Kdo si dal od britského folku na čas pauzu, bude novým děním možná zaskočený. A upřímně, představit si to ještě před pár lety by znamenalo zapojit bujnou fantazii na maximum a říkat tomu folk pouze ve výjimečných případech. Žít ještě publicista Colin Irwin, jeho velký znalec, nejspíš by nám všechno jako vždycky v pár větách vysvětlil, nebo také ne: s kolonialismem, LGBT, rasismem a feminismem to v jeho éře nebylo ve folku přece jenom zas tak horké. Takhle na to musíme přijít sami, ale snadné to není. I z toho důvodu, že většina autorů z nového folkového prostředí nepochází a do tradiční hudby vkládají zkušenosti klasiků, punkerů, avantgardistů, rockerů nebo osobní překvapení z toho, jak v ní dokázali nalézt odpovědi na otázky ohledně aktuálního dění, ačkoliv pocházejí z písní starých třeba tři století. To sice není dobrá vizitka pro současnou Británii, devítičlennému londýnskému kolektivu Shovel Dance to ovšem dává příležitost vyjadřovat se k politice, a tím pádem i potřebu původní vyznění balad přetavovat v něco temného a znepokojivého. K novému uchopení lidových písní na rozdíl od jiných nepotřebuje elektroniku ani do zásuvky zapojené nástroje z různých období, kterých má ve sbírce bezmála třicet. Dokáže s nimi vytvořit neuvěřitelné plochy budící dojem autorských skladeb, pod nimiž neustále hučí drone a nad nimi zlověstné varhany. Osm zpěváků pak oslňuje nádhernými harmonickými vokály, z nichž vyčnívá baryton kytaristy Mataia Austina Deana.
Když před sedmdesáti lety odstartoval Ewan MacColl revoluční folkový revival, tradiční britské hudbě udal směr, kterého se scéna drží víceméně dodnes. Kladl důraz na dělnickou městskou třídu, takže pokud by žil, musel by z proletářsky naladěného kolektivu skákat nadšením. Horší by to bylo s jeho pochopením pro nové hudební pojetí. Takovou nálož experimentování by asi nevydýchal. Třeba úpravu balady o smrti a nešťastné lásce The Grey Cock ze 17. století, ve které mrazivě ztišený falzet Nicka Granata připomíná Anohni.