Seegerovo století

Kdo byl Pete Seeger, který zemřel zkraje letošního roku v požehnaném věku 94 let? Zpívající levičák a neúnavný aktivista, bojující proti establishmentu? Komunista, stoupenec totalitních režimů, nebo jen naivní idealista? Odpůrce Hitlera, války ve Vietnamu, mccarthyovského honu na čarodějnice? Bojovník za právo svobodně se vyjádřit? Proskribovaný umělec, člověk, který naletěl Stalinově rétorice, ikonická figura rozezpívávající davy, zachránce lidových písní, osamělý cestovatel kolem světa? Muž, kterému seděla na klíně dvanáctiletá Suzanne Vega, morous, co chtěl přeseknout šňůru Bobu Dylanovi? Paličatý rebel, mentorující strýc, fousaté dítě, výstřední stařík? Z každého nekrologu vychází jinak. Jedno se mu však nedá upřít: tak výtečný muzikant se rodí jednou za sto let.
Hudební stránka se v jeho případě trochu podceňuje. Pořád se popisuje, co Pete Seeger řekl nebo neřekl, při jaké demonstraci nesl jaký transparent, jenže jestli po tomhle věčném excentrikovi něco zůstane, budou to právě ta kvanta nahrávek, tvořící skutečný American Songbag, jak ho ve dvacátých letech definoval Carl Sandburg. Ač zdánlivě pouhý folkař s banjem a dvanáctistrunnou kytarou, písněmi ze svého repertoáru se Seeger dotýkal mnoha žánrů pop music. Z jeho Turn! Turn! Turn! se stal folkrockový hit skupiny Byrds, baladu Where Have All The Flowers Gone? převzala k autorově překvapení i Marlene Dietrichová, svižnou pecku If I Had A Hammer proměnil Trini Lopez v popový šlágr, prodávající se po milionech. Skladbu svého kamaráda Woodyho Guthrieho This Land Is Your Land pozvedl Pete na úroveň jakési neoficiální americké hymny (i když on by byl první, kdo by se proti takovému tvrzení bouřil). We Shall Overcome zase můžeme považovat za neoficiální hymnu naší sametové revoluce. O Seegerově vlivu na českou muziku by se dal napsat samostatný článek. Počítejte se mnou, o kolik titulů by byl tuzemský folk a střední proud chudší bez něj či bez kapely Weavers, ve které deset let působil: Kladivo, Řekni, kde ty kytky jsou, Za svou pravdou stát, Měšťácký blues, Jednou budem dál, Irene, jdi spát, Kumbaya, Zelené pláně, Už koníček pádí, T jako Texas, Ta zem je tvá zem, Dvanáct bran do města, Širý proud, Proč, ach, proč, Ryl, jen celej den ryl, Děti jdou, kam je pošlou, Už nechci se vdát, Guantanamera…

A TEĎ VŠICHNI!
