání k tomu, že chceme postavit echtovní Memphis-Chicago fusion band. Tím se nakonec opravdu Blues Brothers stali, protože hráli elektrické chicagské blues kombinované s memphiským rhythm and blues ve stylu Stax. Přišli tedy k nám, my dělali tu první show s Carrie Fisherovou a pak nakonec přišel i Steve Martin.“
Česká soda pro Švédy
Saturday Night Live show tradičně začíná úvodním aktuálním situačním skečem, jehož učinkující na konci společně vykřiknou na kameru: „Živě z New Yorku – je sobota večer!!!“ Představení se sice simultálně natáčí před studiovým publikem, ale současně do éteru jde živě (s určitým zpožděním na západním pobřeží USA), což zvyšuje diváckou přitažlivost i možnou nezamýšlenou trému či trapasy ze strany učinkujících, ale rovněž to přispělo k řadě kontroverzí či skandálů – z nichž nejčastěji uváděným je nechvalně známý incident z roku 1992, kdy dnes již zesnulá irská zpěvačka Sinéad O‘ Connor živě na kameru roztrhala fotku papeže Jana Pavla II, což způsobilo vlnu protestů od tisíců uražených diváků.
Show kombinuje topikální či politicky motivovaná témata a náměty dne se skvělým observačním humorem, satirou a parodií. Od svého začátku je SNL pevně zakořeněná v tradicích a intencích repertoárové školy improvizační komiky vyvinuté v 50. a 60. letech v Chicagu tehdejším souborem Compass Players a v další umělecké „líhni“ – komediálním divadle Second City (nejprve z Chicaga a později též z kanadského Toronta).
Tyto dva soubory, plus improvizační komika dalšího ansámblu The Groundlings z Los Angeles byly oním „skleníkem talentů“ první generace skvostných performerů, kteří byli v roce 1975 angažování Lornem Michaelsem a přišli do SNL jako takzvaní Not Ready for Prime Time Players (Ještě ne úplně zralí na premiérové vysílání) – tedy dnešní legendy Dan Aykroyd, John Belushi, Chevy Chase, Jane Curtinová, na dlouhou dobu jediný černoch v celé show Garrett Morris, Laraine Newmanová a naprosto nepřekonatelná, bohužel v roce 1989 předčasně na rakovinu zesnulá Gilda Radnerová. Tato původní, a asi vůbec kdy nejlepší sestava SNL, je dodnes znalci označována v literatuře podle oné slavné kovbojky jako The Magnificent Seven (v Čechách tedy Sedm statečných).
Ona posledně zmíněná dáma Gilda Radner byla přesně to, čemu staré válečné námořnictvo říkávalo (ze stojanu) utržené dělo. Na důkaz toho, že to nijak protekcionisticky či subjektivně nepřeháním, odkazuji na YouTube, kde „visí“ 11minutové video ze skečového segmentu Rock Against Yeast (1979), v němž Gilda coby fiktivní punkerka Candy Slice (přitom již satirizující Patti Smith!), neskutečně divokým způsobem věrně imituje a paroduje podobu, styl, zpěv a podiovou prezentaci Micka Jaggera ve své vlastní písni Gimme Mick, Gimme Mick: „Dejte mi Micka, dejte mi Micka/vlasy dětsky andělský, bulvy ven vyvalený a rty tak odulý / ‘seš ty ženská?‘seš ty chlap? / Jsem tvoje nejposedlejší fanynka / tak mě rockuj, tak mě roluj / až se z toho pos.ru…“ To je fakt nářez!
Tento čas od času se měnící kádr hlavních aktérů v SNL byl od samého počátku přímo vypouštěcím stavidlem a odrazovým prknem zaručeného talentovodu pro Hollywood. Jmenujme jen pár lidí, které objevila SNL, a oni poté udělali závratnou kariéru ve filmové mecce, vydělali miliony a přitom se velmi rádi na obrazovku SNL jako čestní hosté večera vraceli: Bill Murray, Eddie Murphy, Julia Louis Dreyfus, Robert Downey Jr., Dennis Miller, Dana Carvey, Phil Hartman, Chris Bock, David Spade, Chris Farley, Sarah Silverman, Mike Myers, Will Ferrell, Tina Fey, Amy Poehler a řada dalších. Připouštím, že pro našince může být zmíněný panteon gigantů zívačkou, ale mějte na paměti, že SNL vždy byla a je echtovně americkou záležitostí, se vším všudy. Tak jak to vtipně formuloval jeden český autor na webu, který píše, že: „… SNL v Čechách lze vnímat asi jako Českou sodu vysílanou pro Švédy…“
Dnešní čestní moderátoři večera jsou často ty nejzářivější společenské a performerské celebrity anebo velmi úspěšné filmové hvězdy, které na obrazovce zároveň bezostyšně propagují svůj nejnovější megafilm. Jmenujme Stevea Martina, Paula Simona, Johna Goodmana, Christophera Walkena či Aleca Baldwina.
Sluší se též připomenout, že Saturday Night Live jako instituce je též držitelem řady televizních cen. Kupříkladu pětaosmdesátkrát získala cenu Emmy a třikrát Peabody Awards.
