Je skvělé, že v UNI není třeba nikomu vysvětlovat, kdo je první dáma anglického folku. Připomínat její životní příběh, zásluhy, bezmála čtyřicetiletou pauzu způsobenou ztrátou hlasu, nedávné naprosto nečekané zjevení s albem Lodestar a myslet na to, jak vysoký bude mít jednou pomník. Pětaosmdesátileté Shirley to pořád neuvěřitelně zpívá, a i když místy spíš deklamuje, nezaštiťuje se dojemným sentimentem, patinou starců, na kterou svět tak rád slyší. Patří ke generaci srdcařů sloužících písním a dobře si pamatujeme, že když už mohla znovu zpívat, léta se k tomu neodhodlala s obavou, že by jim svou hlasovou nedokonalostí ublížila.
Příběhy písní, otisky historie, míst a lidských osudů, jsou pro ni svaté a stejně tak jejich podání, s myšlenkou na všechny, kteří je zpívali před ní, což celý život zdůrazňuje. Prostší formě doprovodu dává přednost, konzervačně zastavovat čas ale v úmyslu nemá, to by album nezakončila experimentálně laděnou skladbou Crowlink, v níž její hlas s několika verši tajemně proznívá z drone elektronické mlhoviny Matthewa Shawa a šumění moře, zaznamenaného synem Bobbym na zpěvaččině oblíbeném útesu nedaleko jejího domova. Zbývající skladby znovu zaranžoval multiinstrumentalista a producent Ian Kearey a tím, že se Shirley vrací ke svým oblíbeným písním z mládí, můžeme srovnávat a tudíž konstatovat, že mistrovsky. Barbara Allen s niněrou Ossiana Browna nebo Rolling In The Dew s banjem a lžícemi Dave Arthura znějí stále uhrančivě, ovšem jinak než dřív. A z Locked In Ice, pocty legendární lodi duchů SS Baychimo, složené synovcem Buzem Collinsem, udělali Kearey se Shirley nezapomenutelně strašidelnou záležitost.
Úkol „jít za písní na kraj světa“ splnila v mládí: s Alanem Lomaxem cestovala po jihu Spojených států, kde jí v paměti uvízla skvostná píseň vokálního stylu sacred harp Wondrous Love. Samozřejmě, jak komu, přesto tímhle „velebením Pána a beránka, kdy i Kristus sundává z hlavy korunu“ jednoduše krásné album nepochybně vrcholí.