Jako syn muzikologa s doktorátem z Harvardu, dirigenta opery v Kolíně nad Rýnem a profesora Kalifornské univerzity Charlese Louise Seegera mladšího měl Pete odjakživa blízko nejen k praxi, ale i k teorii. Folkloristou v pravém smyslu slova se nestal; spíš lidem o písničkách vyprávěl, než že by sám objevoval. Jeho zásluhy o uchování a rozvíjení angloamerické hudební tradice jsou ovšem nesporné. Příručkou Jak hrát na pětistrunné banjo, která ovlivnila hned několik generací, pak dokázal, že je i dobrý učitel. Fenomenální by-la jeho schopnost přimět publikum, aby zpívalo s sebou. Nikdo před ním ani po něm s diváky nic podobného nedokázal. Nejenže v pár minutách rozezvučel celou halu, ale ještě s ní geniálně harmonizoval. Nechtěl, aby na něj ostatní vzorně hleděli jako na někoho, kdo dělá osvětu. Vtáhl je do hry, ať už vystupoval v Carnegie Hall, na stadionu, ve vysokoškolské aule nebo na schodech Lincolnova památníku. Dokonce i tehdy, když ho Johnny Cash v roce 1970 na vlastní riziko pozval do své televizní show, vykašlal se na hrdá gesta osoby na indexu a dal přednost roztleskaným ochozům. Jenže – a v tom je právě ten vtip – je donutil halekat Worried Man Blues čili Blues naštvanýho chlapa, údajně napsané popraveným odborářem Joem Hillem, v němž se praví: „Jó, chce to velkej vztek a pívo jako křen, když má chlap jít jednou provždy s barvou ven.“
Peteovi rodiče se rozvedli, když mu bylo sedm. Charles Seeger se zakoukal do své asistentky Ruth Crawfordové a přesídlil s ní z New Yorku do Washingtonu, kde potom společně pomáhali Johnu a Alanu Lomaxovým při zpracování terénních nahrávek lidových písní pro archiv Kongresové knihovny. Pete, stejně jako jeho početní (vlastní i nevlastní) sourozenci, byli tátovi svěřeni do péče, a tak ho do hlavního města následovali. Ruth a Charles zachránili před zapomenutím například popěvek Go Tell Aunt Rhody, na který si o pár desítek let později vzpomněl Boby Darin, když skládal písničku Jailer, Bring Me Water (Jo, třešně zrály). Ruth Crawfordová také provedla transkripci melodií pro jednu z nejdůležitějších antologií amerického folkloru – Our Singing Country (1941).
Pete brzy začal asistovat Johnu A. Lomaxovi sám. V roce 1940, kdy dovršil plnoletost, se přes něj dostal k přípravě rozhlasového pořadu Back Where I Come From, v němž účinkoval se čtyřmi klíčovými postavami meziválečného country-blues a folku: Joshem Whitem, Lead Bellym, Burlem Ivesem a Woodym Guthriem. Od těch dob až do konce svých dnů v podstatě nesl dál jejich pochodeň. Přítel Billie Holidayové a jeden z prvních skutečně respektovaných černošských muzikantů Josh White ho naučil bojovné spirituály jako Jozue Fit The Battle Of Jericho. Od někdejšího trestance Lead Bellyho pochytil kromě ukolébavky pro dívku jménem Irena i jeho osobitý styl hry na dvanáctistrunku. Burl Ives mu ukázal, jak efektní může být vysoký táhlý zpěv v baladách typu Wayfaring Stranger. A Woody Guthrie ho jednoduše zavalil melodiemi, od Johna Henryho přes Johna Hardyho až k Jessemu Jamesovi.
Guthrie byl též komunista, tedy přesněji „fellow traveler“ (přívrženec bez stranické legitimace). Pete Seeger už v sedmnácti vstoupil do svazu mládeže, začal navštěvovat letní tábory, podobné těm našim pionýrským, a roku 1942 se stal členem Komunistické strany USA. Tento fakt není záhodno zlehčovat ani zveličovat. Podotkněme jen, že američtí svazáci v kempech hodně zpívali, a hlavně lepší věci než v ČSSR. Ostatně, kde jinde složil Earl Robinson hudbu k baladě Joe Hill? A kde se Leonard Cohen naučil písně The Partisan a Passing Through? Seeger tam v průběhu let zase slyšel dojemnou masovku We Shall Overcome (Jednou budem dál) a stávkařský protestsong Which Side Are You On? (Za svou pravdou stát). Američtí komunisté financovali přelomový koncert From Spirituals To Swing v Carnegie Hall. Organizovali i vystoupení, na kterém poprvé v celé své kráse zazněla ohromně silná protirasistická píseň Strange Fruit. S projevy a poezií Pavla Kohouta se to prostě nedá srovnat…

OD STÁVKAŘŮ K TKALCŮM
Roku 1943 si vzal Pete Seeger za ženu jedenadvacetiletou Newyorčanku Toshi Aline, kterou přivedli na svět v Mnichově americká matka a japonský otec. V té době už dva roky koncertoval se skupinou Almanac Singers, v níž ho kromě jiných doprovázeli Lee Hays a Guthrieho letitý kumpán Cisco Houston. „The Almanacs“ natočili čtyři alba včetně kolekce námořnických odrhovaček a odborářské desky Talking Union. První album Songs For John Doe vzniklo za války, nese se však v antimilitaristickém tónu, neboť tehdy se Amerika ještě stavěla ke konfliktu neutrálně. Poté co Německo napadlo Sovětský svaz, situace se změnila a elpíčko bylo staženo z prodeje. Rok nato přišli Almanac Singers s deskou Dear Mr. President, která už cele podporovala Rooseveltovo válečné tažení. Zde se také objevila nesmlouvavá písnička Round and Round Hitler’s Grave (Taneček okolo Hitlerova hrobu).