Politická satira
V únoru 2015 měl na newyorském uměleckém filmovém festivalu TriBeCa Film Fest premiéru celovečerní dokument režiséra Bao Nguyena SNL – Live from New York, věnovaný 40. výročí trvání tohoto slavného televiznního programu. Podotýkám, že filmu se příliš moc přízně od amerických kritiků nedostalo. Shrnu-li tehdejší komentáře z tisku, většině pisálků vadilo, že film není ani (1) exposé, ani (2) úvod pro nezasvěcené a ani (3) v pravém smyslu slova oslava výročí oné show. Většina kritiků psala, že jde spíše o reminiscenci, kladla si naléhavou otázku, jestli si tento film vůbec najde své publikum a hlavně, kdo jím bude.
Režisér Nguyen své dílo otvírá montáží archivních záběrů s ranými členy souboru – Belushim, Radnerovou, Murrayem a dalšími – kteří jen tak blbnou na pódiu a připravují se na chvíli, až spustí kamery. Smyslem má zřejmě být konstatování, že SNL je pevnou součástí americké soudobé kultury, kterou reflektuje a současně ji ovlivňuje. S tímto na paměti se nám dostává rychlé exkurze čtyřicetiletou historií show s důrazem na politické a kulturní události a jejich protagonisty.
Vidíme Chevyho Chase jak imituje nešikovné tehdejší (ale skutečně fyzické!) zakopnutí prezidenta Geralda Forda, zatímco jiný Fordův imitátor, Jimmy Fallon, nám naopak říká, že tento prezident byl jedním z atleticky a fyzicky nejzdatnějších prezidentů, kterého kdy Amerika měla (není na škodu si přitom připomenout aktuální koincidenci s problémy tohoto druhu škodolibě připomínané reálně uvažující částí dnešní americké veřejnosti u současného prezidenta přezdívaného Old Joe). Film dle očekávání věnuje hodně času více či méně ironickému „posmívání se“ různým politickým debatám a jejich aktérům, proběhlým za onu řadu let, jež byly právě cíleným terčem satiry v SNL.
Připomenu zde u nás asi nepříliš známou story o guvernérce Aljašky Sarah Palin, která se v roce 2008 pokoušela kandidovat na prezidentku a v SNL to parádně schytala sžíravě-satirickou karikaturou od herečky Tiny Fey. Tato epizodka je považovaná za dosavadní vrchol umění politické satiry na SNL, kterýžto žánr tamtéž nabral na intenzitě po dalších změnách souboru v první dekádě nového milénia. Podobně dopadla další nepříliš bystrá, ale o to zavilejší (a rovněž podlejší) voliči zapuzená prezidentská kandidátka Hilary Clinton (2016). Ta dokonce osobní účastí přičinlivě „přihrávala“ munici v živě vysílané scénce s vedle stojící věrnou, svojí (devastujícně) imitačně-parodující dvojnicí v podání herečky Amy Poehlerové. K čemuž všemu tehdy zněl na scéně sborem předvedený majestátní gospelový chorál Hallelujah…
Nguyen nezapomíná ani na reakci v SNL na onu hrůznou událost teroristického útoku na newyorské dvouvěží v roce 2001 – ono 9/11 – a nechá ve filmu řadu minut vyprávět samotného tehdejšího starostu NYC Rudiho Giulianiho, který však, po pravdě řečeno, tehdy v živém vysílání SNL na obrazovce pronesl jeden z opravdu brilantně sarkasticky uzemňujících (anglicky deadpan) a do dneška citovaných výroků-kameňáků, objevivších se kdy na obrazovce SNL. Na filozofickou otázku Lorneho Michaelse, zdali se SNL může vůbec pokoušet o nějaký humor, Giuliani mu s vážnou tváří odpověděl: „Proč byste to měli zkoušet zrovna teď?“
Na tomto dokumentu se svými uvedenými výroky a postoji podílela celá řada jak učinkujících, tak i členů manažerského nebo technického personálu z historie SNL. Chvályhodné proto je, že režisérovi naprosto nejde o nějaký prvoplánový paján, samoúčelný chvalozpěv. Julia Louis Dreyfus, poprvé angažovaná kdysi ve svých 21 letech, vyskočí do záběru a vzrušeně pronese, že celá show byla skrz nazkrz prolezlá sexismem. Zmíněná Tina Fey k tomu naopak dodá, že (zvláště dnes woke-komsomolci tolik odsuzovaný – pozn. aut.) sexismus nikdy nebyl v SNL nijak obzvláště patrným.
Nebo jiná věc. Na dlouhá léta kdysi vskutku jediný černošský herec v celé show – Garrett Morris – ve filmu tvrdí, jaké prý měl problémy vůbec angažmá v souboru získat, byť třeba jen pro nepatrnou roličku jakéhosi lékaře, a to údajně prý právě pro barvu své pleti.
Režisér Nguyen se proto dotkl otázky od doby premiéry filmu (2015) narůstající kontroverze týkající se údajně malého zastoupení černošských hereček v programu. V tomto smyslu, alespoň pro mne, je pádnou odpovědí a svým způsobem vrcholem tohoto vzpomínkového medailonu na historii SNL zařazená viněta z, u chytřejší části diváctva, proslaveného satirického monologu černošské (velmi korpulentní) komičky Leslie Jonesové z roku 2014, kdy si tato na obrazovce ve své (autorsky napsané!) scénce dlouze postěžovala, jak trpce lituje, že už neexistuje otrokářství, měla by prý zaručeně lepší sexuální život(!!!).