Cejchu s názvem Songs For John Doe a nálepky pacifistů se však už kapela nezbavila. FBI si na ni založila spis. Přestože Seeger řádně sloužil v armádě, byli považováni – jak vyplývá z nechvalně proslulého článku Co otravuje náš systém – za téměř stejné škůdce jako fašisté a nacisté. V poslední den roku 1945 založil Seeger s Haysem a Alanem Lomaxem organizaci People’s Songs, vycházející z přesvědčení, že písně jsou mocným nástrojem boje za občanská práva. Jejich bulletin se stal přímým předobrazem pozdějších kultovních magazínů Sing Out! a Broadside. Tradice, na kterou navazovali, ovšem sahala až na počátek století k „rudým zpěvníčkům“ Průmyslových dělníků světa (IWW), nejsilnější odborářské organizace v USA.
Pomocí novinových titulků typu Zpívající komouši se snaží infiltrovat do rádia se tajným službám podařilo skupinu natolik zdeprimovat a utahat, že se Almanac Singers na úsvitu roku 1943 rozpadli. V osmačtyřicátém však na jejich troskách vyrostli Weavers, tvoření Seegerem, Leem Haysem, Fredem Hellermanem a Ronnie Gilbertovou. Jméno si dali podle hry Gerharta Hauptmanna o povstání tkalců jen kousek od českých hranic, v oblasti slezských Sovích hor. Angažovanost novou kapelu neomrzela, její úloha na prahu nové dekády však už přece jen byla o dost jiná. Stali se komerčním artiklem – v roce 1950 zdolali hudební žebříčky s milionovým singlem Goodnight, Irene / Tzena, Tzena, Tzena (třináct týdnů na prvním místě!) a následovaly další šlágry: On Top Of Old Smokey (Už koníček pádí), Kisses Sweeter Than Wine, Sloop John B, Rock Island Line, Darling Corey. Deska z jejich koncertu v Carnegie Hall na Štědrý den roku 1955 patří k milníkům amerického folku a písničky z ní okamžitě přejaly desítky dalších umělců. Ať už šlo o alžbětinskou baladu Greensleeves, černošskou žádost o výplatu Pay Me My Money Down, či Wimoweh, onu neskutečně vlezlou jihoafrickou melodii, známější pod názvem The Lion Sleeps Tonight.
Roku 1949 Pete Seeger z komunistické strany vystoupil. S modelem sovětského komunismu se pak definitivně rozžehnal po pádu kultu Stalinovy osobnosti v roce 1956. Ještě předtím, v srpnu 1955, byl ale povolán před Výbor pro neamerickou činnost, aby se zodpovídal ze svých styků se sympatizanty komunistické ideologie. Na rozdíl od mnoha jiných (včetně Burla Ivese) odmítl sdělit jakákoli jména a vůbec jen připustit, že by ho mohl ve svobodné Americe někdo k podobným věcem nutit. Odvolal se na pátý dodatek ústavy s tím, že jeho „politické, náboženské či filozofické přesvědčení“ je čistě soukromá věc. Hrozili mu vězením, uložili podmínku (několik let musel hlásit každou cestu mimo New York). Především se však dostal na černou listinu a prakticky až do roku 1968 měl stopku v médiích, o spoustě odvolaných koncertů nemluvě.
Utahování šroubů v mccarthyovské éře se podepsalo i na skupině Weavers. Ta měla našlápnuto ke skvělé kariéře, ale neustálé sledování ze strany FBI a odpor řady organizátorů k levičáckým účinkujícím způsobil, že se roku 1952 rozpadla. Společnost Decca Records jí následně ukončila smlouvu a vyřadila její nahrávky ze svého katalogu. V pětapadesátém se Weavers slavně vrátili již zmíněným koncertem v Carnegie Hall, kriminalizace Seegerova občanského postoje a jeho odsunutí kamsi na okraj společnosti však mělo samozřejmě neblahý vliv na celou kapelu. Postupně sice ledy roztávaly a koncem padesátých let už McCarthyho hon na čarodějnice ztrácel na síle, jenže na Petea už toho všeho bylo trochu moc. Weavers se vlivem různých okolností až příliš přiblížili střednímu proudu, a když pak v roce 1959 souhlasili, že obstarají muziku k televizní reklamě na cigarety, Seeger – zapřisáhlý nekuřák – oznámil, že končí.

VÁ JOU VÁJ
V době, kdy neměl šanci ukázat se na obrazovce či ozvat se z rozhlasových přijímačů, zažil Pete paradoxně vzestup a z angažovaného folkaře se proměnil v opravdovou personu, pozitivně přijímanou příslušníky nastupující generace. Vysokoškolští studenti, odklánějící se od tradičních hodnot svých tatíků a strženi vlnou folkbluesového revivalu, ho začali zvát na své akce. Vystoupení v univerzitních kampusech, při nichž se mladí muži a ženy složili Seegerovi na jízdné a honorář, se staly hlavním zdrojem jeho obživy. Zároveň našel publikum ochotné sdílet s ním nadšení písňového archeologa. Vyprávěl jim příběhy, které znal od svých mentorů Woodyho, Cisca a Lead Bellyho, pískal baladu o zelených rukávcích na irskou flétnu, přibližoval zapomenuté techniky zpěvu, hraní, tance… A učil je sborovým refrénům. Ne náhodou patří k jeho nejlepším nahrávkám dvojalbum Sing-A- -Long, natočené (i když až v roce 1980) na půdě Harvardovy univerzity. To je to pravé obecenstvo pro umělce, jenž tak hrozně potřeboval mít kontakt s každou tváří v hledišti.
Z prostředí vysokoškolských aul vzešla i píseň Where All The Flowers Gone? (Řekni, kde ty kytky jsou), která je – hned po burcujícím songu If I HadA Hammer, při jehož psaní v roce 1949 asistoval Lee Hays – nejznámější Seegerovou skladbou. Pete nebyl autor, většinou jen interpretoval cizí texty a melodie. Párkrát se mu ale zadařilo, ačkoliv kdybychom chtěli proces jeho tvorby podrobně analyzovat, zjistili bychom, že v duchu folkové tradice byl spíše upravovatelem, kompilátorem, tím, kdo dovedl vznikající dílo do konce. Totéž platí i pro baladu o květinách rostoucích na ztracených hrobech vojáků. Seegera inspirovala četba Šolochovova Tichého Donu, kde hned zkraje narazil na starou kozáckou ukolébavku: „Kde jsou ty husy? Do rákosí zašly. A kde je to rákosí? Dívky je sežaly. A kde jsou ty dívky? Kozáky si vzaly. A kde jsou ti kozáci? Na vojnu se dali…“ Prvotní tvar získala písnička těsně před koncertem na škole v ohijském Oberlinu v roce 1955. Hitem se však stala až o šest let později, kdy ji nahrálo Kingston Trio. Rok nato ji – k Peteově údivu – přednesla na dobročinném koncertě pro UNICEF v pařížské Olympii filmová diva Marlene Dietrichová. Zpívala francouzsky, na desky ji však nahrála v němčině a angličtině. Česká verze Jiřiny Fikejzové v podání Judity Čeřovské pochází z roku 1965.
Léta „blacklistingu“, tedy ve stínu černé listiny, Seeger strávil též cestováním. S manželkou Toshi projel velký kus světa a počátkem roku 1964 zavítal i do Československa. Díky obratnosti Zbyňka Máchy, jenž na Pragokoncertu prosadil jeho návštěvu, a Peteovu kamarádovi, v Praze usazenému animátorovi a sběrateli folkbluesových nahrávek Genu Deitchovi, se podařilo zorganizovat nejen koncerty na Žofíně, v Divadle ABC a na dalších místech v republice, ale rovněž natáčení LP desky, která vyšla s dvouletým zpožděním pod názvem Peter Seeger zpívá americké lidové písně & balady. Podle zvětšené fotky ze zadní strany obalu si Marko Čermák postavil první české pětistrunné banjo. Peteovi předskakoval Spirituál kvintet a skladby, které na těchto společných večerech zazněly, u nás brzy zakořenily. Goodnight, Irene, We Shall Overcome, The Bourgeois Blues, T For Texas, Michael, Row The Boat, Rock Island Line, Careless Love… A také Why, Oh Why, srandovní říkačka, kterou vymyslel pro své děti Woody Guthrie a s níž v Americe slavila úspěch Odetta. Jiří Tichota po letech na písničku Vá jou váj vzpomínal: „Utkvěla nám v paměti mj. i neskutečným výkonem překladatelky, která do Seegerova zpěvu simultánně drmolila: ,Pročpak, pročpak, pročpak, pročpak, pročpak, pročpak, pročpak, protože, protože, protože, protože, nashledanou, nashledanou!‘ Zpívávali jsme ji pak s publikem anglicky Na Zábradlí, až nám věrný posluchač Kykolka donesl vlastní překlad. Dochovala se z něj jen první sloka, s nezapomenutelným frázováním: ,Próč jde kóhout prrrvní spát, músi…‘ atd. O pár let později, na společném koncertu, okouzlila tahle ptákovina i zpěv s publikem Jardu Hutku natolik, že ji zařadil do svého repertoáru, dopsal legendární sloku ,Pročpak sbíráš kameny – přijedou k nám Plameny‘, a tak i on zahájil zpívánky s publikem.“
O Peteu Seegerovi koluje řada mýtů. Třeba, že se z návštěvy ČSSR vůbec nepoučil. Pamětníci však hovoří o něčem jiném – popisují například, jak tímto salonním levičákem otřáslo, když estébáci (kteří ho všude špehovali a pro jistotu i vozili) před jeho očima zmlátili kluka, který na něj promluvil anglicky. Legendy provázely rozporuplného písničkáře i nadále. Nejslavnější se týká Boba Dylana, na k němuž se měl v pětašedesátém na Newportském folkovém festivalu (jehož byl spolustrůjcem) vrhnout se sekerou v ruce řka: „Já mu ty dráty přesekám!“ Dylanovo slovutné obrácení na rockovou víru na posvátném obětišti folkových puritánů však ve skutečnosti nebylo zdaleka tak ohroženo. Pete sice zuřil, ale jeho donekonečna citovaná věta pravděpodobně zněla: „Kdybych tak měl sekeru…“ A zuřil spíš proto, že přes hlučící kombo nerozuměl textu. Dylanovi naopak vždycky pomáhal, od přemlouvání Johna Hammonda, aby s ním podepsal smlouvu, přes uvedení jeho písně A Hard Rain’s A-Gonna Fall na koncertě v Carnegie Hall v září 1962 až po zásadní pozvání na Newport v třiašedesátém. Po incidentu s imaginární sekerou jejich vztahy ochladly, ale společné snímky z následujících dekád, včetně těch, na nichž si ti dva dělají piknik před Seegerovým srubem u řeky Hudson, svědčí o tom, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Foto archiv